20 Cdo 1986/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve věci
výkonu rozhodnutí oprávněných A) Š. H. a B) S. H., zastoupených advokátkou,
proti povinným 1) J. Ka. a 2) B. K., zastoupených advokátem, vyklizením bytu,
vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 1 E 1161/2000, o dovolání
povinných proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12.7.2001,
č.j. 47 Co 309/2001 - 49, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odvolací soud potvrdil usnesení, kterým soud prvního stupně nařídil
výkon rozhodnutí vyklizením bytu a jeho provedení přestěhováním povinných do
náhradního bytu, který označil. Dospěl k závěru, že zajištěná bytová náhrada
odpovídá té, o níž bylo rozhodnuto v nalézacím řízení; ačkoli má o jednu
místnost méně, podlahová plocha je naopak větší, a při stejné kvalitě
představuje byt rovnocenný vyklizovanému (přiměřený náhradní byt).
Povinní (zastoupeni advokátem) ve včasném dovolání, jehož přípustnost
dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ a § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř.,
namítli, že usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném posouzení věci a
vychází ze skutkových zjištění, jež nemají oporu v provedeném dokazování.
Odvolacímu soudu především vytkli, že při hodnocení zajištěné náhrady vycházel
pouze z evidenčního listu, a opomenul, co bylo zjištěno v
nalézacím řízení, že vyklizovaný byt není (vedle kuchyně) bytem o třech
místnostech, nýbrž o čtyřech. Tím oproti bytu náhradnímu má „podstatně menší
počet místností“, a jestliže jej odvolací soud přesto posoudil jako náhradní
byt „přiměřený“, pak „správně aplikovaný právní předpis (§ 712 odst. 2, věta
druhá, obč. zák.) nesprávně vyložil“. S přihlédnutím k místním podmínkám
zajištění přiměřeného náhradního bytu sice může být obtížné, uvedli dovolatelé,
avšak odvolací soud nezjišťoval, zda oprávnění vyvinuli pro jeho zajištění to
úsilí, které lze od nich rozumně požadovat.
Oprávnění se k dovolání nevyjádřili.
Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů se podává, že pro řízení o výkon
rozhodnutí vyklizením bytu aplikovaly (správně) ustanovení zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1.1.2001 (dále jen
„o.s.ř.“), že odvolání projednal (rovněž správně) odvolací soud podle téhož
předpisu, pročež o dovolání Nejvyšší soud nemohl rozhodovat jinak (viz. část
dvanáctou, hlavu I, bod 15., 17. a 27. zákona č. 30/2000 Sb.).
Ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. stanoví, že dovoláním lze napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti
usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu
prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí,
a odstavec 2 téhož ustanovení stanoví, že § 237 odst. 1 a 3 o.s.ř. zde platí
obdobně.
To znamená, že dovolání proti těmto usnesením je v konkrétním případě
přípustné za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich), vyslovené v
§ 237 odst. 1 pod písm. a/ až c/ o.s.ř.
Ve smyslu § 237 odst. 1 o.s.ř je dovolání přípustné v případě měnícího
rozhodnutí (písm. a/), nebo v případě, že bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jímž soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším
rozhodnutí, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější
rozhodnutí zrušil (písm. b/), anebo tehdy, bylo-li potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že jde o rozhodnutí,
které má (ve věci samé) po právní stránce zásadní význam (písm. c/).
Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustnost dovolání v dané
věci neplyne zjevně, neboť napadené usnesení není měnící nýbrž potvrzující.
Nezakládá ji ani ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., jelikož není
splněna podmínka, aby soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším
rozhodnutí, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu. O návrhu sice
rozhodoval dvakrát, první rozhodnutí však odvolací soud zrušil pouze proto, že
je posoudil jako „nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost a absenci důvodů“.
Odvolací soud, soustřeďuje se na pokyny procesní povahy, nevyslovil právní
názor, který by předurčil výsledek následného řízení, a autonomie soudu prvního
stupně při dalším rozhodování nebyla potlačena potud, že by byl omezen při
novém posouzení a rozhodnutí věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/
o.s.ř., což představuje zodpovědět otázku, zda napadené rozhodnutí má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v
rozporu s hmotným právem.
Ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. svojí dikcí navazuje na
ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř., ve znění účinném před 1.1.2001, podle něhož
nevyhověl-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání,
který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před
vyhlášením (vydáním) usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, bylo dovolání
podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěl k závěru, že
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Pojem „zásadního významu po právní stránce“ byl vykládán tak, že je
specifický nikoli samotnou uplatnitelností v dané věci (v tom smyslu, že
posouzení určité právní otázky se promítá do výsledku konkrétního sporu), ale
tím, že se s ním spojuje způsobilost významového přesahu do všeobecného
(širšího) kontextu soudní praxe. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam tehdy, jestliže zahrnuje posouzení právní otázky, která
je relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v
konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů. Tak je tomu
především v případech, kdy se týká takové právní otázky, jež judikaturou
vyšších soudů řešena dosud nebyla resp. jejíž řešení je dosud nejednotné, nebo
jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je
posuzována v konstantní (zejména publikované) judikatuře těchto
soudů, případně shledá-li dovolací soud, že existují důvody, pro které je
zapotřebí se od stávající judikatury odchýlit.
Znění § 237 odst. 3 o.s.ř. z této interpretace vychází, neboť
„posouzení určité právní otázky jinak, než je posuzována v konstantní
judikatuře“, má zjevnou věcnou vazbu na jeho dikci „řeší-li otázku v rozporu s
hmotným právem“, a proto je logicky namístě i takto vyjádřenou podmínku
vykládat z hlediska toho, zda „určitá“ (dovoláním otevřená) otázka má právě ty
znaky, jejichž prostřednictvím se rozhodnutí stává - ve vyloženém smyslu -
zásadně významným. „Rozpor s hmotným právem“ tedy musí být zjevný tak, aby
odstranění nesprávného rozhodnutí sloužilo k vyslovení právního názoru, jenž je
způsobilý ovlivnit všeobecnou soudní praxi. Úprava přípustnosti dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. naopak nesměřuje k tomu,
aby negativní závěr o přípustnosti dovolání představoval bez dalšího
závěr pozitivní ohledně právě toho řešení, které odvolací soud v rámci právního
posouzení věci přijal.
Stejně jako v rámci dřívějšího ustanovení § 239 odst. 2 je i dovolací
přezkum, předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. předpokládán
zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilý dovolací důvod
představuje ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), a není jím naopak důvod,
kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3
o.s.ř.). Jelikož jak ve smyslu právní úpravy před 1.1.2001, tak po ní, je
dovolací soud - s výjimkou určitých vad řízení - vázán uplatněným dovolacím
důvodem (§ 242 odst. 3 o.s.ř.), jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky
(z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím
soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
V dané věci tedy lze učinit především závěr, že vytýkaná nesprávnost
zjištění, kolik místností má byt, jenž má být vyklizen, je pro úsudek o
přípustnosti dovolání, bezpředmětná, jelikož vychází z námitky nikoli právní
ale skutkové.
Obdobný, dovolatelům nepříznivý, závěr platí ve vztahu k jinak
přípustnému (právnímu) argumentu, že odvolací soud „správně aplikovaný právní
předpis nesprávně vyložil“. Dovolatelé netvrdí, že úsudek, který v dané věci
uplatnil odvolací soud, stejně jako úsudek opačný, by mohl být vůdčím pro
posuzování poměrů obdobných; otázka, zda rozlohou větší náhradní byt o dvou
(mimo kuchyni) místnostech představuje způsobilou náhradu ve smyslu přiměřeného
náhradního bytu ve vztahu k bytu o třech místnostech o rozloze menší, zjevně
potřebný judikatorně přesahový potenciál nejenže nemá, ale dovolatelé ve vztahu
k takto určeným bytům (resp. jejich srovnání) ani výhrady nevznesli.
Svoji kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem totiž
založili na skutkovém předpokladu, že byt, který mají
vyklidit, má místnosti nikoli tři nýbrž čtyři, a až na jeho základě namítali,
že zajištěná bytová náhrada má „podstatně menší počet místností“ (pročež
nesplňuje znaky přiměřeného náhradního bytu). Dovolatelé však přehlížejí, že
skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice
napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá
podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak i to
pouze tehdy, je-li dovolání již jinak - podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/,
případně podle obdobného užití těchto ustanovení - přípustné (§ 241a odst. 3
o.s.ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237
odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), je právní kritika, vycházející z odlišného skutkového
základu bezcenná, a to bez ohledu na to, zda by kritika skutková, byla-li by
možná, byla důvodná či nikoli.
Pro potřeby posouzení, zda dovolání je přípustné, tedy nelze dovodit,
že tato otázka byla odvolacím soudem - ve smyslu uvedeného výkladu § 237 odst.
3 o.s.ř. - řešena v rozporu s hmotným právem, resp. že by vzhledem k ní bylo
rozhodnutí odvolacího soudu zásadního právního významu.
Poslední otázka, dovoláním dotčená, zda oprávnění vyvinuli pro
zajištění bytu jiného úsilí, které lze od nich rozumně požadovat, by mohla mít
smysl logicky jen tehdy, kdyby bylo možné připínat zásadní právní význam
otázce, zda zajištěný náhradní byt splňuje kriteria přiměřeného náhradního bytu
či nikoli. Jestliže tomu tak není, je bez významu, zda se odvolací soud
případně opomenul zabývat tím, bylo-li lze zajistit byt „přiměřenější“.
Je tudíž namístě závěr, že dovolání není přípustné ani z hlediska
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.
Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny
již dříve, Nejvyšší soud dovolání povinných podle § 243b odst. 5, § 218 písm.
c/ o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.; oprávněným, jež by měli na
jejich náhradu právo, však ve stadiu dovolacího řízení prokazatelné náklady
nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. dubna 2002
JUDr. Vladimír Kurka, v.r.
předseda senátu