20 Cdo 2131/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve
věci žalobce P. Ch., proti žalované T. I. L. spol. s r.o., zastoupené
advokátem, o vyloučení věcí z exekuce, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp.
zn. 13 C 48/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského osudu v Ostravě
z 20.12.2006, č.j. 8 Co 544/2006-94, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě z 20.12.2006, č.j. 8 Co 544/2006-94, a
rozsudek Okresního soudu v Opavě z 29.3.2006, č.j. 13 C 48/2005-66, se ruší a
věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil rozsudek z 29.3.2006, č.j. 13
C 48/2005-66, jímž okresní soud vyhověl excindační žalobě odůvodněné tvrzením,
že tam uvedené movité věci nejsou ve vlastnictví povinného, nýbrž žalobce,
který je od povinného nabyl na základě smlouvy o zajišťovacím převodu práva
podle § 553 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“). Odvolací soud
uzavřel, že smlouvy uzavřené za účelem zajištění dvou pohledávek žalobce za
povinným (ze dvou smluv o půjčkách v částkách po 30.000,- Kč) „ mají veškeré
náležitosti, které vyžaduje ustanovení § 553 obč. zák., jsou zcela určité a je
zde zcela zřejmý projev vůle obou účastníků smluv, a že smlouvy jsou platné
rovněž s ohledem na ust. § 35 a násl. obč. zák.“ S odvolací námitkou žalované,
že žalobce vlastnické právo k převáděným věcem nenabyl, jelikož nedošlo k
faktickému převzetí věcí, jak to vyžaduje ustanovení § 133 odst. obč. zák., se
odvolací soud vypořádal závěrem, že tato námitka je nedůvodná, protože zároveň
se smlouvou o zajišťovacím převodu práva byla sjednána smlouva o výpůjčce věcí,
na jejímž základě mohl věci držet a užívat i nadále povinný.
V dovolání (zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s
odůvodněním, že v něm byla řešena otázka, zda „lze vlastnické právo k movitým
věcem nabýt na základě zajišťovacího institutu – smlouvy o zajišťovacím převodu
práva“) žalovaná namítá nesprávné právní posouzení věci. Naplnění dovolacího
důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. spatřuje v závěru odvolacího soudu
o platnosti smluv podle § 553 obč. zák.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu
dospěl k závěru, že dovolání přípustné je, jelikož napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/, odst.
o.s.ř.), daný tím, že otázka platnosti smluv o zajišťovacím převodu práva je v
něm řešena v rozporu se současnou judikaturou.
Jelikož vady podle ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3
o.s.ř. (tzv. zmatečnosti), ani vady, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud –
je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst.
3 věta druhá o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu
spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem
včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem
dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu o platnosti smluv podle § 553
obč. zák.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle
právní normy (v souzené věci práva hmotného), jež na zjištěný skutkový stav
nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil,
případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového
stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech
účastníků).
Dovolání je důvodné.
Odvolací soud se v odůvodnění napadeného rozhodnutí (viz pátý odstavec čtvrté
strany rozsudku na č.l. 97) omezil pouze na kusé zhodnocení, že smlouvy o
zajišťovacím převodu práva „mají veškeré náležitosti vyžadované ustanoveními §
553 a § 35 a následujících obč. zák.“, přitom však samotné znění ustanovení §
553 předepisuje (v druhém odstavci) náležitost jedinou, a to písemnou formu
smlouvy.
Ve svém rozhodnutí z 15.10.2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006, zaujal Nejvyšší soud
názor, že smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva, která neobsahuje
ujednání o tom, jak se smluvní strany vypořádají v případě, že dlužník
zajištěnou pohledávku věřiteli řádně a včas neuhradí, je absolutně neplatná
pro neurčitost (ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák.), protože vyvolává nejistotu o
obsahu práv a povinností účastníků smlouvy pro případ, že dlužník nedostojí
svému závazku uspokojit zajištěnou pohledávku a to nejistotu, která - vzhledem
k tomu, že o následcích takového porušení smlouvy mlčí nejen smlouva, nýbrž i
zákon - nemůže být rozptýlena výkladem. Přitom je podle Nejvyššího soudu
společensky nežádoucí, aby ode dne, kdy se dlužník ocitne v prodlení se řádným
nebo včasným splněním pohledávky zajištěné převodem vlastnického práva, nebylo
možné zodpovědět pro daný právní vztah otázky, zda
1) dlužník může splnit dluh (uhradit zajištěnou pohledávku) s účinky splnění
rozvazovací podmínky (s účinky automatického navrácení vlastnického práva) i
kdykoli v době svého prodlení s úhradou zajištěné pohledávky,
2) to, že se věřitel stal nepodmíněným vlastníkem na něj převedeného majetku,
má nějaký vliv na existenci zajištěné pohledávky.
3) věřitel může majetek na něj převedený dále zpeněžit,
4) věřitel si může majetek na něj převedený trvale ponechat,
5) věřitel může majetek na něj převedený dále převést, aniž by změna
vlastnictví měla za následek zánik zajištěné pohledávky (srov. § 524 a násl.
obč. zák. ve spojení s otázkou, zda postoupení zajištěné pohledávky vede ve
smyslu § 524 odst. 2 obč. zák. ke změně vlastnictví majetku, který postupitel
nabyl zajišťovacím převodem práva).
Ujednání ve smlouvách (viz přílohy A a B u č.l. 15) pod bodem III., že
„neuhradí-li dlužník (povinný) věřiteli (žalobci) dluh včas, zůstává věřiteli
převedené vlastnické právo k movitým věcem“ (bod 2.) a že „uspokojí-li dlužník
pohledávku věřitele včas, vlastnické právo k movitým věcem se mu dnem úhrady
dluhu obnovuje“ (bod 3.), však odpověď na výše formulované otázky nedávají.
Dále pak Nejvyšší soud v uvedeném judikátu dovodil, že sankcí absolutní
neplatnosti (tentokrát dle § 39 obč. zák.) bude stiženo takové ujednání o
zajišťovacím převodu vlastnického práva, podle kterého sice byla sjednána
rozvazovací podmínka (pro případ řádného a včasného splnění zajištěné
pohledávky), avšak prodlení dlužníka s řádným a včasným splněním zajištěné
pohledávky má přivodit ten následek, že se věřitel bez dalšího stane (při
současném zániku zajištěné pohledávky) trvalým vlastníkem převedeného majetku.
Pojímáno z obsahového hlediska vykazuje taková smlouva všechny znaky
nepřípustného ujednání o propadné zástavě (srov. k tomu § 169 písm. e/ obč.
zák. a v judikatuře i rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 15/2007
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Na soudu prvního stupně tedy bude,
aby – je-li (byť z jiného důvodu) namítána neplatnost smluv podle § 553 obč.
zák. – tyto smlouvy v jejich bodu III., 2. hodnotil i z hlediska posléze
uvedeného ustanovení § 39 obč. zák.
Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje také na názor zaujatý v uvedeném judikátu,
jak by měla vypadat smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva pro
případ dlužníkova prodlení s úhradou zajištěné pohledávky. Zde Nejvyšší soud
dovodil, že „zajišťovací převod lze – kromě ujednání o oprávnění věřitele ke
zpeněžení majetku dlužníka – sjednat i formou kupní smlouvy, ve které bude
splatnost dohodnuté kupní ceny vázána k okamžiku splatnosti zajišťované
pohledávky s tím, že bude-li zajištěná pohledávka včas a řádně splněna (čímž se
obnoví vlastnické právo dlužníka), zanikne věřiteli povinnost k úhradě kupní
ceny, a s tím, že nedojde-li k řádné a včasné úhradě zajištěné pohledávky,
započte se kupní cena na zajišťovanou pohledávku.“ Smlouvy uzavřené v souzené
věci bude tedy třeba posoudit i z hlediska, zda vůbec obsahují výše uvedená
ujednání.
Dospěl-li odvolací soud při posuzování platnosti smluv o zajišťovacím převodu
práva k závěru jinému, je jeho právní posouzení věci nesprávné, a protože na
tomto nesprávném právním posouzení napadené rozhodnutí spočívá (§ 241a odst. 2
písm. b/ o.s.ř.), Nejvyšší soud je bez jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.), podle §
243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil; poněvadž důvody, pro něž bylo
zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního
stupně, dovolací soud zrušil i je a věc tomuto soudu vrátil podle druhé věty
třetího odstavce téhož ustanovení k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je závazný (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem o.s.ř.).
V novém usnesení soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o
nákladech řízení původního, tedy i dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá
o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudek není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. května 2009
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu