20 Cdo 1959/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Vladimíra Kurky
a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné T-M. C. R. a. s., proti
povinné S. K., pro částku 5.800,- Kč s příslušenstvím prodejem movitých věcí,
vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 92 E 433/2000,
o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31.
března 2003, č.j. 10 C 339/2003-33, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 20. prosince 2002,
č.j. 92 E 433/2000-21, kterým okresní soud zastavil výkon rozhodnutí, nařízený
usnesením Okresního soudu v Ostravě z 18. 5. 2000, č. j. 92 E 433/2000-6, a
dále žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení. Podle názoru
odvolacího soudu se správní rozhodnutí soudně vykonávají na základě ustanovení
§ 274 písm. e/ o.s.ř. podle § 251 až 271 s vyjímkou § 261a odst. 2 a 3, nelze
však přitom odhlédnout od ustanovení § 71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o
správním řízení, který obecně stanoví, že správní rozhodnutí lze vykonat
nejpozději do tří let po uplynutí lhůty stanovené pro splnění uložené
povinnosti. Tato lhůta je svojí povahou prekluzivní. Z těchto ustanovení je
třeba vycházet, pokud speciální úprava řízení v jednotlivých odvětvích státní
správy nestanoví pravidla odchylná. Tak tomu ovšem v daném případě není,
protože § 21 odst. 1 zákona č. 110/1964 Sb., o
telekomunikacích, odkazuje při rozhodování o právech a
povinnostech fyzických nebo právnických osob na obecné předpisy o
správním řízení.
Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadla oprávněná včasným
dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 238a odst. 1 písm. d/
občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Namítá, že odvolací soud svým
ústavně nekonformním výkladem § 71 odst. 3 správního řádu porušil její právo na
spravedlivý proces i právo vymoci si splatnou pohledávku. Nesprávné právní
posouzení spočívá v tom, že krajský soud aplikoval výše citované ustanovení i
na soudní výkon rozhodnutí. Dle názoru dovolatelky otázka, zda se uvedené
ustanovení použije ve všech řízeních, ve kterých je vykonáváno správní
rozhodnutí, nebo výhradně v rámci správní exekuce, doposud v praxi dovolacího
soudu řešena nebyla a současně je posuzována odvolacími soudy rozdílně; kromě
toho je napadené rozhodnutí v rozporu s hmotným právem, a to s ustanovením §
402 obchodního zákoníku, jež je dle dovolatelky nutno (namísto § 71 odst. 3
správního řádu) aplikovat proto, že „právo na zaplacení telekomunikačních úhrad
je soukromým subjektivním právem.“
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu § 238a odst.
1 písm. d/ o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b/
nebo c/ o.s.ř. (srov. § 238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení § 237
odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně
nepředcházelo dřívější – odvolacím soudem zrušené – rozhodnutí
téhož soudu), je možné přípustnost posuzovat jen v intencích ustanovení § 237
odst. 1 písm. c/ o.s.ř., jež ji spojuje se závěrem dovolacího soudu,
že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O
takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Za zásadně právně významnou dovolatelka výslovně pokládá otázku
použitelnosti ustanovení § 71 odst. 3 správního řádu při soudním výkonu
rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů ČR – Českého telekomunikačního úřadu v
O. z 8. 6. 1999, č. j. 251958/1999-6381-II. výpr. Odvolací soud
ji však posoudil ve shodě s ustálenou soudní praxí (srov. usnesení Městského
soudu v Praze z 28. 2. 1972, sp. zn. 11 Co 84/72, uveřejněné pod č. 19 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1973, rozsudky bývalého Nejvyššího
soudu SSR z 30. 11. 1977, sp. zn. 2 Cz 151/77, uveřejněný ve Sborníku
stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů
ČSSR, ČSR a SSR IV, str. 775, a z 27. 3. 1987, sp. zn. 4 Cz 26/87, uveřejněný
pod č. 6 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1989), z níž vychází –
vyjma případů, kdy jde o rozhodnutí, smíry a výkazy nedoplatků vydané orgány
státní správy, které mohou být v souladu se zvláštní úpravou vykonány i po
uplynutí prekluzivní lhůty uvedené v § 71 odst. 3 správního řádu – i současná
judikatura (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu z 13. 1. 1999, sp. zn.
21 Cdo 1887/98, uveřejněného v časopise Soudní judikatura 2/1999 pod č. 21,
příp. usnesení z 28. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 437/99,
uveřejněného v časopise Soudní judikatura 1/2000 pod č. 11); zásadní význam po
stránce právní proto napadené usnesení nevykazuje.
Pokud jde o argumentaci komplexní úpravou promlčení v
ustanoveních § 387 – 408 obchodního zákoníku, zejména jeho
ustanovením § 402, ta je nepřípadná, jelikož ustanovení § 21 odst. 1 zákona č.
110/1964 Sb., o telekomunikacích, odkazuje při rozhodování o právech a
povinnostech fyzických nebo právnických osob na obecné předpisy o správním
řízení, tedy na správní řád.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí je v souladu s
dosavadní judikaturou, a Nejvyššímu soudu tak nezbylo, než dovolání podle
ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.
jako nepřípustné odmítnout.
Dovolání bylo odmítnuto, povinné náklady tohoto řízení, na jejichž
náhradu by jinak měla právo, (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní
situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 146 odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a
§ 243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá
právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. dubna 2004
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu