20 Cdo 199/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Vladimíra Mikuška ve
věci výkonu rozhodnutí (exekuce) oprávněného H. H., zastoupeného advokátem,
proti povinné P., a. s., pro 1.432.918,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 13 Nc 14615/2003, o dovolání
oprávněného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2003, č.j. 29
Co 251/2003-20, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 20. 5. 2003, č.j. 13 Nc
14615/2003-13, zastavil (exekuční) řízení a rozhodl o jeho nákladech. Soud
prvního stupně uzavřel, že oprávněný, i když byl o nezbytnosti doložit
nástupnictví poučen, neprokázal způsobem uvedeným v § 36 odst. 4 zákona č.
120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční
řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č.
120/2001 Sb.“), že na povinnou přešla nebo byla převedena povinnost, jejíž
vymožení požaduje (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 6.
1996, sp. zn. 21 C 127/89, jako osobu povinnou označuje P. P., s. p.). Uvedené
pochybení pokládal za nedostatek návrhu na nařízení exekuce, jehož důsledkem je
zastavení exekučního řízení (§ 39 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb.).
Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozhodnutím usnesení soudu
prvního stupně „změnil“ tak, že návrh na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce)
zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně,
že oprávněný nedoložil (a ani netvrdil v tomto směru rozhodné okolnosti), na
podkladě jakých skutečností se povinná stala právním nástupcem P., s. p., tedy
nesplnil procesní povinnost, kterou mu ukládají ustanovení § 256 odst. 2 zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„o.s.ř.“), popřípadě § 36 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb. Odrazem nesplnění
uvedené procesní povinnosti je podle odvolacího soudu zamítnutí návrhu (pro
nedostatek věcné legitimace povinné).
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl oprávněný dovoláním, jímž namítá, že
zamítnutí návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) pro neprokázání
přechodu vymáhané povinnosti je možný „pouze v případě, že stav dokumentace v
řízení znemožňuje pokračování řízení ve věci samé.“ Soudu prvního stupně
současně vytýká, že „buď ztratil nebo nedostatečně zohlednil doklady, které
byly k původní verzi připojeny …“ Přechod práv a povinností byl – argumentuje
dovolatel – příslušnými státními orgány i soudy „zanedbán“ natolik, že více než
„17 přechodů subjektivity a pasivní legitimace dovoluje závěr o
machinacích s právy a povinnostmi odpovědného subjektu.“
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. (ve spojení s § 238a
odst. 1 písm. c/, odst. 2 o.s.ř., § 130 zákona č. 120/2001 Sb.) je dovolání
přípustné proti rozhodnutí, kterým odvolací soud změnil usnesení, jímž soud
prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce).
Rozdílnost (nesouhlasnost) rozhodnutí soudů obou stupňů (tzv. diformita) je
základem, z něhož se odvíjí přípustnost dovolání ve smyslu uvedených
ustanovení. O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro
rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva
a povinnosti stanovené účastníkům jsou podle závěrů těchto rozhodnutí odlišné.
Diformitou nelze ovšem rozumět rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na
obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně
konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků.
Okolnost, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozhodnutí, tedy zda odkázal
na ustanovení § 219 nebo § 220 o.s.ř., není sama o sobě významná; podstatné je
porovnání obsahu obou rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4.
1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek 9/1999 pod č. 52, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp.
zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 1/2000 pod č. 7). V
daném případě soud prvního stupně i odvolací soud dospěly ke shodnému závěru,
totiž že oprávněný nedoložil k tomu způsobilými listinami přechod (převod)
povinnosti ze subjektu označeného v exekučním titulu na povinnou. Okolnost, že
odvolací soud – vycházeje ze shodného závěru – návrh na nařízení výkonu
rozhodnutí (exekuce) zamítl, představuje toliko formální „změnu“ usnesení soudu
prvního stupně, který z týchž důvodů řízení zastavil. Usnesení odvolacího soudu
je tudíž potvrzujícím rozhodnutím a přípustnost dovolání – oproti očekávání
dovolatele – podle § 237 odst. 1 písm. a/ není dána.
Dovolatel se rovněž mýlí, opírá-li přípustnost dovolání o ustanovení §
239 odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; odvolací soud totiž nepřezkoumával usnesení, jímž
soud prvního stupně rozhodl o procesním nástupnictví účastníka, o zastavení
řízení podle § 107 odst. 5 o.s.ř., o vstupu do řízení na místo dosavadního
účastníka (§ 107a o.s.ř.), o přistoupení dalšího účastníka (§ 92 odst. 1
o.s.ř.) a o záměně účastníka (§ 92 odst. 2 o.s.ř.).
Je-li tedy napadeným rozhodnutím usnesení odvolacího soudu, kterým bylo
potvrzeno usnesení, jímž soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení
výkonu rozhodnutí (exekuce), je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. c/
o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř.
(srov. § 238a odst. 2 o.s.ř.). Protože užití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/
o.s.ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější –
odvolacím soudem zrušené – rozhodnutí téhož soudu), lze o přípustnosti dovolání
uvažovat již jen z pohledu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., jež ji
spojuje se závěrem dovolacího soudu o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé
po stránce právní. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací přezkum předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního
právního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením § 241a odst.
2 písm. b/ o.s.ř., tj. tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Tímto důvodem je dovolací soud vázán a pouze v jeho
intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní
význam (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Oprávněný – jak se podává z obsahu dovolání – nenamítá, že odvolací
soud vystavěl své rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci, jinými
slovy, nevytýká – ve vztahu k jím předloženým listinám v daném exekučním řízení
– mylné posouzení otázky přechodu (převodu) povinnosti z exekučního titulu. Za
regulérní námitku v tomto směru nelze mít tvrzení, podle něhož je „dokumentace“
postačující pro vyhovění návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) proti
povinné, ani tvrzení o ztrátě či nedostatečném zohlednění (blíže
nespecifikovaných) dokumentů.
Absence dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. znamená,
že tu není prostor pro vyhodnocení napadeného rozhodnutí jako zásadně právně
významného; odtud současně vyplývá závěr, že podmínky přípustnosti dovolání
nejsou dány ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Nejvyšší soud
proto dovolání odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §
243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. (povinné v tomto
stadiu řízení náklady nevznikly).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. ledna 2005
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu