20 Cdo 1954/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu
rozhodnutí oprávněné D. P., zastoupené advokátem, proti povinným 1) J. S., a
2) I. S., zastoupeným advokátem, pro 630.000,- Kč s příslušenstvím, prodejem
nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. E 2691/2001, o
dovolání povinných proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 7.
2002, č.j. 10 Co 582/2002-57, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení Okresního
soudu v Šumperku ze dne 17. 9. 2001, č.j. E 2691/2001-19 (ve spojení s
usnesením ze dne 26. 10. 2001, č.j. E 2691/2001-21), v části, jíž byl podle
usnesení téhož soudu ze dne 20. 11. 2000, sp. zn. 17 C 100/2000, nařízen k
vydobytí pohledávky 630.000,- Kč s 10 % úroky od 11. 1. 2000 do zaplacení výkon
rozhodnutí prodejem nemovitostí, a to objektu bydlení č.p. 131 se zastavěnou
plochou parc. č. 1137 a pozemků parc. č. 1138, 1139 a 1140 v katastrálním území
R. (ve výrocích, jimiž soud prvního stupně nařídil prodej i dalších nemovitostí
a rozhodl o nákladech exekuce, bylo usnesení zrušeno a vráceno k dalšímu
řízení). Podle odvolacího soudu předpoklady, které pro nařízení výkonu
rozhodnutí vyžadují ustanovení § 251 a § 335 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“),
jsou dány; výhradu částečného splnění dluhu a námitku, že prodej nemovitostí je
ve smyslu § 322 odst. 3 o.s.ř. vyloučen, měl v této fázi vykonávacího řízení za
nerozhodné a s ohledem na výši vymáhané pohledávky nepovažoval navržený způsob
výkonu za nevhodný (§ 264 odst. 1 o.s.ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu napadli – v potvrzujícím výroku o věci samé
– povinní dovoláním. Výkon rozhodnutí prodejem označených nemovitostí pokládají
za zřejmě nevhodný vzhledem k nepoměru výše pohledávky oprávněné a ceny
předmětů, z nichž má být uspokojení dosaženo (§ 264 odst. 1 o.s.ř.). Na rozdíl
od soudů obou stupňů však dovolatelé tržní cenu nemovitostí (nejméně
4.000.000,- Kč) poměřují nikoli pohledávkou, pro níž byl výkon nařízen, ale
„aktuálním zůstatkem dlužné částky ve výši 390.000,- Kč,“ tvrdíce současně, že
dluh zčásti zaplatili (a ve splátkách pokračují). Protože nemovitosti slouží
oběma povinným k podnikání, mají zato, že ve smyslu § 322 odst. 3 o.s.ř. by se
jich exekuce neměla týkat; k této okolnosti měly soudy přihlédnout i při
posuzování vhodnosti daného způsobu výkonu.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně
rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu § 238a
odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm.
b/ nebo c/ o.s.ř. (srov. § 238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního
stupně nepředcházelo dřívější – odvolacím soudem zrušené – rozhodnutí téhož
soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. 1
písm. c/ o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ
jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§
237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení
spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že
dovolací přezkum se může týkat jen právních otázek, jejichž posouzení by mohlo
být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít
vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního
významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. předpokládá); způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tedy pouze důvod podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci),
jehož dovolatelé užili. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci
posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem
dovolatelé zpochybnili – je dovolací soud uplatněným důvodem včetně jeho
obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Otázky, které dovolatelé předestřeli pro účely dovolacího přezkumu,
výše uvedené znaky nesplňují, neboť odvolací soud je vyřešil v souladu s
ustálenou soudní praxí.
Okolnost, zda povinní titulem uloženou povinnost splnili, popř. v jakém
rozsahu, soud při nařízení výkonu nezjišťuje, nýbrž vychází z tvrzení
obsaženého v návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (že pohledávka dobrovolně
uhrazena nebyla). V řízení, jež nařízení výkonu předchází, nemá proto tvrzení
povinných o (částečném) zániku vymáhaného práva místa. Z toho rovněž plyne, že
vhodnost navrženého způsobu výkonu, kterou soudy v dané fázi vykonávacího
řízení posuzují, lze spojovat jen s výší pohledávky (a jejího příslušenství),
pro jejíž vymožení byl výkon navržen, tedy bez zřetele k případné námitce
povinných, že dluh zčásti splnili. Obojí – zánik práva po vydání exekučního
titulu a zřejmá nevhodnost způsobu výkonu, jež nastala (z důvodu plnění
povinných) až po jeho nařízení – je vyhrazeno řízení o zastavení výkonu
rozhodnutí (§ 268 odst. 1 písm. g/, h/, odst. 4, § 269 odst. 1 o.s.ř.).
Totéž, co je uvedeno shora, platí i pro námitku, že výkon postihuje
věci, které jsou z něho podle § 322 odst. 3 o.s.ř. vyloučeny (srov. § 268 odst.
1 písm. d/ o.s.ř.). Objasňování potřebnosti nemovitostí k výkonu podnikání ve
smyslu citovaného ustanovení nepřichází při nařízení výkonu rozhodnutí v úvahu,
neboť soud výkon nařizuje bez slyšení povinného a bez jednání, takže prostor ke
zjišťování rozhodných skutečností dokazováním nemá k dispozici (srov. § 253
odst. 1, 2 o.s.ř.); úvaha dovolatelů, že by tak v intencích ustanovení § 264
odst. 1 o.s.ř. činit měl (zřejmá nevhodnost navrženého způsobu výkonu coby
důsledek toho, že jsou postiženy věci, jichž se výkon nemůže týkat), nemá oporu
v zákoně.
Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího
ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je odmítl (§ 243b odst. 5,
věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst.
5, větu první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. (oprávněné náklady v tomto
stadiu řízení /podle obsahu spisu/ nevznikly a povinní na jejich náhradu nemají
právo).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. srpna 2004
JUDr. Pavel Krbek, v.r.
předseda senátu