20 Cdo 211/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné A.
A., spol. s r. o., proti povinnému J. Ch., za účasti manželky povinného J. Ch.,
pro 56.282 Kč s příslušenstvím prodejem nemovitostí, vedené u Městského soudu v
Brně pod sp. zn. 26 E 124/99, o dovolání povinného proti usnesení Krajského
soudu v Brně ze dne 19. 7. 1999, č.j. 37 Co 304/99-19, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 7. 1999, č.j. 37 Co 304/99-19, se
zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Městský soud v Brně usnesením ze dne 26. 4. 1999, č.j. 26 E 124/99-6,
nařídil podle platebního rozkazu Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 24.
2. 1998, sp. zn. 11 Ro 1721/97, k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši
56.282 Kč s 18 % úroky z částky 25.252 Kč od 12. 4. 1997 do zaplacení, z částky
25.976 Kč od 14. 5. 1997 do zaplacení a z částky 5.054 Kč od 4. 6. 1997 do
zaplacení, nákladů předcházejících řízení (2.752 Kč) a nákladů exekučního
řízení, jež určil částkou 1.126 Kč, výkon rozhodnutí prodejem označených
nemovitostí ve společném jmění povinného a jeho manželky.
Ve výroku uvedeným rozhodnutím krajský soud usnesení soudu prvního
stupně změnil tak, že k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 56.282 Kč s 18
% úroky z částky 25.976 Kč od 14. 5. 1997 do zaplacení a z částky 5.054 Kč od
4. 6. 1997 do zaplacení, nákladů předcházejících řízení (2.752 Kč) a nákladů
exekučního řízení (1.126 Kč) nařídil výkon rozhodnutí prodejem ideální poloviny
týchž nemovitostí, „které jsou ve společném jmění povinného a jeho manželky;“
oprávněné náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznal. Ke změně odvoláním
napadeného rozhodnutí (§ 220 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o.s.ř.“) přistoupil odvolací
soud proto, že soud prvního stupně výkon rozhodnutí nařídil – pokud jde o 18 %
úrok z částky 25.252 Kč od 12. 4. 1997 do zaplacení a co do rozsahu postižení
nemovitostí – „nad rámec podaného návrhu“ (oprávněná totiž vymožení zmíněného
příslušenství pohledávky nepožadovala a výkon navrhla prodejem ideální poloviny
nemovitostí); v ostatním, zejména v otázce vhodnosti navrženého způsobu výkonu,
se odvolací soud ztotožnil se soudem prvního stupně.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný (zastoupený advokátkou) včas
dovoláním, jímž namítl neproveditelnost výkonu rozhodnutí tak, jak jej odvolací
soud nařídil; jsou-li totiž nemovitosti předmětem společného jmění dovolatele a
jeho manželky, žádná jejich ideální polovina neexistuje a nelze ji tudíž
exekučně postihnout. Současně tvrdil, že po podání odvolání vymáhanou
pohledávku uhradil, a opětně vznesl námitky proti závěru o vhodnosti navrženého
způsobu výkonu rozhodnutí.
Oprávněná se ve vyjádření ztotožnila s napadeným rozhodnutím.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění
účinném do 31. 12. 2000 (srov. část dvanáctou, hlavu I, bod 17. zákona č.
30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání je ve smyslu § 236 odst. 1 o.s.ř. přípustné, protože směřuje
proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního
stupně (§ 238a odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), a je i důvodné.
Z úřední povinnosti posuzuje dovolací soud pouze vady vyjmenované v
ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. (tzv. zmatečnosti) a jiné vady řízení, pokud
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jinak je vázán uplatněným
dovolacím důvodem, v projednávaném případě důvodem podle ustanovení § 241 odst.
3 písm. d/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (§ 242 odst. 3 o.s.ř.) Jelikož uvedené vady nebyly
dovoláním vytýkány a z obsahu spisu se nepodávají, je předmětem dovolacího
přezkumu správnost závěru odvolacího soudu, podle něhož lze nařídit (a provést)
výkon rozhodnutí prodejem spoluvlastnického podílu nemovitostí, které jsou
předmětem společného jmění povinného a jeho manželky.
Z obsahu vyplývá, že oprávněná se návrhem ze dne 8. 1. 1999 domáhala
nařízení výkonu platebního rozkazu Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 24.
2. 1998, sp. zn. 11 Ro 1721/97, ukládajícího povinnému zaplatit částku 56.282
Kč s příslušenstvím, prodejem ideální poloviny „pozemkové parcely č. 1133 o
výměře 207 m2, ideální poloviny rodinného domu č.p. 227 na ní se nacházejícího
a ideální poloviny parcely č. 1127/2 o výměře 33 m2, to vše zapsané na listu
vlastnictví 758 katastrální území T. u Katastrálního úřadu B. i s ideální
polovinou všeho, co k těmto nemovitostem náleží.“ Podle výpisu z katastru
nemovitostí – listu vlastnictví č. 758 pro katastrální území T., vyhotoveném
Katastrálním úřadem B. dne 22. 12. 1998, náleží nemovitosti do společného jmění
povinného a jeho manželky.
Podle ustanovení § 136 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), může být věc v podílovém
spoluvlastnictví více vlastníků (odstavec 1); společné jmění může vzniknout jen
mezi manžely (odstavec 2).
Podle ustanovení § 338 odst. 1 o.s.ř. se na výkon rozhodnutí prodejem
spoluvlastnického podílu k movité věci nebo nemovitosti užije ustanovení o
výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí a nemovitostí. O nařízení prodeje
vyrozumí soud ostatní spoluvlastníky.
Podstatným znakem podílového spoluvlastnictví je spoluvlastnický podíl,
který je kvantitativním výrazem pro právní postavení každého spoluvlastníka a
vyjádřením míry jeho práv a povinností ve vzájemných vztazích spoluvlastníků
(srov. § 137 odst. 1 obč. zák.). Každému spoluvlastníku náleží „ideální“ podíl
na společné věci, který se v poměru k celku vyjadřuje určitým zlomkem (např.
1/2, 1/4 apod.) nebo v procentech (např. 50 %, 25 % apod.). Institut společného
jmění manželů je založen na zásadě, že věci, jež ho tvoří, patří oběma
spoluvlastníkům bez určení jejich podílů; to znamená, že každý z nich je
vlastníkem celé věci, přičemž jeho vlastnické právo je omezeno stejným
vlastnickým právem druhého (ustanovení § 149 odst. 2 obč. zák., podle jehož
věty první jsou podíly obou manželů na majetku patřícím do jejich společného
jmění stejné, je relevantní jen pro situace, kdy společné jmění zaniklo a kdy
má být vypořádáno). Za trvání společného jmění podíly manželů na společné věci
neexistují. Již z výše uvedeného vyplývá, že věc, která je předmětem společného
jmění manželů (stejné platí i v případě, je-li věc ve výlučném vlastnictví),
nemůže být výkonem rozhodnutí postižena co do její části vyjádřené ideálním
podílem, neboť ustanovení § 338 o.s.ř. se týká jen spoluvlastnictví
podílového.
Odvolací soud, který vycházel z opačného názoru, otázku předloženou k
dovolacímu přezkumu posoudil nesprávně; Nejvyšší soud proto dovoláním napadené
rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst.
1 část věty za středníkem, odst. 2 věta první o.s.ř.).
Právní názor dovolací soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst.
1 věta druhá o.s.ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení
soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta třetí o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. listopadu 2002
JUDr. Pavel K r b e k , v.r.
předseda senátu