NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
20 Cdo 1948/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci dodatečného projednání
dědictví po Ing. L. G., zemřelém dne 6.7.1966, posledně bytem v P., P., o
návrhu Z. G., na obnovu řízení, za účasti Z. Š. a H. H., vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 2 D 127/2001, o dovolání H. H. proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 28.12.2001, č.j. 24 Co 316/2001-83, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28.12.2001, č.j. 24 Co
316/2001-83, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně a o návrhu na obnovu
řízení o dodatečném projednání dědictví po zemřelém Ing. L. G. rozhodl tak, že
se obnova tohoto řízení povoluje. Podle odvolacího soudu Z. G. podala návrh
včas a důvodně; za řádný důvod obnovy pokládal (prokázanou) skutečnost, že
dědička H. H. v původním řízení vystupovala za Z. G. (coby její zástupkyně)
neoprávněně, neboť plnou moc, kterou předložila, opatřila podpisem vlastním
(podpis zastoupené osoby pouze „předstírala“, resp. ji „podepsala“ za ni sama).
Jde o „skutečnost“, uzavřel odvolací soud, již navrhovatelka obnovy nemohla bez
své viny použít v původním řízení, a jež je přitom způsobilá přivodit pro ni
příznivější rozhodnutí ve věci.
H. H. (zastoupena advokátem) ve včasném dovolání namítla, že rozhodnutí
odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části
oporu v provedeném dokazování, a spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
První dovolací důvod vztáhla k zjištění včasnosti návrhu na obnovu
(navrhovatelka obnovy o původním řízení věděla již v době, kdy probíhalo),
druhý pak k závěru, že vada plné moci je způsobilým důvodem obnovy řízení;
„odnětí možnosti jednat před soudem“ jím není, a navrhovatelka měla k
dispozici, uvádí se v dovolání, postup podle ustanovení § 485 obč. zák.
Navrhovatelka ve vyjádření označila dovolání za nedůvodné a navrhla, aby proto
bylo „odmítnuto“.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení
provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle
dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění
účinném do 1.1.2001 - dále jen „o.s.ř.“).
Podle bodu 16. téže hlavy pak platí, že návrhy na obnovu řízení proti
rozhodnutím vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po
řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů.
Jestliže v původním řízení, o jehož obnovu jde, bylo rozhodnuto usnesením
Obvodního soudu pro Prahu 2 dne 25.9.1996, č.j. 2 D 364/96-53, pak odvolací
soud správně odvolání Z. G. projednal „podle dosavadních předpisů“, v důsledku
čehož - ve smyslu citovaných ustanovení - nemohl soud dovolací s dovoláním
naložit jinak, byť směřovalo proti rozhodnutí vydanému po 1.1.2001.
Dovolání je v dané věci přípustné (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), jelikož směřuje proti
pravomocnému usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu
prvního stupně (§ 238a odst. 1 písm. a/ o.s.ř.).
Dovolatelka uplatnila způsobilé dovolací důvody dle § 241 odst. 3 písm. c/ a d/
o.s.ř., jejichž prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu
vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném
dokazování, resp. že spočívá na nesprávném právním posouzení věci; vady řízení,
které posuzuje soud z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o.s.ř.), dovoláním
tvrzeny nebyly a z obsahu spisu se nepodávají.
Dovolatelka na první místo kladla námitku nesprávnosti resp. neúplnosti
skutkových zjištění (viz § 241 odst. odst. 3 písm. c/ o.s.ř.) namítajíc, že
navrhovatelka se o skutečnostech, z nichž vyvozuje existenci důvodu obnovy
řízení, dozvěděla již v roce 1997.
Tato okolnost je však pro posouzení dané věci druhořadá.
Pro výsledek posouzení důvodnosti dovolání je podstatné, zda důvod tvrzený
návrhem na obnovu řízení je důvodem zákonným; jinými slovy, zda dovolací důvod
podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., podle něhož lze dovolání podat proto, že
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, byl uplatněn
po právu.
Tím se otevírá - právní - otázka, zda okolnost, že účastnice řízení o dodatečné
projednání dědictví (navrhovatelka jeho obnovy) vystupovala v tomto řízení
jakožto zastoupená, ačkoli doklad o tomto zastoupení (plná moc) nebyl dokladem
pravým, je důvodem obnovy tohoto řízení coby „nová skutečnost“ ve smyslu
ustanovení § 228 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., jak dovodil odvolací soud, nebo
takovým důvodem není.
Obnova řízení je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná
rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu a který je přípustný jen
z důvodů uvedených v § 228 odst. 1 o.s.ř.
Podle ustanovení § 228 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. může pravomocný rozsudek nebo
pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, účastník napadnout
návrhem na obnovu řízení, jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které
bez své viny nemohl použít v původním řízení, pokud mohou přivodit pro něho
příznivější rozhodnutí ve věci.
\"Skutečnosti\" (o \"rozhodnutí a důkazy\" v dané věci jít nemůže) představují
důvod obnovy jen tehdy, jsou-li - pro navrhovatele obnovy - ve srovnání s
původním řízením nové; pak již postačuje, aby bylo možné, že jsou způsobilé
přivodit pro toho, kdo se jich dovolává, příznivější rozhodnutí ve věci.
Skutečnostmi, jakožto důvody obnovy řízení, jest rozumět to, co bylo významné
pro řízení původní ve vztahu k skutkového základu sporu (viz kupř. § 79 odst.
1, § 101 odst. 1, § 120, § 153 odst. 1 o.s.ř.). Musí jít o okolnosti, jež kdyby
byly v původním řízení známy, by byly způsobilou základnou odpovídajícího
tvrzení (účastníka), jakož i označení příslušného důkazu; kupříkladu, že je zde
nová, pozdější, závěť, která jinak určuje podíly resp. věci či práva, jež mají
připadnout účastníkům původního dědického řízení (jestliže pozdější závětí měl
být coby dědic povolán ten, kdo nebyl účastníkem řízení, v němž bylo dědictví
projednáno, nepřichází však obnova tohoto řízení v úvahu, jelikož opomenuté
osobě je k dispozici institut ochrany oprávněného dědice podle § 485 až § 487
obč. zák.).
Existence skutečností ve smyslu § 228 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. je tedy typicky
spojena s tím, že skutkový stav byl v původním řízení zjištěn - hodnoceno z
objektivních hledisek - neúplně nebo nesprávně.
Oproti tomu nedostatek plné moci, resp. nedostatek plné moci řádné, je
nedostatkem ryze procesní povahy, jež souvisí s tím, že zákon upravuje jednání
účastníka v řízení i tak, že umožňuje (v některých případech - viz kupř. § 22
nebo § 241 o.s.ř.- ukládá), aby v něm nevystupoval přímo, nýbrž prostřednictvím
svého zástupce (srov. § 22 a násl. o.s.ř.). Okolnost, že jménem účastníka jedná
jako jeho zástupce někdo, kdo toto zastoupení nedoložil resp. nedoložil řádně
(pravou listinou - plnou mocí), nemá (sama o sobě) přímý vztah k té rovině
procesu, jež se identifikuje zjišťováním skutkového základu pro rozhodnutí,
pročež se otázek, zda byl tento skutkový základ zjištěn úplně nebo správně,
nedotýká.
Může tedy představovat toliko procesní vadu původního řízení, jež nejenže není
(jako taková) relevantně přenositelná do řízení o jeho obnovu, především však o
ní platí, že \"skutečnost\" ve smyslu \"skutkovém\" (podle § 228 odst. 1 písm.
a/ o.s.ř.) nezakládá.
Důsledky toho, že v řízení vystupoval účastník v zastoupení jinou osobou
(případně i jiným účastníkem), aniž by zastoupení bylo řádně doloženo (plnou
mocí, podepsanou zastoupeným), se odvíjejí od závěru, v soudní praxi
nezpochybňovaného, že tato procesní vada je svojí povahou odstranitelná (srov.
§ 104 odst. 2 o.s.ř.). Podala-li třetí osoba návrh, jímž se zahajuje řízení, s
tím, že tak činí za jiného (jako zástupce), vyzve ji soud, aby postavení
zástupce předložením řádné plné moci doložila; jestliže tak v stanovené době
neučiní, soud řízení zastaví (§ 104 odst. 2, věta třetí, o.s.ř.). Jinak, není-
li podání třetí osoby návrhem na zahájení řízení, jedná soud nadále přímo s
účastníkem; za zastoupeného jej prostě nepokládá.
Jestliže soud vadu v zastoupení (takto) neodstranil, a jednal nadále s nepravým
zástupcem (s osobou, již za zástupce považovat nelze proto, že účastník mu
plnou moc k zastupování nevystavil), založil situaci, kdy s údajně zastoupeným
\"ve skutečnosti\" nejednal; ačkoli s jeho postavením účastníka počítal (a o
jeho právech a povinnostech i rozhodoval), nezajistil mu možnost uplatnit
procesní práva, jež mu zákon přiznává (nepředvolával jej k jednání,
neposkytoval mu povinná procesní poučení, učiněné procesní úkony, včetně smírů
či dohod dědiců, nevyjadřovaly jeho vůli, a pod.). Neuplatní se pak ani
pravidlo, že soudní rozhodnutí bylo doručeno účastníku, bylo-li řádně doručeno
jeho zástupci (§ 49 odst. 1 o.s.ř.), neboť tvrzený zástupce zástupcem účastníka
ve skutečnosti nebyl.
Nebylo-li rozhodnutí v původním řízení (o dodatečném projednání dědictví)
navrhovatelce obnovy řádně doručeno, nemohlo nabýt ani právní moci, a obnova
tohoto řízení je též z tohoto důvodu vyloučena (srov. § 228 odst. 1 o.s.ř.).
Oproti tomu není správný názor dovolatelky, že navrhovatelka obnovy v dané
skutkové situaci se měla dovolat institutu ochrany oprávněného dědice podle §
485 až § 487 obč. zák. Jak již bylo výše naznačeno, není zde splněna podmínka,
aby nebyla účastníkem dědického řízení.
Pravdou je, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28.6.1974, sp. zn. 11
Co 21/74, uveřejněným pod č. 49/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
byl vysloven závěr, že nezabývalo-li se v řízení o dědictví státní notářství
objasněním okolnosti, zda mezi dvěma dědici, z nichž jeden druhého v řízení
zastupoval na základě plné moci, není dán rozpor v zájmech zastoupeného a
zástupce, může tím být účastníku řízení o dědictví odňata možnost jednat před
státním notářstvím, a že tato skutečnost návrhem na obnovu řízení o dědictví
úspěšně uplatnitelná je. Nelze však pominout, že citovaný judikát odkazuje na
ustanovení § 228 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., jež v době rozhodnutí odvolacího
soudu v dané věci - v tehdejším znění - již neplatilo; od 1.1.1992 \"odnětí
možnosti jednat před soudem\", jež toto ustanovení předjímalo, důvodem obnovy
řízení nebylo. Ani tehdy však o \"skutečnost\" podle § 228 odst. 1 písm. a/
o.s.ř. nešlo.
Lze tedy uzavřít, že opačný názor odvolacího soudu správný není, a dovolací
důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. dovolatelka uplatnila právem, i když
v jeho prospěch argumentovala zčásti nesprávně.
Dovoláním napadené rozhodnutí tudíž Nejvyšší soud zrušil, a
odvolacímu soudu věc vrátil k dalšímu řízení ( §243b odst. 1, 2 o.s.ř).
Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§ 243d odst. 1, věta
druhá, o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém
rozhodnutí ve věci (§ 243d odst. 1, věta třetí, o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. prosince 2003
JUDr. Vladimír Kurka, v. r.
předseda senátu