20 Cdo 2103/2000
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce K. Č.,
proti žalovanému J. M., o zaplacení částky 331.847,60 Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 26 C 268/96, o dovolání
žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. února 1999, č.j.
53 Co 12/99, 15/99-63, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. února 1999, č.j. 53 Co 12/99,
15/99-63, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 9. prosince 1997, č.j. 26 C
268/96-46, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 331.847,60 Kč s
příslušenstvím (bod I. výroku) a na náhradě nákladů řízení částku 17.870,-Kč a
13.276,-Kč (bod II.výroku).
Městský soud v Praze pak ve výroku označeným usnesením zastavil - odkazuje na §
43 odst. 2, § 205 a § 211 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.\") -
řízení o odvolání žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně, když
uzavřel, že odvolání neurčitého rozsahu odvolatel ani přes výzvu soudu
(usnesením ze dne 3. dubna 1998, doručeným jeho zástupci 27. srpna 1998) v
určené lhůtě nedoplnil a neodůvodnil je ani do okamžiku rozhodnutí odvolacího
soudu.
Žalovaný (zastoupen advokátem) podal proti usnesení odvolacího soudu
dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 238a odst. 1 písm. f/ o. s.
ř., namítaje především, že postup odvolacího soudu je v rozporu s obvyklou
rozhodovací praxí soudů, jelikož je-li z odvolání jasné, který rozsudek se
napadá a čeho se odvolatel domáhá, nemůže mít neuvedení odvolacích důvodů za
následek zastavení odvolacího řízení dle § 43 odst. 2 o. s. ř. (potud odkázal i
na rozsudek bývalého Nejvyššího soudu SSR, sp. zn. 1 Cz 138/79, uveřejněný ve
Sborníku IV. Nejvyššího soudu, SEVT, Praha 1986, str. 763). Proto požaduje, aby
Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval včasností dovolání.
Jak se podává ze spisu, usnesení odvolacího soudu nabylo právní moci 15. dubna
1999 (srov. doručenky u č.l. 64 p.v.), přičemž dovolání, datované 20. dubna
1999 (srov. č.l. 65-67), došlo soudu prvního stupně 24. května 1999. Otisk
podacího razítka soudu na dovolání (srov. č.l. 65) neobsahuje poznámku „podáno
osobně\" (kterou soudu u podání odevzdaných mu osobně předepisuje učinit
ustanovení § 127 odst. 2 Instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 23. března
1998, č.j. 1100/98-00D, kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní,
krajské a vrchní soudy, uveřejněné v částce 2, ročníku 1998 Sbírky instrukcí a
sdělení Ministerstva spravedlnosti České republiky, pod č. 8, ve znění účinném
v rozhodné době), naopak je zde poznamenáno „obálka\"; ta ovšem u podání (v
rozporu s cit. ustanovením kancelářského řádu) není připojena a podle úředního
záznamu ze dne 25. ledna 2000 (srov. č.l. 67 p.v.) nebyla ani dohledána.
Zástupce dovolatele pak soudu 30. května 2000 (srov. podání č.l. 76-77) sdělil,
že doklad o odeslání dovolání nemá, že však je přesvědčen, že bylo podáno v
pořádku, neboť takováto podání byla zpravidla doručována osobně do podatelny
příslušného soudu. Vadný postup soudu prvního stupně při rozdělování pošty
ovšem brání spolehlivému závěru o tom, kdy a jak byl procesní úkon (dovolání)
učiněn. Pochybnosti v uvedeném směru neodstraňuje ani vyjádření zástupce
dovolatele, takže Nejvyšší soud má dovolání - v intencích § 240 odst. 1 o. s.
ř. - za včasné (na uvedeném základě nemůže uzavřít, že je opožděné).
Dovolání je též přípustné (podle § 238a odst. 1 písm. f/ o. s. ř.) a je i
důvodné.
Dovolatel - ač zastoupen advokátem - nepodřadil dovolací argumenty výslovně
žádnému z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v § 241 odst. 3 o. s. ř., po
obsahové stránce (tvrzením, že odvolací soud postupoval vadně, neboť neuvedení
odvolacích důvodů nemůže mít za následek zastavení odvolacího řízení), však
jimi vystihuje především dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.,
jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci.
Podle ustanovení § 205 odst. 1 o. s. ř. v odvolání má být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje,
v čem je spatřována nesprávnost tohoto rozhodnutí nebo postupu soudu, a čeho se
odvolatel domáhá.
Usnesením ze dne 3. dubna 1998, č.j. 26 C 268/96-57, doručeným zástupci
žalovaného 27. srpna 1998 (srov. doručenku u č.l. 53 p.v.), soud prvního stupně
žalovaného vyzval, aby odvolání „doplnil ve smyslu ustanovení § 205 občanského
soudního řádu\", s tím, že zejména je třeba uvést, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, to jest proti kterým výrokům směřuje, v čem je spatřována
jeho nesprávnost, zda a jaké důvody odvolatel navrhuje (provést) a jaký je
„jeho návrh formulace rozhodnutí odvolacího soudu\". Ze spisu přitom plyne, že
žalovaný v odvolání (č.l. 50-51) výslovně uvedl, že je podává „proti rozsudku
Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. prosince 1997, č.j. (správně sp. zn.) 26
C 268/96, kterým se ukládá žalovanému zaplatit žalobci částku ve výši
331.847,60 Kč s úroky z prodlení a náklady řízení ve výši 17.870,-Kč a soudní
poplatek ve výši 13.276,-Kč\". Z takto formulovaného - byť
neodůvodněného - odvolání je zjevné, které rozhodnutí (označený rozsudek) a v
jakém rozsahu (ve všech výrocích) odvolatel napadá.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 20. října 1998, sp. zn. 21 Cdo 60/98,
uveřejněném pod číslem 36/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i
v mnoha rozhodnutích dalších, odůvodnil závěr, že je-li z odvolání zřejmé,
které rozhodnutí a v jakém rozsahu odvolatel napadá, nebrání neuvedení údajů o
tom, v čem je spatřována nesprávnost rozhodnutí nebo postupu soudu prvního
stupně a čeho se odvolatel domáhá, dalšímu pokračování odvolacího řízení. Je
tomu tak proto, že odvolací soud podle ustanovení § 212 odst. 1 o. s. ř.
projednává věc v mezích, ve kterých se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí,
aniž je vázán důvody odvolání a odvolacími návrhy účastníků (srov. § 212 odst.
3 a 4 o. s. ř.). Od závěrů formulovaných v cit. rozhodnutí (na něž v
podrobnostech odkazuje) nemá Nejvyšší soud důvod odchýlit se ani v této věci.
Lze tedy uzavřít, že závěr odvolacího soudu o neprojednatelnosti
odvolání správný není a dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. byl
uplatněn právem. Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a
odst. 1, věta první, o. s. ř.), napadené usnesení zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1, 2 a 5 o. s. ř.).
Dalšími námitkami dovolatele (že ve věci není pasívně věcně legitimován a že
obvodní soud není věcně příslušný k projednání věci v prvním stupni), se
zřetelem k povaze napadeného rozhodnutí ostatně pro výsledek dovolacího řízení
bezcennými (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 47/2000
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), se Nejvyšší soud již nezabýval.
Právní názor dovolacího soudu o tom, že odvolání lze věcně přezkoumat, je pro
odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). V novém
rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího
(§ 243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. září 2000
JUDr. Zdeněk K r č m á ř , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová