20 Cdo 2081/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a
JUDr. Vladimíra Kůrky ve věci výkonu rozhodnutí oprávněných A/ M. L., B/ H. H.
Z., zastoupených advokátem, proti povinnému M. b. p. T., státnímu podniku „v
likvidaci“, pro 40.496,- Kč, přikázáním pohledávky z účtu povinného u peněžního
ústavu, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 38 E 336/2002, o
dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16.
dubna 2003, č.j. 10 Co 285/2003-32, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze
dne 12.8.2002, č.j. 38 E 336/2002-9, kterým Okresní soud v Teplicích nařídil
podle svého rozsudku ze dne 5.9.2001, č.j. 13 C 146/98-141, ve znění usnesení
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7.5.2002, sp. zn. 10 Co 234/2002, 10 Co
721/2002, k vymožení pohledávky 40.496,- Kč a nákladů řízení výkon rozhodnutí
přikázáním pohledávky. Dospěl k závěru, že předpoklady pro nařízení výkonu
rozhodnutí byly splněny, zejména uzavřel, že podkladové rozhodnutí je
vykonatelné.
Námitku povinného, že se mu nepodařilo zjistit bydliště oprávněných osob a že
jejich zástupce nepředložil plné moci, nepovažoval za důvodnou, byly-li plné
moci předloženy v nalézacím řízení. Vliv na správnost rozhodnutí soudu prvního
stupně nemůže mít ani skutečnost, že byla podána žaloba pro zmatečnost, kterou
lze napadnout právě pravomocná rozhodnutí soudu.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, jehož přípustnost
dovozoval z ustanovení § 238a odst. l písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“),
a důvodnost spatřoval v nesprávném právním posouzení věci. Namítal, že nebyly
splněny podmínky pro vydání podkladového rozhodnutí „v návaznosti na pozměněnou
plnou moc právního zástupce obou oprávněných a nepotvrzení původní plné moci
dané oprávněnými“. V této souvislosti pochyboval o tom, zda oprávněné osoby
vůbec žijí. Dále namítal, že mu bylo doručováno (aniž by blíže specifikoval, o
jaké písemnosti se jedná) na bývalou adresu v T., takže se o doručení nemohl
dovědět. Uvedl, že nemůže být účastníkem řízení ani povinnou osobou, neboť
„nemá oprávnění jako fyzická osoba nakládat s majetkem družstva nebo za něj
jednat, neboť k tomu je oprávněn pouze kolektivní orgán družstva“. Navrhl, aby
dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil.
Oprávněné ve svém vyjádření k dovolání uvedly, že již v nalézacím
řízení a v předchozích stadiích exekučního řízení se soudy vypořádaly s otázkou
jejich způsobilosti být účastnicemi řízení i s otázkou plné moci, kterou
udělily svému zástupci. Za nesrozumitelné považovaly námitky týkající se
doručování blíže neurčeného rozhodnutí a nakládání s majetkem nespecifikovaného
družstva. Navrhly, aby dovolací soud dovolání povinného zamítl.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. l o.s.ř. lze dovoláním napadnout
pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v souzené věci – usnesení
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně
rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnut, je dovolání ve smyslu § 238a
odst. l písm. c/ o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. l písm.
b/ nebo c/ o.s.ř. (srov. § 238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení §
237 odst. l písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně
nepředcházelo dřívější – odvolacím soudem zrušené – rozhodnutí téhož soudu),
zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. l písm.
c/ o.s.ř., která ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména
tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení § 237
odst. l písm. a/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu po stránce právní,
vyplývá, že dovolací přezkum se může týkat jen právních otázek, jejichž
posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a
jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí
zásadního právního významu předpokládá); dovolání lze tudíž odůvodnit jen
ustanovením § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávným právním posouzením
věci). Vzhledem k vázanosti uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst.
3, věta první, o.s.ř.) může dovolací soud právní význam rozhodnutí posuzovat
jen z hlediska těch dovolatelových námitek, jež jsou výše uvedenému důvodu
podřaditelné.
Dovolatel – i když jej ohlašuje – správnost rozhodnutí odvolacího
soudu důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nepoměřuje. Předně námitky
týkající se doručování blíže neuvedeného rozhodnutí na dřívější adresu
povinného a možnosti nakládání s majetkem neurčeného družstva nelze podřadit
pod žádný z dovolacích důvodů, a proto se jimi nelze ani zabývat. Výtka
týkající se případného nedostatku plné moci zástupce oprávněných v nalézacím
řízení je podřaditelná dovolacímu důvodu uvedenému v § 241a odst. 2 písm. a/
o.s.ř., jímž lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nedostatek způsobilosti oprávněných být
účastníky řízení (kdy povinný pochybuje o tom, zda oprávněné osoby existují)
pak patří mezi zmatečnostní vady. K nim stejně jako k tvrzeným vadám řízení by
však mohl dovolací soud přihlédnout jen za předpokladu, že shledal dovolání ve
smyslu § 237 odst. l písm. c/ o.s.ř. přípustné; absence zpochybnění právního
posouzení, tj. otázek , které jsou v řízení předcházejícím nařízení výkonu
rozhodnutí relevantní, však takový závěr vylučuje.
Nejsou-li dány podmínky přípustnosti podle žádného v úvahu
připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud dovolání bez
jednání (§ 243a odst. l, věta první, o.s.ř.) odmítl (§ 243b odst. 5, věta
první, § 218 písm. c/ o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto, jak je uvedeno
ve výroku proto, že oprávněným, jenž by měly právo na jejich náhradu podle §
243b odst 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., náklady
nevznikly. Náklady spojené s vyjádřením k dovolání nelze považovat za náklady
potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva (§ 142 odst. l o.s.ř.),
jelikož jejich vyjádření se nedotýká otázky, jejíž posouzení bylo pro výsledek
dovolacího řízení rozhodné.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. prosince 2004
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu