20 Cdo 1919/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Pavla Krbka ve věci
výkonu rozhodnutí oprávněného T. J., zastoupeného advokátem, proti povinnému
V. J., zastoupenému advokátem, prodejem nemovitostí, pro 315.000,- Kč s
příslušenstvím a 18.724,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Jičíně pod sp. zn. E 191/97, o dovolání povinného proti usnesení Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 11. května 2005, č. j. 25 Co 738/2004-241, takto :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Odvolací soud dovoláním napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení, jímž
soud prvního stupně zamítl návrh povinného na zastavení výkonu rozhodnutí
odůvodněný tvrzením, že vymáhaná pohledávka oprávněného zanikla započtením. Dle
názoru odvolacího soudu se povinný svým podáním pokouší nepřípustně zpochybnit
exekuční titul. Odvolací soud taktéž rozsáhle poukázal na ustálenou judikaturu
ve věci dopadu zániku pohledávky započtením do fáze exekučního řízení.
Povinný ve včasném dovolání namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších právních předpisů (dále také
jen „o.s.ř.“)]. Nesprávné právní posouzení věci pak dovolatel dovozoval ze
závěru, dle kterého akt započtení nastává, jestliže některý z účastníků učiní
vůči druhému účastníkovi projev směřující k započtení; účinky započtení poté
směřují do minulosti, k okamžiku setkání pohledávek. Za této situace mělo být
řízení o výkonu rozhodnutí odvolacím soudem zastaveno, neboť – dle názoru
dovolatele – ustanovení § 268 odst. 1 písm. g/ o.s.ř. míří na změnu právního
stavu od okamžiku vydání exekučního titulu do doby rozhodování v exekuční věci,
čemuž pak odpovídá jím učiněný projev započtení pohledávky realizovaný v době
po vydání exekučního titulu. Tuto okolnost dovolatel považuje za otázku
zásadního právního významu. Dovolatel rovněž pokládá za nesprávný právní názor
odvolacího soudu spočívající v poukazu na nepřípustné zpochybňování správnosti
exekučního titulu. Podle jeho závěru není exekuční titul zpochybňován, jestliže
došlo po jeho vydání ke změně skutkového stavu spočívající v realizovaném
projevu započtení pohledávek.
Dovolání není přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 odst. 1 písm b/ o.s.ř.
je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozhodnutí proto, že byl vázán právním názorem
odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. V předcházející fázi řízení
sice odvolací soud zrušil usnesením ze dne 24. listopadu 2003, č. j. 25 Co
404/2003-221 usnesení soudu prvního stupně, avšak toliko z důvodu neúplného
zjištění skutkového stavu. Za této situace a při vyloučení přípustnosti
dovolání dle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. je dovolání přípustné pouze za
splnění podmínek předpokládaných § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Podle § 237
odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího
soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud rozhodl
ve věci samé a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po
právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li tuto otázku v
rozporu s hmotným právem.
Podle § 238a odst. 1 písm. d/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního
stupně, kterým bylo rozhodnuto ve věci zastavení výkonu rozhodnutí; ustanovení
§ 237 odst. 1 a 3 zde platí obdobně (odstavec 2).
Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán
zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje
tedy ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným
důvodem je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda
rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek
obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.
O nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem zakládajícím otázku po
právní stránce zásadního významu jde leda tehdy, jestliže odvolací soud
posoudil věc způsobem vybočujícím z ustálené soudní praxe projevující se v
obdobných případech nebo jestliže by se mohl dovolací soud neztotožňovat s
dovoláním napadenými právními názory v otázkách, jež nejsou rozhodovány dosud
jednotně.
O takový případ se však v dané věci zjevně nejedná. Odvolací soud při
přezkumu správnosti prvostupňového rozhodnutí aplikoval názory standardní a v
soudní praxi ustálené, přičemž řádně a přesvědčivě poukázal na relevantní
publikovanou soudní judikaturu. Dovolatel se zásadně mýlí ve výkladu aplikace §
268 odst 1 písm g/ o.s.ř. Jak již přiléhavě odvolací soud poukázal, je ve
Zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství při výkonu rozhodnutí
Nejvyššího soudu České socialistické republiky z 18. 2. 1981, Cpj 159/79,
uveřejněném pod č. 21/1981 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, str.
188, vyjádřen soudní praxí jednotně zastávaný právní názor, že „námitkou
započtení lze uplatnit vzájemnou pohledávku povinného vůči oprávněnému bez
ohledu na to, zda tato vzájemná pohledávka vznikla před vydáním rozhodnutí, jež
je podkladem soudního výkonu, nebo až po jeho vydání. Zánik působí sice
kompenzační projev, avšak nastane okamžikem, kdy se obě pohledávky setkají.
Setkala-li se pohledávka přiznaná oprávněnému vykonávaným rozhodnutím s
pohledávkou povinného až po vydání vykonávaného rozhodnutí, bude na místě
zastavit výkon rozhodnutí podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. g/ o.s.ř. Došlo-
li však k setkání pohledávek před vydáním vykonávaného rozhodnutí, bude na
místě zastavit výkon rozhodnutí podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h/ o.s.ř.,
protože slovní vyjádření důvodu zastavení soudního výkonu rozhodnutí uvedené
pod písmenem g/ téhož ustanovení ani jiné důvody na tento případ nedopadají, a
z hlediska důvodu uvedeného v § 268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. je nerozhodné,
zda skutečnosti, o které povinný opírá tvrzený nárok, nastaly před nebo po
vydání vykonávaného rozhodnutí.“ Optikou těchto závěrů proto nelze přisvědčit
prvnímu právnímu názoru dovolatele, významný je zde okamžik zániku vykonávaného
nároku v důsledku námitky započtení a nikoli okamžik kompenzačního projevu.
Nelze však přisvědčit ani druhému oponentnímu názoru dovolatele. Stěžejním
principem exekučního řízení je právní zásada, dle které věcná správnost
vykonávaného rozhodnutí, jímž je vykonatelné rozhodnutí vydané v občanském
soudním řízení, nemůže být v řízení o jeho výkonu jakkoli zpochybněna (srov.
též, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. října 2002, č. j. 20 Cdo
554/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí č. 7/2004, poř. č. 62 nebo
rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. dubna 1999, č. j. 21 Cdo 2020/98,
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí č. 1/2000, poř. č. 4). Uvedeným
závěrům tak zjevně odporuje – opětovný - pokus dovolatele uplatnit započtení
své neexistentní pohledávky (o jejíž neexistenci již bylo pravomocně rozhodnuto
v nalézacím řízení prvostupňovým, odvolacím a posléze i dovolacím soudem,
pročež ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.12.2004 ve věci sp.zn. 20
Cdo 1570/2003 uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7/2005
pod poř. č. 58 nejsou a nemohou být významné ani jeho předcházející kompenzační
projevy) vůči pohledávce oprávněného, která je vymáhána v předmětném
vykonávacím řízení.
Ani o existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo
být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v
konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což
rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř.
předpokládá), zde nejde; rozpor s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.) nemůže
být dán tam, kde námitky dovolatele vycházejí z práva procesního.
Platí tedy jednak, že odvolací soud uplatnil v dané věci právní názory
v soudní praxi ustálené a nepochybné, jednak že dovolatel rozhodnutí odvolacího
soudu vystavil kritice, již v daném dovolacím řízení zohlednit nelze.
Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního
významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm
c/, odst. 3 o.s.ř.
Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny
již dříve, Nejvyšší soud dovolání povinného podle § 243b odst. 5, § 218 písm.
c/ o.s.ř. odmítl.
Povinný s dovoláním úspěšný nebyl, oprávněnému, který by jinak měl
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné takové náklady (podle obsahu
spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ust. § 146 odst. 3,
224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů
dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26.října 2005
JUDr. František I š t v á n e k , v.r.
předseda senátu