USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněného P. V., zastoupeného Mgr. Michalem Balcarem, advokátem se sídlem v Praze 1, Říční 456/10, proti povinnému J. K., zastoupenému Mgr. Viktorem Pavlíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 4, za účasti manželky povinného I. K., zastoupené Mgr. Viktorem Pavlíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 4, pro zřízení exekutorského zástavního práva na nemovitých věcech, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 15 EXE 4945/2018, o dovolání povinného a manželky povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2024, č. j. 14 Co 52/2024-497,
I. Návrh povinného a manželky povinného na odklad vykonatelnosti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2024, č. j. 14 Co 52/2024-497, se zamítá.
II. Právní moc usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2024, č. j. 14 Co 52/2024-497, se odkládá do právní moci rozhodnutí o dovolání povinného a manželky povinného proti tomuto usnesení.
Obvodní soudu pro Prahu 8 usnesením ze dne 28. 12. 2023, č. j. 15 EXE 4945/2018-463, zamítl návrh povinného na zastavení exekuce, jejímž vedením byl týmž soudem dne 27. 11. 2018, pod č. j. 15 EXE 4945/2018-16, pověřen soudní exekutor Mgr. Jan Vedral, Exekutorský úřad Praha 3 (výrok I), a návrh manželky povinného na částečné zastavení exekuce ohledně exekučních příkazů ze dne 17. 10. 2017, č. j. 140 EX 00357/17-051, ze dne 7. 10. 2017, č. j. 140 EX 00357/17-040, ze dne 23. 11. 2018, č. j. 140 EX 00311/18-009 a ze dne 30. 11. 2018, č. j. 140 EX 00311/18-016 vyloučil k samostatnému řízení. Městský soudu v Praze (dále též jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil výrok I. usnesení soudu prvního stupně. Proti tomuto usnesení podali povinný a manželka povinného dovolání, ve kterém současně navrhli, aby dovolací soud „odložil výkon napadeného rozhodnutí, resp. aby soud odložil provedení exekuce“ do doby pravomocného skončení dovolacího řízení. Povinnému a jeho manželce by provedením exekuce byla způsobena závažná újma zejména v majetkové, ale i osobní sféře, neboť je v rámci exekuce navrhováno uspokojení prodejem jejich nemovitostí, které jim slouží k uspokojení bytových potřeb. S ohledem na výši uplatněné pohledávky oprávněného by provedení exekuce mělo pro povinného a jeho manželku zásadní a potenciálně nevratné následky. Podle § 243 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit a) vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma, nebo b) právní moc napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen ve svých právech a nedotkne-li se odklad právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení. Výrok rozhodnutí soudu o návrhu na zastavení exekuce se nevykonává (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 27 Cdo 5003/2017, uveřejněné pod číslem 144/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), proto Nejvyšší soud návrh povinného a manželky povinného na odklad vykonatelnosti zamítl. Protože však v dané věci jsou splněny předpoklady pro odklad právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud, aniž by tím předjímal výsledek dovolacího řízení, odložil právní moc usnesení odvolacího soudu do okamžiku pravomocného rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 8. 2024
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D. předsedkyně senátu
3. Proti výše uvedenému rozhodnutí podal povinný a jeho manželka dovolání. Povinný v prvé řadě namítá překvapivost napadeného usnesení. Soud prvního stupně považoval kompenzační projev za určitý, zatímco odvolací soud s tímto závěrem nesouhlasil, přičemž před vydáním napadeného rozhodnutí neseznámil povinného se svým jiným právním náhledem na věc. Kdyby byl povinný ze strany odvolacího soudu poučen o tom, že jsou zde pochybnosti o závěru okresního soudu, že jednostranný zápočet považuje odvolací soud za neurčitý právní úkon, mohl povinný odvolacímu soudu předložit své argumenty svědčící o určitosti kompenzačního projevu. K tomuto cituje nález Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 3330/13 a ze dne 15. 3. 2010, sp. zn. I. ÚS 2502/09. Je vadou řízení, potvrdí-li odvolací soud usnesení soudu prvního stupně z jiného důvodu, než byl důvod, o který opřel své rozhodnutí soud prvního stupně, aniž by před vydáním potvrzujícího usnesení seznámil účastníky řízení se svým právním názorem, odlišným od právního názoru soudu prvního stupně, a neumožní jim se k němu vyjádřit (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1135/2005). Ačkoliv odvolací soud své rozhodnutí založil na závěru o neurčitosti právního úkonu, z jeho odůvodnění však vůbec nevyplývá, že by se pokusil o jeho výklad. Za absolutně neplatný pro neurčitost lze prohlásit právní úkon jen tehdy, nelze-li jeho obsah vyjasnit ani výkladem projevu vůle stran, přičemž je třeba upřednostnit takovou interpretaci právního úkonu, jež jeho neplatnost nezakládá (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10 2006, sp. zn. 29 Odo 573/2005, a usnesení ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4418/2014).
4. Povinný ve svém dopise specifikoval více svých nároků, nikoliv započítával více svých nároků. Je sice pravda, že v třetím odstavci, kde je učiněn kompenzační projev, povinný nespecifikuje započítávanou pohledávku, ale pouze odkazuje na první odstavec; tam však své dílčí pohledávky zcela jasně specifikuje. Z jazykového výkladu nelze dojít k jinému závěru, než že se zápočet týkal pouze dílčí pohledávky z titulu neuhrazené faktury č. 15311025 znějící na částku 6 378 447,15 Kč, jejíž část ve výši 5 153 000,- Kč povinný započetl. Povinný dokonce tuto nejasnost objasnil již v podání ze dne 3. 1. 2018, což vyplývá ze slovního spojení „část své pohledávky ve výši 5 153 000 Kč započítávám oproti Vámi tvrzené pohledávce ve výši 5 153 000 Kč.“ Má za to, že pokud se odvolací soudu odmítl zabývat dalšími námitkami povinného, jednal v rozporu s právem na spravedlivý proces. Soud prvního stupně pochybil, když se nezabýval námitkami povinného ohledně požadavku na spravedlivé uspořádání právních vztahů mezi účastníky a námitkou povinného, že jednání oprávněného bylo zcela v rozporu s dobrými mravy, jakož i námitkou, že by měl zvážit aplikaci § 10 odst. 2 o. z.
5. Podle povinného bylo v řízení provedeno mnoho důkazů svědčících o tom, že společnost povinného nepochybně provedla stavební práce na nemovitostech oprávněného, aniž by oprávněný za tyto práce cokoliv uhradil (s výjimkou úhrady zálohy, která byla zohledněna ve faktuře). Společnost povinného provedla stavební práce v hodnotě přesahující směnečnou sumu. Oprávněný potvrdil, že s povinným měl dohodu, že mu dluh z půjčky zajištěný směnkou uhradí provedením stavebních prací. Povinný platil směnečnou sumu a jeho společnost realizovala stavební dílo na nemovitostech oprávněného, celkový dluh však oprávněný povinnému ve svém vyúčtování nesnižoval, naopak dluh navyšoval.
Po zrekonstruování nemovitosti oprávněný uplatnil směnku u soudu, přičemž si byl vědom, že ve směnečném řízení nemůže povinný uplatnit započtení. Soudy pochybily, když se tímto odmítly zabývat. Jednání oprávněného popsané výše se zcela vymyká dobrým mravům a lze jej podřadit pod zjevné zneužití práva. S odkazem na ustanovení § 13 o. z. nelze připustit, aby zde existoval pravomocný rozsudek trestního soudu (rozsudek Městské ho soudu v Praze ze dne 11. 4. 2018. č. j. 5 To 71/2018), ve kterém soud opakovaně konstatuje, že povinný není dlužníkem oprávněného, a přitom se vedla exekuce na majetek povinného a jeho manželky.
S ohledem na výše uvedené povinný navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Povinný dále navrhuje, aby dovolací soud odložil výkon napadeného rozhodnutí, resp. aby soud odložil provedení exekuce do doby pravomocného skončení dovolacího řízení. Povinnému a jeho manželce by provedením exekuce byla způsobena závažná újma zejména v majetkové, ale i osobní sféře, neboť je v rámci exekuce navrhováno uspokojení prodejem jejich nemovitostí, které jim slouží k uspokojení bytových potřeb.
S ohledem na výši uplatněné pohledávky oprávněného by provedení exekuce mělo pro povinného a jeho manželku zásadní a nevratné následky.
6. K dovolání povinného se vyjádřil oprávněný. K námitce neurčitosti rozhodnutí odvolacího soudu uvádí, že neurčitost zápočtu oprávněný namítal již ve svém vyjádření ze dne 16. 11. 2017, tudíž mu muselo být zřejmé, že je nezbytné se k této námitce vyjádřit. Městský soud v Praze nepřehlédl, že se povinný k této otázce již vyjádřil v řízení v prvním stupni (viz bod 18 usnesení sp. zn. 16 Co 47/2024, ze dne 12. 4. 2024) a že si byl této námitky vědom také při koncipování svého odvolání (viz bod 16 usnesení sp. zn. 14 Co 52/2024-497, ze dne 19.
4. 2024). Odvolací soud při jednání dne 12. 4. 2024 ve věci sp. zn. 16 Co 47/2024 provedl znovu důkaz listinou o jednostranném zápočtu. Již z této skutečnosti muselo být právnímu zástupci dovolatele zřejmé, že odvolací soud má na tento důkaz odlišný názor od soudu prvého stupně. Právní zástupce se však k těmto důkazům nevyjádřil. V řízení sp. zn. 14 Co 52/2024 dovolatel nevyužil prostor k podání písemného vyjádření a když odvolací soud také přečetl listinu o jednostranném zápočtu jako důkaz, vyzval účastníky k vyjádření, přičemž právní zástupce dovolatele na tuto možnost opět rezignoval.
Dovolatel si byl tedy námitky neurčitosti zápočtu vědom, rozhodnutí odvolacího soudu pro něj tedy nemohlo být jakkoliv překvapivé. Soudy navíc dovolatele nesmí poučovat o hmotném právu, tedy o tom, že zápočet je neurčitý, z jakých důvodů a že je potřeba jej opravit tak, aby byl platný. Odvolací soud dospěl k závěru, že zápočet je neurčitý, a tedy o právní jednání vůbec nejde. Námitka, že se odvolací soud měl pokusit o výklad právního jednání, je tedy nepřiléhavá. Dovolatel dále tvrdí, že nejasnost projevu vůle odstranil ve svém podání ze dne 3.
1. 2018. Oprávněný však toto podání dovolatele vůbec neeviduje (nebylo mu soudem doručeno, vyjádření je založeno ve spise Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 15 EXE 6255/2017, bylo přečteno při jednání obvodního soudu dne 12. 6. 2019, č. l. 196 – pozn. dovolacího soudu). Oprávněnému byla naopak doručena výzva společnosti Enbow s.r.o. ze dne 16. 1. 2018 (prováděna jako důkaz u jednání dne 22. 9. 2021 a založená na č. l. 95 spisu), ze které je zřejmé, že ve stejném období (leden 2018) byl oprávněný vyzýván naopak tímto jednočlenným s.
r. o. k úhradě obou fakturovaných částek v plné výši. Dovolatel se ve skutečnosti domáhá revize závěrů ustálené judikatury Nejvyššího soudu v otázce neurčitosti zápočtu, aniž by však tímto způsobem vymezil přípustnost dovolání a aniž by uvedl skutečně pádné důvody pro změnu judikatury. Dále cituje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1593/2023. Zápočet povinného tedy považuje za neurčitý. Ke všem námitkám povinného je potřeba podotknout, že není povinností soudů reagovat na každou z nich, ale pouze se vypořádat s těmi relevantními, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 21.
11. 2013, sp. zn. I ÚS 2603/13, nebo usnesení ze dne 25. 4. 2022, sp. zn. II. ÚS 420/22).
Požadavek povinného na spravedlivé uspořádání právních vztahů mezi účastníky řízení zřejmě směřuje k tomu, aby nebylo rozhodováno podle platného práva, ale podle zásad spravedlnosti, což v občanském soudním řízení nelze. Požadavek, aby soud postupoval podle § 10 odst. 2 o. z., je nedůvodný, jelikož podmínkou aplikace tohoto ustanovení je, že právní případ nelze rozhodnout podle žádného existujícího zákonného ustanovení. Povinný měl dost příležitostí nechat své protipohledávky projednat v nalézacím řízení (viz bod 38 usnesení soudu prvého stupně).
Určovací žalobu (aby bylo určeno, že směnečná pohledávka zanikla započtením) ale vzal sám zpět a obě řízení o zaplacení částek (žalobu o zaplacení 1 471 179,24 Kč, kdy tato částka činila rozdíl mezi směnečnou sumou přiznanou SPR a fakturovanými stavebními pracemi a žalobu o zaplacení 6 547 352,70 Kč) nechal zastavit ze své vůle v roce 2020 zastavit, když ve lhůtě 1 roku po přerušení nepodal žádost o pokračování v řízení [viz bod V. odst. 3) vyjádření]. K prokazování pohledávky měl povinný dostatečný prostor v nalézacím řízení.
Odmítá tezi povinného, že pokud byl v trestní věci vydán zprošťující rozsudek, má exekuční soud převzít závěry z jeho odůvodnění. Povinný předkládá Nejvyššímu soudu svoji skutkovou verzi, která však neodpovídá zjištěnému skutkovému stavu, a staví tak Nejvyšší soud do role další skutkové instance. Uvedl, že výši pohledávky povinný stanovil podle vlastního výpočtu bez jakékoliv dohody s oprávněným. Jako příklad zmínil, že za „ostatní neúkolované práce“ jako je „čistění koberců a úklid“ si povinný naúčtoval částku 1 488 536 Kč bez DPH.
7. Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále též „o. s. ř.“.
8. Dovolací soud se předně zabýval otázkou přípustnosti dovolání manželky povinného a dospěl k závěru, že k podání dovolání není subjektivně oprávněna, neboť usnesení o zamítnutí návrhu povinného na zastavení exekuce, vydané dne 28. 12. 2023, napadl odvoláním pouze povinný (viz č. l. 475 spisu). Dovolání manželky povinného proto odmítl podle § 243c odst. 3 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř.
9. Co se týká dovolání povinného, vystihuje tři okruhy otázek, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené judikatury (překvapivost rozhodnutí z důvodu absence poučení o odlišném právním názoru na řešení věci, nedostatečnost výkladu kompenzačního projevu soudem tak, aby se upřednostnila interpretace, jež nezakládá neplatnost právního úkonu, a opomenutí soudu zabývat se všemi námitkami povinného).
10. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné nejen pro řešení otázek hmotného práva, ale i pro řešení otázek práva procesního. I
procesní pochybení (nesprávné právní posouzení otázky procesního práva) tedy může být dovolacím důvodem, a to i v případě, že je dovolání podáno proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé. Podmínka přípustnosti zakotvená v § 237 o. s. ř. tak, že napadené rozhodnutí musí na vyřešení otázky procesního práva záviset, je v případě dovolání podaného proti rozhodnutí o věci samé naplněna tehdy, mohlo-li mít případně nesprávné řešení otázky procesního práva vliv na výsledné rozhodnutí ve věci. Nelze-li přitom dovodit, že by bylo rozhodnuto ve věci stejně (obsah výroku rozhodnutí by byl stejný), bez ohledu na to, jak byla procesní otázka vyložena, není možné ani vyloučit, že její výklad nemohl mít vliv na věcnou správnost rozhodnutí ve věci samé a uvedená podmínka bude splněna (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5459/2014).
11. Dovoláním předestřené otázky přípustnost dovolání založit nemohou, neboť postup odvolacího soudu byl souladný s judikaturou (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1135/2005, na které poukazuje dovolatel, není v projednávané věci použitelné, neboť reaguje na situaci, kdy odvolací soud založil své rozhodnutí na nesprávných právních závěrech v důležitých otázkách hmotného práva). 12. K otázce překvapivosti rozhodnutí se Nejvyšší soud vyjádřil již mnohokrát. V usnesení ze dne 26. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1046/2020, vyložil, že překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků předvídat. Tak je tomu tehdy, když odvolací soud oproti soudu prvního stupně posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009). Překvapivými jsou taková rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat; jedná se o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5378/2007). Překvapivé není rozhodnutí odvolacího soudu jen proto, že skutečnosti zjištěné dokazováním právně hodnotil jinak než soud prvního stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1696/2017). Jiný hodnotící úsudek odvolacího soudu na zjištěný skutkový stav nezakládá ani poučovací povinnost soudu ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, rozsudek ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 689/2008, usnesení ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1286/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2830/19, dále také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2022, sp. zn. 22 Cdo 597/2022, k otázce předvídatelnosti viz též např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2024, sp. zn. I. ÚS 2461/23, nebo nález ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3085/15, či ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1247/20). 13. Judikaturní praxe je též ustálena v tom směru, že k poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. je třeba přistoupit pouze v případě, že soud uvažuje o posouzení předmětu řízení podle jiných hmotněprávních norem, než odpovídá názoru účastníka, jímž není navíc soud vázán, vyvolá-li tento nesoulad v právní kvalifikaci potřebu doplnění dalších skutkových tvrzení (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1586/2005, ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 23 Cdo 721/2008, a ze dne 11. 1. 2016, sp. zn. 32 Cdo 137/2014). Postačují-li ovšem v řízení přednesená tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. II. ÚS 572/23, příp. nález ze dne 13. 6. 2022, sp. zn. II. ÚS 3257/21, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, rozsudek ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, usnesení ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4668/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ČR ze dne 1. 12. 2011, sp. zn. II. ÚS 2380/11, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 22 Cdo 745/2021). 14. V projednávané věci se oprávněný již ve vyjádření k návrhu na zastavení exekuce ze dne 22. 2. 2019 na čl. 81 spisu dovolával (vedle neplatnosti postoupení pohledávek a jejich nezpůsobilosti k započtení) neurčitosti samotného kompenzačního projevu. Odvolací soud pak na tuto zcela konkrétní námitku výslovně poukázal při zahájení jednání dne 19. 4. 2024, u něhož byl přítomen právní zástupce povinného. Poté, co byl zápočet ze dne 8. 6. 2015 přečten k důkazu, poskytl soud účastníkům prostor k vyjádření a uplatnění účinné argumentace. Ten ale povinný ani jeho právní zástupce nevyužili. 15. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud uzavírá, že v projednávané věci k poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. nebylo nutné přistupovat, neboť odvolací soud neposuzoval skutečnost, kterou by žádný z účastníků řízení dosud nikdy netvrdil ani nepopíral. Platí také, že usnesení odvolacího soudu je založeno na odlišném právním posouzení zjištěného skutkového stavu věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 27/2013), jinými slovy odvolací soud měl dostatek skutkových zjištění pro přijetí závěru o neurčitosti kompenzačního projevu. Nadto ani není pochyb, že odvolací soud stranám v projednávané věci poskytl dostatek prostoru k případným tvrzením a návrhům ve vztahu ke všem relevantním otázkám. Nelze rovněž nezmínit, že odvolací soud již vyjádřil svůj názor k započtení pohledávek v řízení vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 15 EXE 6255/2017 dne 12. 4. 2024, v němž je vymáhána stejná pohledávka, exekuce však není vedena zřízením zástavního práva, takže tím spíše mohl v tomto řízení na názor odvolacího soudu povinný reagovat. 16. Dovolatel rovněž vytýká, že odvolací soud neprovedl výklad kompenzačního projevu v souladu se základním výkladovým principem, jímž je priorita výkladu nezakládajícího neplatnost jednání před výkladem, který neplatnost zakládá. Na řešení této otázky napadené rozhodnutí nespočívá. Uvedený výkladový princip se totiž může prosadit tehdy, je-li výklad nezakládající neplatnost jednání vůbec možný. Za situace, kdy soud dovodil, že z kompenzačního projevu nelze zjistit, která ze dvou samostatně fakturovaných pohledávek povinného a v jaké její části byla započtena, a tedy zanikla, nemůže soud výkladem nahradit chybějící údaje (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1303/2008). Povinný nyní považuje za logické, že započetl výhradně část pohledávky z faktury č. 15311025 ve výši 5 153 000 Kč. Neméně logické se však jeví i to, že započtením by mohla zaniknout celá pohledávka z faktury č. 15311026 a ve zbytku část pohledávky z faktury č. 15311025, takže by měl povinný za oprávněným nadále jen jednu pohledávku. 17. Přípustnost dovolání nezaloží ani procesní otázka nevypořádání všech námitek povinného (požadavek na spravedlivé uspořádání právních vztahů, vázanost exekučního soudu právním názorem trestního soudu na existenci pohledávky povinného, jednání oprávněného v rozporu s dobrými mravy, aplikace § 10 odst. 2 o. z.). Řešení pro věc nepřípadných či již spolehlivě vyvrácených námitek vzhledem k závěru odvolacího soudu ztrácí význam a jeví se zbytečným. 18. Protože povinný nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by založila přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., a dovoláním napadené usnesení je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvodu se odchýlit, Nejvyšší soud dovolání povinného odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
19. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režim (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 10. 2024
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D. předseda senátu