20 Cdo 2079/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška
v exekuční věci oprávněné C.-2, Ltd., zastoupené advokátem, proti povinné J.
P., zastoupené advokátem, pro 798.693,97 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 21 Nc 5457/2005, o dovolání oprávněné
proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2005, č.j. 30 Co
336/2005-143, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 2. 6.
2005, č.j. 21 Nc 5457/2005-119, v částech, jimiž okresní soud co do 798.693,97
Kč (jistiny pohledávky) a co do 1.051.306,10 Kč (33 % úroky z prodlení z
687.994,64 Kč od 8. 2. 1996 do 25. 8. 2003) zastavil exekuci (nařízenou
usnesením ze dne 24. 3. 2005, č.j. 21 Nc 5457/2005-10) a rozhodl o nákladech
řízení mezi účastníky; oprávněnou zavázal k náhradě nákladů vzniklých povinné v
odvolacím řízení. Odvolací soud – po doplnění dokazování zprávou ČSOB, a. s., z
23. 11. 2005 – převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a uzavřel, že
povinná v souladu s ustanovením § 330 odst. 1 a 2 zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodního zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“),
určila, že částkou 1.850.000,- Kč plní dluh přiznaný exekučním titulem v pořadí
jistiny z úvěrové smlouvy a jejího příslušenství. Protože úroky ke dni plnění
činily 1.714.294,15 Kč, zanikl dluh povinné v rozsahu jistiny (798.693,97 Kč) a
části příslušenství (1.051.306,10 Kč představující 33 % úroky z prodlení z
687.994,64 Kč od 8. 2. 1996 do 25. 8. 2003); v této části pohledávka přiznaná
podkladovým rozsudkem zanikla a předpoklady pro částečné zastavení exekuce
podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. g), odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“),
byly splněny.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla oprávněná dovoláním, jímž namítá nesprávné
právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Odvolacímu soudu
vytýká, že celou platbu (1.850.000,- Kč) „započetl“ na úhradu vymáhaného dluhu
a nezabýval se částí pohledávky ze smlouvy o úvěru, která exekučním titulem
přiznána nebyla, přestože text kupní smlouvy obsahoval určení platby na
„nesplacenou jistinu úvěru“ ve výši 1.850.000,- Kč. Celá jistina poskytnutého
úvěru však činila 1.500.000,- Kč, přičemž exekuční titul přiznal splátky
jistiny a příslušenství splatné do 31. 12. 1995, a to část jistiny úvěru ve
výši 408.000,- Kč, řádný úrok ve výši 279.994,64 Kč, úrok z prodlení ve výši
110.699,33 Kč, úroky z prodlení ve výši 33 % z částky 687.994,64 Kč od 8. 2.
1996 do zaplacení (ke dni přijetí platby, tj. k 25. 8. 2003, činily
1.714.294,14 Kč) a náklady nalézacího řízení 40.210,- Kč. Projev vůle povinné
vyjádřený slovy posoudil odvolací soud – „dle nezjištěné vůle povinné a v
rozporu s jazykovým projevem“ – ve smyslu § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“),
nesprávně. Podle dovolatelky je právní úkon povinné (určení závazku, který
plní) neplatný buď v části přesahující jistinu úvěru pro nemožnost plnění (§ 37
odst. 2, § 41 obč. zák.), nebo zcela pro neurčitost a nesrozumitelnost (§ 37
odst. 1 obč. zák.). S ohledem na to – ve smyslu § 330 obch. zák. – je třeba v
prvním případě dovodit, že povinná plnila celou jistinu úvěru a zbylých
350.000,- Kč použila na uhrazení nejdříve splatných úroků a úroků z prodlení,
tj. přiznaných exekučním titulem, a to na řádný úrok ve výši 279.994,64 Kč a na
část úroku z prodlení ve výši 70.005,36 Kč; z částek uvedených v exekučním
titulu zůstanou tak neuhrazeny úroky z prodlení ve výši 1.754.988,11 Kč, jež
dále nenarůstají, a náklady nalézacího řízení ve výši 40.210,- Kč, tj celkem
1.795.198,11 Kč, která má být vymožena exekucí. Ve druhém případě mělo být
plnění ve výši 1.677.998,- Kč použito na zaplacení řádných úroků a poplatků a
plnění ve výši 172.002,- Kč na úroky z prodlení naběhlé do 31. 3. 1996, což se
na částkách přiznaných exekučním titulem projeví tak, že neuhrazeny zůstanou
jistina ve výši 408.000,- Kč, úroky z prodlení ve výši 1.652.991,47 Kč, náklady
nalézacího řízení ve výši 40.210,- Kč a dále narůstají úroky z prodlení ve výši
33 % z částky 408.000,- Kč od 26. 8. 2003 do zaplacení. Dovolatelka navrhla,
aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc vrácena soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Povinná se ve vyjádření ztotožnila se skutkovými i právními závěry odvolacího
soudu a navrhla, aby bylo dovolání jako nedůvodné zamítnuto.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně
rozhodl o zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce, § 130 zákona č. 120/2001 Sb.,
o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších
zákonů, ve znění pozdějších předpisů /dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“/), je
dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. d/ o.s.ř. přípustné za podmínek
vymezených v § 237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. (srov. § 238a odst. 2
o.s.ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno
(usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem
zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen
z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., které ji spojuje se závěrem
dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která
v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/
o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní,
vyplývá, že dovolací přezkum se může týkat jen právních otázek, jejichž
posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a
jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí
zásadního právního významu předpokládá); dovolání lze tudíž odůvodnit jen
ustanovením § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávným právním posouzením
věci), jímž také dovolatelka správnost rozhodnutí poměřuje. Při přezkumu
napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních
otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelka zpochybnila – je dovolací
soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3,
věta první, o.s.ř.).
V projednávaném případě se odvolací soud ztotožnil se skutkovými závěry, k nimž
dospěl na základě provedených (listinných) důkazů soud prvního stupně. Nebylo
sporu o tom, že smlouvou o úvěru ze dne 20. 9. 1994, č. 940182018, kterou
uzavřela s právní předchůdkyní oprávněné, získala povinná úvěr ve výši
1.500.000,- Kč a že exekučním titulem, tj. rozsudkem Krajského obchodního soudu
v Praze ze dne 2. 5. 2000, č.j. 5 Cm 377/99-21, byla povinná zavázána zaplatit
právní předchůdkyni oprávněné částku 798.693,97 Kč s 33 % úroky z prodlení z
částky 687.994,64 Kč od 8. 2. 1996 do zaplacení a na nákladech nalézacího
řízení 40.210,- Kč. Sporné nebylo ani to, že povinná zaplatila dne 25. 8. 2003
částku 1.850.000,- Kč, resp. že na označený účet právní předchůdkyně oprávněné
uhradili uvedenou částku manželé B., jako kupující podle ujednání v kupní
smlouvě ze dne 28. 7. 2003, jíž jim povinná prodala nemovitosti, které byly
zatíženy zástavním právem zřízeným k zajištění pohledávky z úvěrové smlouvy.
Kupní smlouvu měla právní předchůdkyně oprávněné k dispozici, takže jejím
prostřednictvím povinná ve smyslu ustanovení § 330 odst. 1 a 2 obch. zák. ve
vztahu k zástavní věřitelce určila, že částkou 1.850.000,- Kč plní dluh z
exekučního titulu („nesplacenou jistinu úvěru“).
Zjišťuje-li soud obsah právního úkonu, a to i pomocí výkladu projevu vůle
a okolností mimo samotnou listinu se nalézajících, jde o skutkové zjištění
(srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon
1548/97, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 10/2000 pod č.
73). Takovým zjištěním je v daném případě skutkový závěr, že povinná v listině
(kupní smlouvě) vůči právní předchůdkyni oprávněné projevila (určitě a
srozumitelně) vůli částkou 1.850.000,- Kč splnit dluh z exekučního titulu, a to
v pořadí jistiny a příslušenství. Dovolatelka brojí proti tomuto skutkovému
závěru odvolacího soudu a staví proti němu vlastní (jiná) skutková tvrzení, jež
ústí v závěr o neplatnosti jednostranného právního úkonu (určení dlužníka,
který z více závazků plní). I když zpochybnila – v konečném důsledku – právní
závěr odvolacího soudu o předpokladech zániku závazku plněním dlužníka, vyšla z
předpokladu existence jiného („správně“ zjištěného) skutkového stavu. Skutkové
námitky, ať již podřaditelné dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/
nebo podle § 241a odst. 3 o.s.ř., jsou však v řízení o dovolání přípustném jen
podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. nevýznamné, takže i právní oponentura
(důsledky plynoucí z nich v poměrech ustanovení § 330 odst. 1 a 2 obch. zák.),
kterou z nich dovolatelka dovozuje, je pro účely daného dovolacího přezkumu
bezcenná.
Nejsou-li dány podmínky přípustnosti ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c/ o.s.ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218
písm. c/ o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 271 o.s.ř. Povinné přísluší náhrada nákladů
jen za podmínky, že vynaložené náklady nesou znaky nákladů potřebných k
účelnému uplatňování nebo bránění práva (srov. § 142 odst. 1 o.s.ř.). O takové
náklady však v daném případě nejde, jestliže vyjádření k dovolání, s nímž se
pojí, se svým obsahem nedotýká otázky, jejíž posouzení bylo pro výsledek
dovolacího řízení určující; tomu odpovídá výrok, že žádná z účastnic nemá právo
na náhradu nákladů řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. července 2007
JUDr. Pavel K r b e k, v. r.
předseda senátu