20 Cdo 2007/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci
žalobců A) Ing. B. K. a B) T. K., zastoupených advokátkou, proti žalovaným 1)
S. D. a 2) B. D., zastoupeným advokátem, o uzavření dohody o vydání věcí,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 38/92, o dovolání žalobců
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2000, č.j. 16 Co
39/2000-186, takto :
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2000, č.j. 16 Co 39/2000-186,
a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. září 1996, č.j. 15 C
38/92-125, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu
řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. dubna 2000, č.j. 16 Co 39/2000-186,
změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. září 1996, č.j. 15 C
38/92-125, tak, že žalobu, jíž se žalobci domáhali uzavření dohody „o vydání
ideální poloviny domu čp. 812 s ideální polovinou stavební parcely č. 890 a
ideální polovinu zahrady č. 891 zapsaných na LV č. 822 pro katastrální území
R.\", zamítl; ve výroku o povinnosti žalovaných zaplatit státu náklady
vynaložené na znalečné rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o
nákladech řízení účastníků.
Odvolací soud uzavřel, že žalobci jsou oprávněnými osobami ve smyslu § 19 odst.
1 ve spojení s § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 87/1991
Sb.\"), neboť - po uložení trestu propadnutí majetku (tedy i ideální poloviny
sporných nemovitostí) - byli rehabilitováni podle zákona č. 119/1990 Sb.;
žalované shledal - jsa vázán právním názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 16. prosince 1999, č.j. 2 Cdon 1290/97-176 - osobami k vydání
požadovaných podílů povinnými, když je nabyli v rozporu s tehdy platnou
vyhláškou č. 43/1969 Sb. (§ 20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.). Protože žalobci
uplatnili právo řádně a včas a restituci nebrání ani žádná zákonná překážka, je
nárok na vydání podílu nemovitostí dán. Poté, co opakoval důkaz listinou
(dopisem žalobce ze dne 1. března 1980 adresovaným žalované), si odvolací soud
osvojil zjištění, že žalobci - ve snaze zajistit M. V. soužití s osobami jí
alespoň blízkými - iniciovali nejdříve převod šestinového podílu domu a pozemků
na žalované za účelem přípravy výchozí pozice pro odkoupení státu propadlého
podílu nemovitostí a že žalovaní, postupujíce v souladu s výslovným přáním a
přesnými instrukcemi žalobců, vrátili družstvu družstevní byt. Výkon práva
(nároku na uzavření dohody o vydání podílu věcí) shledal - na podkladě výše
uvedeného skutku - v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 zákona č. 40/1964
Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.\").
Rozsudek odvolacího soudu napadli (ve výroku o věci samé) žalobci (zastoupeni
advokátem) včasným dovoláním, opírajíce jeho důvodnost o ustanovení § 241 odst.
3 písm. b/, c/ a d/ o.s.ř. Naplnění prvního z dovolacích důvodů, tedy existenci
vady způsobující nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřují v porušení zásady
dvouinstančnosti soudního řízení. Odvolací soud vycházel při právním posouzení
věci (tj. z pohledu § 3 odst. 1 obč. zák.) z jiného skutkového základu než soud
prvního stupně, který skutečnosti rozhodné pro posouzení rozporu mezi výkonem
práva žalobců a dobrými mravy nezjišťoval; důsledkem takového procesního
postupu byla nemožnost přezkoumat skutková zjištění na základě řádného
opravného prostředku ve sporu neúspěšných účastníků. Tím, že neuvěřil výpovědi
žalobců, svědkyně M. V. a nepřihlédl k dalším okolnostem týkajícím se sepsání
dopisu ze dne 1. března 1980, vyšel odvolací soud ze skutkového zjištění, které
nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241 odst. 3 písm. c/
o.s.ř.). Závěrem pak žalobci prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241
odst. 3 písm. d/ o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci) obvinili odvolací
soud z toho, že „nesprávně vyložil zák. č. 119/90 Sb. a ust. § 19, § 20 a § 4
odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb.\" (ač tento existenci nároku na vydání podílu věcí
nezpochybnil) a že nesprávně aplikoval na daný případ „výjimečné\" ustanovení §
3 odst. 1 obč. zák. Ze všech uvedených důvodů dovolatelé navrhli rozsudek
zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy I (přechodná
ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 18. dubna 2000,
Nejvyšší soud je projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č.
30/2000 Sb., tj. do 31. prosince 2000.
Dovolání je ve smyslu § 236 odst. 1 o.s.ř. přípustné, protože směřuje proti
rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve
věci samé (§ 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), a je i důvodné.
Dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti k vadám vyjmenovaným v § 237 odst. 1
o.s.ř. (tzv. zmatečnostem) a - je-li dovolání přípustné - k jiným vadám řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jinak je vázán
uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatelé obsahově vymezili
(§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Zmatečnostní vady nebyly dovoláním namítány a
nevyplývají ani z obsahu spisu; z něho je však patrno, že řízení je postiženo
jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241
odst. 3 písm. b/ o.s.ř.).
Jinou vadou řízení je i to, že odvolací soud rozhodl o věci v rozporu se
zásadou vyjádřenou v ustanovení § 213 odst. 1 o.s.ř.; podle tohoto ustanovení
není odvolací soud vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně.
To má umožnit odvolacímu soudu, aby na základě doplněného dokazování (srov. §
213 odst. 2 o.s.ř.) mohl dojít k vlastnímu zjištění skutkového stavu, které
bude odlišné od skutkového zjištění, jež učinil soud prvního stupně. Přitom
však musí dbát zásady, že nemá soud prvního stupně nahrazovat a zbavovat
účastníka možnosti domáhat se přezkoumání skutkových a právních závěrů. Proto
tam, kde je rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, neboť tento soud
nerespektoval principy uvedené v ustanovení § 157 a § 132 o.s.ř., nejsou
splněny předpoklady pro opakování dokazování, popřípadě jeho doplňování v
odvolacím řízení, ale nezbývá, než takové rozhodnutí v intencích ustanovení §
221 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. zrušit (shodně srov. rozsudek Vrchního soudu v
Praze ze dne 24. 2. 1993, sp. zn. 2 Cdo 2/93, uveřejněný v Bulletinu Vrchního
soudu v Praze č. 1, ročník 1993, pod číslem 19, a rozsudky Nejvyššího soudu ze
dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1045/99, a ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. 20 Cdo
1698/99).
Soud prvního stupně žalobě vyhověl, čímž dal najevo, že - oproti námitce
žalovaných - výkon práva žalobců v rozporu s dobrými mravy neshledal (§ 3 odst.
1 obč. zák.). I když v řízení (mimo jiné) vyslýchal účastníky, svědkyni M. V. a
četl obsah dopisu žalobce ze dne 1. března 1980 a sdělení Stavebního bytového
družstva T. ze dne 14. května 1991, nepostupoval v písemném vyhotovení rozsudku
- ve vztahu k obraně žalovaných poukazem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. -
ve shodě s ustanovením § 157 odst. 2 o.s.ř., podle něhož v jeho odůvodnění
uvede podstatný obsah přednesů, stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má
prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými
úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, a posoudí
zjištěný skutkový stav podle příslušných ustanovení, jichž použil (k tomu srov.
dále § 132 o.s.ř., ukládající soudu hodnotit důkazy podle své úvahy, a to každý
důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti a pečlivě
přitom přihlížet ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli
účastníci). Co do skutečností, rozhodných pro posouzení souladu uplatněného
nároku s dobrými mravy, soud prvního stupně žádné skutkové zjištění
neformuloval (tzv. souhrnné zjištění /viz. odstavec začínající slovy :
Provedeným řízením bylo prokázáno, že ... „/ se týká výlučně skutečností
rozhodných pro posouzení opodstatněnosti nároku z pohledu zákona č. 87/1991
Sb.).
Odvolací soud proto pochybil, když namísto toho, aby rozsudek soudu prvního
stupně podle § 221 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. zrušil, po opakování důkazu dopisem
ze dne 1. března 1980, skutkový stav rozhodný pro posouzení souladnosti
uplatněného (existujícího) nároku s dobrými mravy - v odůvodnění rozhodnutí
soudu prvního stupně regulérním způsobem nevyjádřený - „převzal\" a přistoupil
k věcné změně rozhodnutí, odkazuje na ustanovení § 220 odst. 2 o.s.ř.
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o.s.ř.), dovoláním napadený rozsudek zrušil, a protože důvody, pro které bylo
zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozsudek soudu prvního
stupně (jeho nepřezkoumatelnost v části týkající se posouzení nároku z pohledu
§ 3 odst. 1 obč. zák. neumožňuje jiné než kasační rozhodnutí), zrušil i toto
rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1,
2 a 5 o.s.ř.).
Nesprávnost postupu, kterým odvolací soud dospěl ke skutkovým závěrům, na nichž
vybudoval právní posouzení věci (závěr o výkonu práva v rozporu s dobrými
mravy), znemožňuje odvolacímu soudu zabývat se věcnými námitkami uplatněnými v
dovolání.
V novém rozhodnutí rozhodne soud nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i
o nákladech řízení původního, tedy i řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta
třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 17. dubna 2001
JUDr. Pavel K r b e k, v. r.
předseda senátu