Nejvyšší soud Usnesení občanské

20 Cdo 2010/2006

ze dne 2007-06-22
ECLI:CZ:NS:2007:20.CDO.2010.2006.1

20 Cdo 2010/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného m. F. – M., zastoupeného advokátem, proti povinné L. T., zastoupené advokátem, pro 8.100, Kč, vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp. zn. Nc 4165/2001, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 2003, č. j. 9 Co 74/2003-68, takto :

Dovolání se odmítá.

Usnesením ze dne 16. 9. 2002, č. j. Nc 4165/2001-49, Okresní soud ve Frýdku - Místku (mimo jiné) nařídil podle platebního výměru M. ú. ve F. ze dne 25. 10. 1999, č. j. Fin 99/9010000330, rozhodnutí Obecního živnostenského úřadu M. ú. ve F. – M. ze dne 3. 12. 1998, č. j. OŽÚ/Dos/125/98/R, a ze dne 2. 2. 1999, č. j. OŽÚ/Dos/144/98-99/R, k uspokojení pohledávky 8.100,- Kč na majetek povinné exekuci, jejímž provedením pověřil Mgr. J. R., soudního exekutora (§ 44 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“). Soud prvního stupně z předložených listin zjistil, že podkladová rozhodnutí byla povinné, která jejich převzetí potvrdila vlastnoručním podpisem na doručenkách, doručena do vlastních rukou (platební výměr dne 27. 10. 1999, rozhodnutí z 3. 12. 1998 dne 4. 12. 1998 a rozhodnutí z 2. 2. 1999 dne 18. 2. 1999), povinná je nenapadla opravnými prostředky, takže rozhodnutí nabyla právní moci a stala se vykonatelnými exekučními tituly (§ 40 odst. 1 písm. e/ zákona č. 120/2001 Sb.).

Usnesením ze dne 30. 6. 2003, č. j. 9 Co 74/2003-68, krajský soud rozhodnutí soudu prvního stupně (ve shora uvedeném rozsahu) potvrdil. Předpoklady pro nařízení exekuce měl odvolací soud za splněny, zejména se ztotožnil s tím, že podkladová rozhodnutí jsou vykonatelná, neboť povinné byla řádně doručena. Tvrdí-li v odvolání opak – že na doručenkách nejsou její podpisy – dovodil, že „procesní prostor pro řešení této problematiky není otevřen v exekučním řízení, ale v řízení nalézacím.“

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala povinná dovolání, jímž namítla

nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.“). Odvolacímu soudu vytýká, že se otázkou vykonatelnosti podkladových rozhodnutí nezabýval, přestože takovou námitku v odvolání vznesla. Zásadní právní význam má podle dovolatelky otázka, zda námitka nedostatku (formální) vykonatelnosti titulu je uplatnitelná v exekučním řízení nebo jen v řízení nalézacím. Navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Oprávněné ve vyjádření sdělilo, že závěry okresního i krajského soudu považuje za věcně i právně správné. Navrhlo, aby bylo dovolání odmítnuto.

Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení, jímž soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce, § 130 zákona č. 120/2001 Sb.), je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o. s. ř. (srov. § 238a odst. 2 o. s. ř.). Protože užití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. je vyloučeno [soud prvního stupně sice rozhodoval – poté, co jeho první rozhodnutí (z 16. 1. 2002, č. j. Nc 4165/2001-19a) odvolací soud usnesením ze dne 18. 4. 2002, č. j. 9 Co 240/2002-37, zrušil – znovu, ale s výsledkem stejným jako v dřívějším rozhodnutí /v obou případech nařídil pro 8.100,- Kč exekuci/), lze o přípustnosti dovolání uvažovat již jen z pohledu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., jež ji spojuje se závěrem dovolacího soudu o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolací přezkum předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tj. tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelka napadla – je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.).

Otázku, kterou dovolatelka v rámci důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. nabídla k přezkumu (zda skutečností rozhodnou pro nařízení exekuce je vykonatelnost exekučního titulu), znaky uvedené v § 237 odst. 3 o. s. ř. nesplňuje; odvolací soud ji – přes nepřesnou formulaci v odůvodnění svého rozhodnutí – fakticky vyřešil v souladu s konstantní judikaturou. Ta vychází z toho, že při věcném posuzování návrhu na nařízení exekuce zkoumá soud, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je exekuce navrhována v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného, a zda právo není prekludováno. Odvolací soud – poté, co v pořadí první rozhodnutí zrušil právě proto, aby soud prvního stupně přezkoumal správnost potvrzení o vykonatelnosti titulů – převzal jeho skutková zjištění týkající se doručení správních rozhodnutí a uzavřel, že rozhodnutí nabyla právní moci a stala se vykonatelnými. Z toho vyplývá, že formální vykonatelností titulů jako jedním z předpokladů pro nařízení exekuce podle § 44 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb. se zabýval. Pokud naznačil možnost řešení otázek spojených s doručením rozhodnutí v nalézacím (správním) řízení, pak jen ve vztahu k posouzení včasnosti opravných prostředků, jimiž by tato rozhodnutí byla napadena.

Není-li dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. června 2007

JUDr. Pavel K r b e k , v. r.

předseda senátu