20 Cdo 2026/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Vladimíra
Mikuška ve věci žalobkyně D. H. B. a.s., zastoupené advokátem, proti
žalovanému J. B., o vyloučení věci z exekuce, vedené u Okresního soudu v
Rokycanech pod sp. zn. 6 C 14/2004, o dovolání žalobkyně proti usnesení
Krajského soudu v Plzni ze dne 17. února 2005, č. j. 13 Co 918/2004-42, takto:
Usnesení Okresního soudu v Rokycanech ze dne 18. října 2004, č.j. 6
C 14/2004 – 34 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne17. února 2005, č.j. 13
Co 918/2004 – 41 se zrušují a věc se vrací soudu I. stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud potvrdil usnesení soudu I. stupně, kterým byl návrh
žalobkyně, aby soud připustil, že do řízení vedle žalovaného přistupuje jako
další žalovaný J. F. – P. D., zamítnut. Důvodem byl závěr odvolacího soudu
(zcela souladný se závěrem soudu I. stupně), podle kterého se žalobkyně zcela
evidentně pokouší obcházet institut záměny účastníků zakotvený v § 92 odst. 2
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů
(dále také jen „o.s.ř.“), když tento postup byl již dříve pro nesouhlas
žalovaného vyloučen a návrh žalobkyně, aby z řízení žalovaný vystoupil a na
jeho místo vstoupil jako žalovaný J. F. - P. D., byl soudem I. stupně
pravomocně zamítnut.
Žalobkyně ve včasném dovolání namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2, písm. b/ o.s.ř.),
neboť odvolací soud učinil nesprávný právní závěr, dle kterého je z její strany
(podaným návrhem na přistoupení dalšího účastníka na straně žalované) zřejmá
snaha obcházet institut záměny účastníků, když žaloba směřuje i proti původnímu
žalovanému a nebyla vůči němu vzata zpět. Namítá, že uvedený postup není žádnou
kogentní normou výslovně zakázán, přičemž odvolací soud vycházel pouze z
teoretických úvah.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. b/ o.s.ř.,
neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno zamítavé
usnesení soudu I. stupně o přistoupení dalšího účastníka řízení (§ 92 odst. 1
o.s.ř.).
Při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud vázán důvody (včetně
jejich konkrétního vymezení), které byly dovoláním uplatněny; je-li dovolání
přípustné – jako v projednávaném případě – přihlédne dovolací soud z úřední
povinnosti též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3
o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).
Protože uvedené vady namítány nebyly a ze spisu se nepodávají, je předmětem
dovolacího přezkumu posouzení závěru odvolacího soudu vedoucího k potvrzení
prvostupňového zamítavého usnesení, kterým shledal uvedený postup žalobkyně
jakožto obcházející institut záměny účastníků zakotveného v § 92 odst. 2 o.s.ř.
Podle ustanovení § 92 odst. 1 o.s.ř. může soud na návrh žalobce připustit, aby
do řízení přistoupil další účastník. Souhlasu toho, kdo má takto do řízení
vstoupit, je třeba, jestliže má vystupovat na straně žalobce.
Podle ustanovení § 92 odst. 2 o.s.ř. může soud na návrh žalobce a se
souhlasem žalovaného připustit, aby žalobce nebo žalovaný z řízení vystoupil a
aby na jeho místo vstoupil někdo jiný. Má-li být takto zaměněn žalobce, je
třeba, aby s tím souhlasil i ten, kdo má na jeho místo vstoupit.
V projednávané věci vydal soud I. stupně dne 25. června 2004
usnesení, č. j. 6 C 14/2004-29, kterým zamítl návrh
žalobkyně, aby soud připustil, že žalovaný z řízení vystoupí a na jeho místo
vstoupí jako žalovaný J. F., podnikatel podnikající pod obchodním jménem J. F.
– P. D., a to z důvodu nesouhlasu žalovaného. Následně vydal soud I. stupně dne
18. října 2004 usnesení, č. j. 6 C 14/2004-34, kterým návrh žalobkyně, aby soud
připustil, že do řízení vedle žalovaného přistoupí jako další žalovaný
podnikatel J. F. – P. D., zamítl. Toto usnesení bylo odvolacím soudem dovoláním
napadeným rozhodnutím potvrzeno jako věcně správné, a to z důvodů výše
uvedených.
V souladu s dispoziční zásadou - ovládající (až na výjimky) civilní soudní
řízení - bylo na žalobkyni, aby určila, kdo bude v řízení žalovaným, případně
aby i nesla za toto své určení (okruh účastníků) procesní odpovědnost; jestliže
jako žalovaného povolá do řízení osobu, jíž z hlediska uplatněného nároku
nesvědčí tzv. pasivní legitimace podle hmotného práva (a naopak svědčí osobě
jiné), ponese důsledky procesního neúspěchu, jenž se projeví tím, že její
žalobu soud zamítne. Na tom nic nemění okolnost, že - oproti situaci při
zahájení řízení - se později, v jeho průběhu, již projevuje (a to právě v rámci
institutů podle § 92 odst. 1, 2 o.s.ř.) specifická ingerence soudu, jejímž
účelem totiž není nahrazovat vůli žalobce, nýbrž zajistit, aby řízení proběhlo
- z hlediska daných procesních pravidel - korektně a hospodárně.
V tzv. řízení sporném se tedy vymezení účastníků zakládá procesním způsobem; o
tom, kdo bude v řízení vystupovat jako účastník, rozhoduje žalobkyně tím, koho
v žalobě za účastníka označí. Označením účastníků v žalobě však nemusí být
jejich okruh konečný. Ustanovení § 92 o. s. ř. umožňuje žalobkyni, aby jej v
průběhu řízení měnila tím, že navrhne, buď aby k dosavadnímu účastníku
přistoupil účastník další a oba pokračovali v řízení (tzv. přistoupení
účastníka podle § 92 odst. 1 o. s. ř.), anebo aby dosavadní účastník byl
nahrazen účastníkem jiným s tím, že původní účastník již v řízení figurovat
nebude (tzv. záměna účastníků podle § 92 odst. 2 o. s. ř.). V obou případech
dochází k procesnímu účinku až rozhodnutím soudu, který o návrhu podle § 92 o.
s. ř. rozhodne.
Z právní úpravy dále plyne, že institutem záměny účastníků dle ustanovení § 92
odst. 2 o.s.ř. lze sice předejít negativním důsledkům zjištění, že některý z
účastníků není ve sporu věcně legitimován (účelem záměny však je odstranit
takový nedostatek věcné legitimace, který zde byl od počátku řízení, nikoli
zhojit ztrátu věcné legitimace, k níž u původního, věcně legitimovaného
účastníka sporu, došlo v průběhu řízení singulární sukcesí), přičemž však
takovouto záměnu účastníků může zmařit žalovaný tím, že odepře souhlas s jejím
provedením (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. prosince 2000,
sp. zn. 32 Cdo 2306/98, publikovaný v časopise Soudní judikatura č. 4/2001, pod
poř. č. 58, stejně jako rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. srpna 1996, sp.
zn. 2 Cdon 554/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura č. 2/1997, pod poř.
č. 11).
Z výše uvedeného se tedy podává, že nápravu nedostatku pasivní věcné legitimace
lze řešit především pomocí procesního institutu záměny na straně žalované, tedy
postupem podle § 92 odst. 2 o. s. ř.,
Institut přistoupení dalšího účastníka dle § 92 odst. l o.s.ř. má oproti tomu
tradičně procesní smysl při odstraňování mezer v žalobcem původně vymezeném
účastenství na straně žalované tehdy, jestliže žalobci až po podání žaloby
vyšlo najevo, že dosavadní zaměření žaloby neodpovídá pluralitě subjektů –
nositelů pasivní legitimace, a to pro skutečnosti nastalé před podáním žaloby.
V soudní praxi nejsou ovšem řídké případy užití tohoto postupu (a jsou soudy
respektovány jako regulérní řešení situace) i tam, kde žalobce v průběhu
řízení, mnohdy s ohledem na obranu tvrzenou žalovaným, znejistěl v původním
označení žalovaného coby důvodně žalovaného subjektu.
Lze sice souhlasit s obecným názorem. že je nepřípustné, aby institut záměny
účastníka byl obcházen tím, že žalobce nejprve navrhne, aby do řízení
přistoupil další žalovaný, a poté, co bude jeho návrhu vyhověno, aby vzal zpět
žalobu proti původnímu žalovanému. Takový výklad byl publikován v publikaci
Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. 6. vydání.
Praha : C. H. Beck, I. díl, str. 304 a násl. a dle něj „důvodem, proč někteří
žalobci takový postup volí, je vyloučení nutnosti souhlasu žalovaného
(původního žalovaného) se záměnou. Je-li zřejmé, že původní účastník v době
zahájení řízení nebyl věcně legitimován, lze nápravu zjednat jen pomocí jeho
záměny. Navrhuje-li tedy žalobce, aby na stranu účastníka, který není a v době
zahájení nebyl věcně legitimován, přistoupil další účastník, nemůže soud tomuto
návrhu vyhovět, i kdyby jinak byly formální předpoklady uvedené v § 92 odst. 1
splněny.“ Takovému názoru však lze oponovat tím, že žalobce obvykle s návrhem
na přistoupení dalšího účastníka zpětvzetí žaloby vůči původně žalovanému
nepojí a ani jej nenaznačuje.
V souzené věci by na takový úmysl žalobkyně bylo možno usuzovat – svůj změněný
náhled na pasivní legitimaci jím zažalovaného již projevila neúspěšným návrhem
na záměnu žalovaných. Přesto není na místě dle názoru dovolacího soudu obavu z
obcházení procesních institutů podle jejich doktrinálního smyslu přeceňovat a
stavět nad zásadní určující kriterium použitelnosti obou institutů –
hospodárnosti konkrétního řízení. V daném případě je v této souvislosti
nepřehlédnutelné, že jde o vylučovací žalobu, tedy o řízení, v němž samém
časové okolnosti uplatňování nároku hrají jen podružnou roli a jde spíše – z
hlediska existence překážky takového řízení pro výkon rozhodnutí – o jeho
efektivní ukončení v zájmu právních jistot probíhajícího výkonu rozhodnutí nebo
exekuce. Nad to hodnoceno individuálně v tomto řízení neprojednával soud
I.stupně dosud věc samu, ze spisu nejsou patrny jiné úkony přípravy jednání
nežli doručení žaloby původně žalovanému, soud ve věci nejednal a v řízení jsou
jen řešeny pokusy žalobkyně uvést žalobní zaměření do souladu se skutkovým
stavem vyplývajícím ze souběžně probíhající exekuce. Lpění na ohledu na
čistotu motivace žalobkyně ve výběru žalovaného subjektu přináší účinek
odporující úloze soudního procesu při projednávání soukromoprávního sporu a
poměru práva procesního k soukromému, když představuje ústupek od úlohy
procesu zabezpečit právní řešení sporné věci rychle a účinně (viz § 6 o.s.ř.).
V rovině individuálních a konkrétních důsledků pak dovolací soud zohledňuje
důraz na procesní ekonomii v této věci i poukazem na to, že dosavadní úkony
žalobkyně vůči dalšímu žalovanému – ač marně činěny - nemohou být před jeho
přistoupením, tj. procesně regulérním aktem soudu, relevantně provedeny a z
pohledu zájmů účastníků nemohou ti přitom utrpět přistoupením dalšího
žalovaného žádnou procesní a konec konců ani reálnou újmu, když omyl v pasivní
legitimaci se promítá do nákladových zásad (§ 142 odst. 1, popř. § 146 odst. 2
věta první o.s.ř.) a žalobní aktivitě v jejím účastnickém zaměření by nemohl
další žalovaný – byť případně v jiném řízení – čelit.
Právnímu posouzení věci odvolacím soudem při řešení nastolené otázky
přistoupení dalšího účastníka do řízení na straně žalovaného lze tudíž - s
ohledem na okolnosti případu - vytknout nadbytečný procesní formalismus
nerespektující účel řízení. Odvolací soud sice použil správný právní předpis a
i poukázal na jeho relevantní výklad, ten však nesprávně aplikoval na danou
procesní situaci.
Protože není rozhodnutí odvolacího soudu správné, postupoval dovolací
soud podle ustanovení § 243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř. a k dovolání
žalobkyně napadené usnesení odvolacího soudu zrušil; protože se důvody pro
zrušení vztahují i k prvostupňovému rozhodnutí, vrací se věc dle § 243b odst. 3
o.s.ř. takovému soudu.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. listopadu 2005
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu