20 Cdo 193/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v právní věci žalobkyně Č. o. s., proti žalovaným 1) S. H., a 2) Č. s. t. v., zastoupeným advokátem, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobkyně T. j. S. H., o navrácení majetkových práv, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 168/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26.9.2002, č.j. 64 Co 140/2002-262, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odvolací soud potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu, vycházející ze zákonů č. 173/1990 Sb. a č. 232/1991 Sb., jíž se žalobkyně domáhala uložení povinnosti prvnímu nebo druhému žalovanému uzavřít s ní dohodu o navrácení majetkových práv k nemovitostem, jež v žalobě označila. Vzhledem k tomu, že otázka, kdo je ve vztahu k uplatněnému nároku osobou oprávněnou, stejně jako osobou povinnou, byla zodpovězena nálezem Ústavního soudu, vydaným v dané věci, zabýval se odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) již jen tím, zda žalobkyně uplatnila daný restituční nárok řádně a včas; zde pak uzavřel, že soud prvního stupně si obstaral „úplný skutkový podklad“ k tomu, aby bylo zjištěno, že se tak nestalo. Není-li splněna tato podmínka, nemůže mít žaloba – již proto – úspěch, a soud prvního stupně ji zamítl právem.
Žalobkyně (za niž jedná pověřený zaměstnanec s právnickým vzděláním) ve včasném dovolání, jež pokládá za přípustné dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., obšírně brojí proti skutkovému základu sporu, jakož i proti tomu, že nebyly provedeny důkazy, které navrhla. Otázka řádného doručení výzvy k navrácení majetkových práv prvnímu žalovanému byla podle jejího názoru vyřešena v rozporu s hmotným právem, konkrétně s ustanovením § 45 obč. zák.; pokud jde o výzvu druhému žalovanému, došlo k porušení i § 120 odst. 3 o.s.ř.
Jelikož rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího bylo vydáno po 1.1.2001, projednal Nejvyšší soud dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“), tj. ve znění účinném od 1.1.2001 (srov. bod 17. části dvanácté, hlavy I, zákona č. 30/2000 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle § 236 o.s.ř lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich) vyslovené v § 237 odst. 1 písm. a/ až c/ o.s.ř.
Ve smyslu § 237 odst. 1 o.s.ř je dovolání přípustné v případě měnícího rozhodnutí (písm. a/), nebo v případě, že bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozhodnutí, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (písm. b/), anebo tehdy, bylo-li potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že jde o rozhodnutí, které má (ve věci samé) po právní stránce zásadní význam (písm. c/).
Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustnost dovolání v dané věci neplyne zjevně, neboť napadený rozsudek není měnící, nýbrž potvrzující.
Nezakládá ji ani ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., jelikož není splněna podmínka, aby soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozhodnutí, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu (odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž rozhodl v obsahové shodě s rozhodnutím předchozím).
Aby mohlo být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilý dovolací důvod představuje ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.
Naopak, v rámci dovolacího přezkumu, jehož přípustnost nemůže být založena jinak než podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., nelze efektivně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř.; případné vady řízení skutkové povahy, odpovídající dovolacímu důvodu vyjádřenému v § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (i kdyby existovaly), pak mohou zde být významné jen za předpokladu, že zahrnují podmínku právní otázky zásadního významu (jinak - ve smyslu § 242 odst. 3
o.s.ř. - se mohou uplatnit až v případě, že dovolání je přípustné).
Skutkové výhrady, jež tvoří těžiště dovolatelčiny argumentace, jsou proto v daných souvislostech nevýznamné.
O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), zde tedy zjevně nejde.
Jestliže totiž nelze zpochybnit rozhodná skutková zjištění (že doručení restitučních výzev nebylo provedenými důkazy prokázáno), k nimž dospěl odvolací soud, nemůže logicky obstát ani právní závěr, který měl vyplynout z dovolatelkou tvrzeného opaku. Právní námitky ostatně dovolatelka neformulovala samostatně, ale až toliko coby důsledek - podle jejího názoru - vadných skutkových zjištění.
Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.
Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 5, věty první, § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. Žalovaným, jimž by příslušela jejich náhrada, však ve stadiu dovolacího řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. března 2004
JUDr. Vladimír Kurka, v.r.
předseda senátu