20 Cdo 2099/2018-2029 USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly, ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného Statutárního města Ústí nad Labem, se sídlem v Ústí nad Labem, Velká Hradební č. 2336/8a, identifikační číslo osoby 00081531, zastoupeného JUDr. Ing. Alexejem Brachem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Marie Majerové č. 2250, proti povinným 1) V. B., Ú. n. L., a 2) V. H., Ú. n. L., adresa pro doručování: Ú. n. L., pro 600 000 Kč s příslušenstvím, prodejem nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 49 E 59/2001, o dovolání povinného 1) proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. března 2017, č. j. Nco 26/2017-1747, takto:
I. Dovolací řízení se zastavuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 30. srpna 2001, č. j. 49 E 59/2001-18, nařídil výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí podle pravomocného a vykonatelného rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 4. 1998, č. j. 9 C 398/96-36, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 11. 1999, č. j. 12 Co 127/99-51, k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 600 000 Kč s příslušenstvím, dále pro náklady předcházejícího řízení ve výši 63 810 Kč a náklady návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí ve výši 34 008 Kč. Povinní v průběhu řízení vznesli námitku podjatosti soudkyně Krajského soudu v Ústí nad Labem JUDr.
Jany Novákové. Krajský soud v Ústí nad Labem uvedenou námitku v souladu s ustanovením § 15b odst. 1 a § 16 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“, předložil nadřízenému vrchnímu soudu k rozhodnutí. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 22. března 2017, č. j. Nco 26/2017-1747, rozhodl, že soudkyně senátu 14 Co Krajského soudu v Ústí nad Labem JUDr. Jana Nováková není vyloučena z projednávání a rozhodnutí věcí vedených u tohoto soudu pod sp. zn. 14 Co 1117/2016, 14 Co 1118/2016, 14 Co 1119/2016, 14 Co 1120/2016 a 14 Co 1121/2016.
Výše uvedené usnesení napadl povinný 1) dovoláním. Dovolacímu přezkumu ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. podléhají pouze ta rozhodnutí, kterými bylo ukončeno odvolací řízení, tedy taková rozhodnutí, která vydal soud druhého stupně jako soud odvolací (v režimu odvolacího řízení podle § 201 a násl. o. s. ř.), v rámci rozhodování o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně; je lhostejné, zda šlo o rozhodnutí soudu prvního stupně vydaná ve věci samé nebo o rozhodnutí řešící toliko některou z procesních otázek.
V dané věci povinný 1) sice směřuje své dovolání proti rozhodnutí, které vydal Vrchní soud v Praze, ovšem přehlíží, že nejde o rozhodnutí, které by bylo rozhodnutím odvolacího soudu o odvolání ve smyslu ustanovení § 236 a § 237 o. s. ř. (kterým se odvolací řízení končí), nýbrž jde o rozhodnutí vydané vrchním soudem v pozici tzv. soudu nadřízeného na základě v řízení vznesené námitky podjatosti, o které je povolán nadřízený soud rozhodovat ve smyslu §15b odst. 1 a § 16 odst. 1 o. s. ř. Z podaného je zřejmé, že napadené rozhodnutí není způsobilé pro dovolací přezkum.
Jestliže i přes uvedené skutečnosti (a přes poučení o nepřípustnosti opravného prostředku obsažené v dotčeném rozhodnutí) povinný 1) proti němu podal dovolání, brání jeho projednání nedostatek funkční příslušnosti Nejvyššího soudu (§ 10a o. s. ř.), který zároveň představuje neodstranitelný nedostatek podmínky řízení. Z uvedeného důvodu dovolacímu soudu nezbylo než řízení o dovolání proti napadenému usnesení postupem podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř ve spojení s ustanovením § 243b o. s. ř. zastavit (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.
května 2014, sp. zn. 28 Cdo 1952/2014 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2015, č. j. 30 Cdo 2840/2014). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).