20 Cdo 1981/2002
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Kurky ve věci
žalobce O. U., zastoupeného advokátem, proti žalované JUDr. M. T., zastoupené
advokátem, o zaplacení částky 101.785,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Táboře pod sp. zn. 3 C 6/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. června 2002, č.
j. 15 Co 1320/2002-47, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 9.965,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího
zástupce, advokáta.
Žalobce se poddlužnickou žalobou domáhal zaplacení shora uvedené částky
s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaná, do jejíž notářské úschovy byly
složeny peníze ve prospěch jeho dlužníka (společnosti G., a. s., zavázané
zaplatit mu částku 46.054,- Kč s příslušenstvím vykonatelným rozsudkem sp. zn.
7 C 63/98, jehož exekuce podle § 312 a násl. občanského soudního řádu byla
nařízena pravomocným usnesením sp. zn. 27 E 638/2001), svou povinnost
poddlužníka nesplnila, a – ač jí to jako dlužnici povinného exekuční soud
uložil – peníze žalobci nevyplatila.
V záhlaví uvedeným rozhodnutím pak krajský soud změnil (vyhovující)
rozsudek okresního soudu ze 14. 3. 2002, č. j. 3 C 6/2002-28, tak, že žalobu –
s odůvodněním, že mezi notářkou a osobou, v jejíž prospěch byly peníze do
notářské úschovy složeny, právní vztah neexistuje – zamítl. Odvolací soud
(vycházející z názoru, že přijetím peněz do notářské úschovy podle ustanovení §
85 a násl. notářského řádu vzniká vztah pouze mezi notářem a žadatelem /
složitelem/, jedině jehož pokyny je notář vázán) neakceptoval ani názor soudu
prvního stupně, že úschova podle ustanovení § 85 notářského řádu je „jinou
skutečností uvedenou v zákoně“ ve smyslu § 489 občanského zákoníku zakládající
závazkový vztah mezi notářem a osobou, v jejíž prospěch byly peníze složeny.
Jestliže tedy notářka dlužníkem povinného (společnosti G., a. s., ve vztahu k
níž vedl žalobce /úspěšně/ nalézací a posléze i vykonávací /podle § 312 a násl.
o.s.ř./ řízení) není, nemůže ani být, uzavřel odvolací soud, úspěšná
poddlužnická žaloba oprávněného vůči notáři jakožto dlužníku povinného. S
námitkou, že pohledávka společnosti G., a. s. za žalovanou není pohledávkou
nepodléhající výkonu rozhodnutí ve smyslu § 317 o.s.ř., se odvolací soud
vypořádal závěrem, že žalovaná se nebránila argumentací opřenou o ustanovení §
317 o.s.ř., nýbrž námitkou, že pohledávka (vůbec) neexistuje.
Pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jímž
uplatňuje dovolací důvod podle 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Nesprávné právní
posouzení věci spatřuje v závěru o neexistenci právního vztahu mezi žalovanou a
společností G., a. s.; podle dovolatele je totiž „nepochybné, že po splnění
podmínek obsažených v protokolu o přijetí peněz do notářské úschovy budou
zbývající peníze žalovanou poukázány výlučně společnosti G., a. s.“, lze tedy
„tuto situaci podřadit pod ustanovení § 489 obč. zákoníku, tedy vzniku
závazkového vztahu na základě jiných skutečností, jež vyplývají z okolností
konkrétního případu.“ V závěru dovolání žalobce zdůraznil, že předmětná
pohledávka není ve výčtu těch, jež nepodléhají výkonu rozhodnutí ve smyslu
ustanovení § 317 o.s.ř.
Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání.
Dovolání (přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.)
důvodné není.
Jelikož vady podle ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a
odst. 3 o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení (§ 241a
odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné –
povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), v
dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je
dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového
vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu
právní závěr odvolacího soudu, že mezi notářem a osobou, v jejíž prospěch jsou
do notářské úschovy složeny peníze, neexistuje právní vztah, že tedy notář není
dlužníkem této osoby (v předchozím exekučním řízení povinného) a tudíž ani
poddlužníkem žalobce (oprávněného).
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu -
sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z
podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a
povinnostech účastníků).
Závěr odvolacího soudu, že přijetím peněz do úschovy peněz vzniká
právní vztah pouze mezi notářem a složitelem (žadatelem), je správný. Tento
závěr a na něj navazující výklad na str. 3 napadeného rozsudku (č. l. 49 shora)
lze vzhledem k dovolací námitce (žádným argumentem, jímž by se žalobce
vypořádal s jednotlivými na sebe navazujícími dílčími závěry odvolacího soudu,
ostatně neodůvodněné) doplnit jen v tom směru, že osoba, v jejíž prospěch byly
peníze do úschovy složeny, by se účastnicí vztahu s notářem mohla stát jedině
na základě tzv. svěřenské smlouvy, kterou uzavírá notář s oběma osobami, tedy
složitelem i oprávněným; taková smlouva však (a netvrdí to ani sám
dovolatel), jak vyplývá ze spisu, uzavřena nebyla.
Důvodná není ani dovolací argumentace ustanovením § 489 obč. zák., z
jehož demonstrativní povahy žalobce dovozuje, že závazkový právní vztah může
vzniknout „na základě jiných skutečností, jež vyplývají z okolností konkrétního
případu.“ Dovolatel totiž pomíjí, že oněmi jinými skutečnostmi (než v
ustanovení § 489 obč. zák. výslovně uvedenými, tj. smlouvou, způsobenou škodou
či bezdůvodným obohacením), z nichž vznikají závazky, nejsou kterékoli (jak
uvádí žalobce) „skutečnosti vyplývající z okolností konkrétního případu“, nýbrž
jen skutečnosti v zákoně výslovně stanovené. Složení peněz do notářské úschovy
takovouto skutečností zakládající vztah mezi notářem a další (od složitele
odlišnou) osobou – jak patrno z ustanovení §§ 85-88 notářského řádu – není.
Namítá-li žalobce konečně, že rozhodnutí odvolacího soudu je nesprávné i z
hlediska ustanovení § 317 o.s.ř., je dovolání v této části nedůvodné již proto,
že na právním posouzení věci z hlediska tohoto ustanovení napadené rozhodnutí
nespočívá.
Vzhledem k výše uvedenému lze uzavřít, že odvolací soud, jestliže
žalobu pro nedostatek pasivní věcné legitimace žalované zamítl, věc posoudil
správně, a že se tedy žalobci prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu
správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo; Nejvyšší soud tudíž –
aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) – dovolání jako
nedůvodné podle § 243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 6, věta před
středníkem o.s.ř. rozsudkem zamítl.
Protože dovolání bylo zamítnuto, vzniklo žalované podle ustanovení §
142 odst. 1, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 věty první o.s.ř. právo na
náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení; ty spočívají v částce
9.890,- Kč představující sazbu odměny za zastoupení advokátem (§ 1 odst. 1, §
2 odst. 1, § 3, odst. 1, bod 5. vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví
paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při
rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění
vyhláška Ministerstva spravedlnosti (advokátní tarif), ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „vyhláška“) – sníženou o 50% podle § 18 odst. 1 vyhlášky, a
v částce 75,- Kč paušální náhrady ve smyslu ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. listopadu 2003
JUDr. Vladimír Mikušek, v.r.
předseda senátu