20 Cdo 1911/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Kurky a JUDr. Mojmíra Putny ve věci žalobce J. C. proti žalované H. C., zastoupené advokátkou, o obnovu řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 17/01, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2002, č.j. 18 Co 65/2002-23
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
V záhlaví označeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení ze dne 26. 7. 2001, č.j. 13 C 17/01-7, kterým Obvodní soud pro Prahu 6 podle ustanovení § 43 odst. 2 občanského soudního řádu odmítl „žalobu“ na obnovu řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 13 C 196/97. Podání žalované podle odvolacího soudu trpí nedostatky, které brání v jeho věcném projednání, a to přesto, že byla řádně vyzvána, aby je doplnila o stanovené náležitosti, a poučena o tom, že soud podání odmítne, neodstraní-li vytčené vady.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná včas dovoláním, jímž – odkazujíc na důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. – (opětovně) namítá, že „do soudního spisu OS Praha 6 byl zahrnut dokument, na kterém je falšován její podpis,“ z čehož dovozuje, že „muselo dojít k poškození jejích práv;“ současně vysvětluje, proč „odvolací soud nemohl obdržet vyžádané dokumenty,“ a proč nedoplnila své podání. Dále poukázala i na tvrzené nedostatky řízení, jehož obnovu navrhuje.
Soudy obou stupňů – v rozporu s body 15. a 16. hlavy I, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – věc projednaly (za situace, kdy návrh na povolení obnovy řízení směřoval proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. 6. 1999, sp. zn. 13 C 196/97) podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001. Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než aplikovat v dovolacím řízení zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád rovněž ve znění účinném od 1. 1. 2001 (dále též jen „o.s.ř.“).
Dovolání je ve smyslu § 236 odst. 1 o.s.ř. přípustné (§ 239 odst. 3, část věty před středníkem, o.s.ř.); důvodné však není.
Při přezkumu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud vázán důvody (včetně jejich konkrétního vymezení), které byly dovoláním uplatněny; je-li dovolání přípustné – jako v projednávaném případě – přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/, b/ a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávné
právní posouzení věci), který také ohlašuje, nelze podřadit žádnou argumentaci dovolatelky (zejména ne námitky, jimiž brojí proti regulérnosti řízení, jehož obnovu požaduje) a konkrétnosti postrádá i poukaz na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (tvrzení, že blíže neurčený dokument, na kterém byl zfalšován její podpis, již ve spisu sp. zn. 13 C 196/97 není, zmíněný dovolací důvod naplnit nemůže). Opodstatněnost dovolání tak závisí již jen na (úředním) zhodnocení toho, zda řízení před soudy obou stupňů netrpí vadami uvedenými v § 242 odst. 3, větě druhé, o.s.ř.
Okolnost, že soudy obou stupňů použily – jak již bylo výše zmíněno – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2001, řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezatěžuje. Ze srovnání ustanovení § 43 odst. 2 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 a ve znění účinném od 1. 1. 2001 vyplývá, že neodstraněné vady návrhu na zahájení řízení (žaloby) – za splnění stanovených podmínek – vedou v prvním případě k zastavení řízení, ve druhém případě k jeho odmítnutí; uvedený rozdíl je jen formální povahy, který podstatu rozhodování, tedy posouzení, že návrh na zahájení řízení (žaloba) trpí takovými nedostatky, pro které nelze v řízení pokračovat, nemůže ovlivnit.
Opatření předcházející odmítnutí podání učinil soud prvního stupně v souladu se zákonem. Usnesením ze dne 19. 2. 2001, č.j. 13 C 17/01-3, doručeným 2. 3. 2001, žalovanou (mimo jiné) vyzval, aby ve stanovené lhůtě doplnila podání ze dne 25. 1. 2001 (tvrzením skutečností, ze kterých vyvozuje splnění podmínek § 228 odst. 1 písm. a/, b/ občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000, skutečností osvědčující včasnost „žaloby,“ a označením důkazů k jejich prokázání), a poučil ji o následcích neodstranění vytčených vad. Žalovaná podání – a to ani v odvolacím řízení – nedoplnila.
Protože řízení vadami podle ustanovení § 242 odst. 3, věty druhé, o.s.ř. postiženo není a dovolací argumenty nejsou způsobilé přezkum věcné správnosti založit, Nejvyšší soud dovolání – bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) – zamítl (§ 243b odst. 2, část věty před středníkem, o.s.ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. odůvodněn neúspěchem žalované (dovolatelky) a tím, že žalobci v tomto stadiu řízení (podle obsahu spisu) náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. července 2003
JUDr. Pavel Krbek, v.r.
předseda senátu