20 Cdo 2131/98
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Mikuška v
právní věci žalobkyně Č. p. Ř. b. d. P. M. J., zastoupené advokátkou, proti
žalovaným 1/ Ministerstvu financí se sídlem v Praze 1, Letenská 15, 2/ S. l. l.
K. S., s.p., a 3/ Ministerstvu vnitra se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o
určení právní skutečnosti resp. právního vztahu, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 17/94, o dovolání prvního a třetího žalovaného proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12.1.1998, č.j. 20 Co 468/97 - 113,
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12.1.1998, č.j. 20 Co 468/97 - 113, se
zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se žalobou, již kvalifikovala jakožto "určovací podle § 80 o.s.ř."
resp. "podle obdoby § 80 písm. a/ a c/ o.s.ř.", domáhala určení, že Ř. n. r.,
za jehož právního nástupce se pokládá (dále jen Ř.), nebyl subjektem spadajícím
pod ustanovení § 3 odst. 2 dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb. ani pod
ustanovení § 1 odst. 1 dekretu č. 108/1945 Sb. Žalobu odůvodnila jednak
tvrzením, že k označení Ř. za "zrádce a nepřítele republiky" v rozhodnutí
bývalého Moravskoslezského zemského národního výboru, expozitury v O., ve
smyslu § 3 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb. (ze dne 9.3.1946), "došlo neprávem",
neboť Ř. sám byl obětí nacistické perzekuce, v jejímž důsledku byl německými
úřady zrušen a jeho majetek zabaven, jednak tím, že toto rozhodnutí je procesně
"zmatečné a nicotné", Ř. nikdy nebylo doručeno a nenabylo právní moci (podobné
podle žalobkyně platí i o navazujících vyhláškách /konfiskačních aktech/
Okresního národního výboru v O. ze dne 22.3.1946 a Okresní správní komise v B.
ze dne 1.4.1946, o odvoláních proti kterým nebylo dosud rozhodnuto). Že
neexistovalo "pravoplatné rozhodnutí o tom, že zemědělský majetek Ř. podléhá
konfiskaci", plyne i z rozhodnutí tehdejšího Nejvyššího správního soudu ze dne
2.2.1948, byť ani ono se pravomocným nestalo.
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 27.7.1994, č.j. 22 C 17/94 - 21,
řízení zastavil, když dospěl k závěru, že k rozhodování podle § 3 odst. 2
dekretu č. 12/1945 Sb. jsou povolány orgány správní, a proto "je nepochybné",
že k projednání dané věci není dána pravomoc soudu. Nedostatek soudní pravomoci
představuje neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, pro který musí být
řízení zastaveno.
Usnesení obvodního soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení Městský soud v
Praze usnesením ze dne 14.11.1994, č.j. 13 Co 547/94 - 31; přisvědčil
žalobkyni, že se nedomáhá určení pozitivních skutečností podle dekretů č.
12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. (o nichž jsou vskutku oprávněny rozhodovat jiné
orgány než soudy), ale že žádá o určení "skutečnosti", že o nich nebylo
pravomocně rozhodnuto, a právo na takové rozhodnutí, jež je "občanskoprávním
vztahem s majetkovým důsledkem", žalobkyni podle jeho názoru upřít nelze.
Soud prvního stupně, vycházeje ze zjištění a závěrů obsažených v rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu ze dne 2.2.1948 a odkazuje na to, že je vázán
právním názorem, který vyjádřil odvolací soud v předchozím zrušovacím
rozhodnutí, usnesením ze dne 20.1.1997, č.j. 22 C 17/94 - 65, žalobě vyhověl.
V řízení o odvoláních prvního a třetího žalovaného odvolací soud připustil
rozšíření žalobního návrhu o (další) určení, že nebylo pravomocně rozhodnuto,
že Ř. n. r., nyní Česká provincie Ř. b. d. P. M. J., je subjektem spadajícím
pod ustanovení § 3 odst. 1 dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb. a § 1
odst. 1 dekretu č. 108/1945 Sb., a o žalobě rozhodl tak, že rozsudek soudu
prvního stupně změnil a návrhu na toto (nově uplatněné) určení vyhověl, a
výrok, o kterém rozhodl soud prvního stupně, zrušil, a řízení v tomto rozsahu
zastavil s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Ministerstvu
zemědělství ČR.
Co do určení, že Ř. nebyl subjektem spadajícím pod ustanovení § 3 odst. 2
(podle odvolacího soudu "správně § 3 odst. 1") dekretu č. 12/1945 Sb. a § 1
odst. 1 dekretu č. 108/1945 Sb., se odvolací soud distancoval od svého
předchozího (zrušujícího) rozhodnutí a přisvědčil naopak rozhodnutí, které
vydal soud prvního stupně předtím. Toto určení totiž vyžaduje, uvedl odvolací
soud, aby bylo posuzováno, zda Ř. splňoval či nikoli podmínky, pro něž by měl
být podle příslušných dekretů majetkově postižen (jeho majetek konfiskován), a
o tom nebyly povolány rozhodovat soudy, ale správní orgány podle § 3 odst. 2
dekretu č. 12/1945 Sb. resp. podle § 1 odst. 4 dekretu č. 108/1945 Sb. Pro
neodstranitelný nedostatek podmínky řízení - soudní pravomoci - je tudíž
namístě postup podle § 103, § 104 odst. 1 o.s.ř.
Vada dosavadního řízení, jež spočívala v tom, že soud prvního stupně odůvodnil
závěr, že o okolnostech rozhodných z hlediska konfiskace majetku Ř. nebylo
pravomocně rozhodnuto, ale rozhodl o (jiném) určení, že tyto okolnosti dány
nebyly, byla podle odvolacího soudu odstraněna rozšířením žaloby, jež
připustil, nepokládaje je (za těchto okolností) za rozporné se zásadami
dvouinstančnosti občanskoprávního řízení. Žalobě v této části, postihující její
změnu, pak vyhověl z důvodů, o které se v původním rozsudku opíral již soud
prvního stupně, vycházeje z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne
2.2.1948. Naléhavý právní zájem (§ 80 písm. c/ o.s.ř.) na určení, že nebylo
pravomocně rozhodnuto, že Řád je subjektem spadajícím pod ustanovení § 3 odst.
1 dekretu č. 12/1945 Sb. a § 1 odst. 1 dekretu č. 108/1945 Sb., shledal
odvolací soud v tom, že "po několik let trvajícím soudním sporu bude dána
odpověď alespoň na dílčí otázku, která může mít význam pro další správní
řízení, jímž bude dokončeno původní a neskončené řízení dle dekretů č. 12/1945
Sb. a č. 108/1945 Sb.".
O návrzích prvního a třetího žalovaného, aby připustil dovolání, odvolací soud
ve výroku nerozhodl a v odůvodnění rozsudku se nezmínil, zřejmě maje za to, že
nevydal rozhodnutí potvrzující.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali včasné dovolání první a třetí žalovaný,
oba s výslovným sdělením, že rozsudek napadají "v plném rozsahu".
První žalovaný namítl, že odvolací soud rozhodl ve věci, která nenáleží do
pravomoci soudů, a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci, zejména co do existence naléhavého právního zájmu na určení, jehož se
žalobkyně domáhá. V žádném právním předpisu totiž nemá oporu představa, že
bylo-li by deklarováno, že Řád nebyl subjektem, na který se vztahovaly dekrety
č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb., mohl by "dostat zpět" majetek, který mu byl
konfiskován; kdyby konfiskován nebyl, přešel by podle dovolatele na stát
znárodněním nebo jako majetek zaniklého náboženského řádu, a nezrušenými
správními akty, o nichž platí presumpce správnosti, byl převeden na jiné
subjekty. Nadto, majetek byl Řádu odejmut tehdejšími německými orgány, a není
známo, že by se později domáhal restituce podle zákona č. 128/1946 Sb.; je
tudíž pochybné, vyplývá z dovolání, zda ve skutečnosti existoval majetek, který
bylo možné konfiskovat. Podobně zde není ani oprávněného subjektu, neboť Řád
zanikl, žalobkyně, jež vznikla až na základě § 4 odst. 3 zákona č. 308/1991
Sb., k původnímu vlastníku nemá "žádný majetkový vztah", a zákon č. 298/1990
Sb., ve znění zákona č. 338/1991 Sb., s jejím "majetkovým zajištěním" nepočítá
(majetek, o který žalobkyni jde, v tomto zákoně vyjmenován není). Konečně
skutečnost, že o podaných odvoláních proti správním rozhodnutím (konfiskačním
vyhláškám) nebylo rozhodnuto, byla nesporná, a proto, míní dovolatel,
požadovat, aby tato skutečnost byla určena soudním výrokem, bylo nepřípadné a
zbytečné.
Shodně třetí žalovaný zastává názor, že věc nepatří do pravomoci soudu, a
odvolacímu soudu vytkl, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci, včetně posouzení otázky naléhavého právního zájmu podle § 80
písm. c/ o.s.ř. V důvodech se v podstatě shoduje s dovoláním žalovaného prvního.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání zčásti tam uvedené argumenty kvalifikovala
jako nesprávné, zčásti se podle jejího názoru netýkají posuzované věci, a proto
navrhla, aby dovolání byla zamítnuta.
Dovoláním lze napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon - v
ustanoveních § 237, § 238, § 238a a § 239 o.s.ř. - připouští (§ 236 odst. 1
o.s.ř.).
Není pohyb, že dovolání je přípustné proti zrušujícímu výroku (jenž má ve
shodně s ustanoveními § 152 odst. 1 a § 167 odst. 1 o.s.ř. povahu usnesení),
jelikož tak stanoví § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř., podle kterého lze dovolání
podat proti usnesení, kterým bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a
řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci
náleží, a o takový výrok v dané věci jde.
Přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení (stejně jako podle § 237, § 238 a
§ 239 o.s.ř.) však vystihuje pouze její objektivní stránku, která se zásadně (s
určitou výjimkou ve smyslu § 239 odst. 2 o.s.ř.) neváže na konkrétního
účastníka. Institut přípustnosti dovolání má ale i stránku subjektivní, kterou
nelze přehlédnout; ne každý účastník (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) je totiž k podání
dovolání (subjektivně) legitimován, a nezáleží na tom, že žalobkyně nedostatek
této legitimace (v osobě dovolatelů) výslovně nenamítla.
Tzv. subjektivní přípustnost dovolání vystihuje otázku určení toho, kdo je v
daném případě oprávněn - ve smyslu ustanovení § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1
písm. b) o.s.ř. - dovolání, jež je objektivně přípustné, podat. Z povahy
dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že k podání dovolání je
(subjektivně) oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím
odvolacího soudu nastala určitá újma, která se vztahuje k očekáváním, jež
žalobce pojí s žalobou, to jest s tím, že jí bude vyhověno, a žalovaný naopak s
tím, že žalobou hrozící důsledky budou v řízení odvráceny. Podmínce procesní
újmy je vlastní, že způsobilost založit subjektivní přípustnost dovolání
představuje jen ta, jež je na základě dovolání potenciálně odstranitelná tím,
že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (shodně srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30.10.1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura č. 28/1998).
Odstranění zrušujícího výroku by však ke stavu pro dovolatele příznivějšímu
vést nemohlo, neboť tímto výrokem se do jejich právních poměrů nejen nikterak
nezasahuje (řízení před soudem bylo zastaveno), ale tento výrok je i logickým
důsledkem úspěchu jejich obrany, kterou v odvolacím řízení uplatnili (že není
dána soudní pravomoc), a odvolací soud jim tímto výrokem věcně vyhověl. Nutná
procesní újma na straně dovolatelů jím tedy založena nebyla.
Jestliže by neexistoval jiný (zvláštní) důvod pro to, aby i tento výrok byl v
dovolacím řízení přesto dotčen (viz níže), muselo by být dovolání prvního a
třetího dovolatele v této části odmítnuto jako podané osobami neoprávněnými (§
243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.).
Další výrok o určení, že nebylo pravomocně rozhodnuto, že Řád je subjektem
spadajícím pod § 3 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb. a § 1 odst. 1 dekretu č.
108/1945 Sb., uvedl odvolací soud jakožto výrok měnící, což obrací pozornost k
ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., podle něhož je dovolání přípustné
proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně
ve věci samé. Úvaha o změně se odvíjí již od toho, že rozsudek odvolacího soudu
zahrnuje i výrok, který soud prvního stupně - podle jeho znění - nevydal.
Pro určení, že rozsudek je ve smyslu tohoto ustanovení měnícím, však není
rozhodující to, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí
soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků,
resp. zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního
stupně odlišně či nikoli. Konečný závěr o tom, zda dovolání je podle citovaného
ustanovení přípustné či nikoli, lze tedy založit pouze na - tomto - hledisku
obsahovém, resp. věcném.
Jak bylo řečeno, žalobkyně se (původně, a v této části posléze změněné žaloby)
domáhala určení, že Řád nebyl subjektem spadajícím pod ustanovení § 3 odst. 2
dekretu č. 12/1945 Sb. ani § 1 odst. 1 dekretu č. 108/1945 Sb. Odvolací soud v
napadeném rozhodnutí (nikoli v rozhodnutí předchozím) měl za to, že žalobkyně
ustanovení § 3 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb. uvedla omylem, a že "správně"
měla na mysli ustanovení § 3 odst. 1.
Mezi ustanovením § 3 odst. 1 a § 3 odst. 2 je však v daných souvislostech
rozdíl, pro který žalobkyně dovolávat se druhého mohla mít důvod (jak se
naznačuje z jejího vyjádření k odvolání), pročež o omyl pak zjevně nešlo.
Podle § 3 odst. 1 platí, že za zrádce a nepřátele československé republiky jest
považovat a/ osoby, které kolektivně nebo individuálně vyvíjely činnost
směřující proti státní svrchovanosti, samostatnosti, celistvosti,
demokraticko-republikánské státní formě, bezpečnosti a obraně Československé
republiky, které k takové činnosti podněcovaly nebo jiné osoby svésti hleděly a
záměrně a aktivně podporovaly jakýmkoliv způsobem německé a maďarské okupanty,
b/ z právnických osob ty, jejichž správa záměrně a aktivně sloužila německému
nebo maďarskému vedení války nebo fašistickým a nacistickým účelům.
Podle § 3 odst. 2 o tom, zdali fysická nebo právnická osoba spadá pod
ustanovení odstavce 1, písm. a/, b/, rozhoduje zemský národní výbor, v jehož
obvodě dotčená nemovitost leží, podle návrhu příslušného okresního národního
výboru. Pochybné případy předloží zemský národní výbor ke konečnému rozhodnutí
ministerstvu zemědělství, které rozhodne v dohodě s ministerstvem vnitra.
Deklarovat, že Řád "nespadal pod § 3 odst. 1", tedy vskutku znamená určit, jak
dovozoval odvolací soud, že v jeho osobě nebyly (věcně) naplněny znaky, jež
charakterizují (podle právního předpisu) určitý subjekt jako "zrádce a
nepřátele československé republiky". Oproti tomu interpretace požadavku "nebýt
subjektem spadajícím pod § 3 odst. 2" nemůže pominout možnost, že jde o určení,
že není - ve vztahu k Ř. - právě toho rozhodnutí, o kterém je v tomto
ustanovení řeč, resp. že ve vztahu k Ř. takové (pravomocné) rozhodnutí
neexistuje. Ustanovení § 3 odst. 2 totiž nic jiného než to, že se o určitých
skutečnostech vydává rozhodnutí, a kdo jej vydává, neupravuje.
Poměření v odvolacím řízení změněné žaloby (v části, jež představuje formulaci
"nového" požadavku o určení) tímto závěrem vede logicky k úsudku, že "změna"
žaloby skutečnou změnou nebyla, neboť - v této části - jsou oba žalobní návrhy
identické.
Odvolací soud pak rozhodl ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně
konformně, a ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. k založení přípustnosti
dovolání použít nelze.
To však neplatí o té části původní a změněné žaloby, jež se týká určení ve
vztahu k § 1 odst. 1 dekretu č. 108/1945 Sb.
Podle § 1 odst. 1 tohoto dekretu se konfiskuje bez náhrady - pokud se tak již
nestalo - pro Československou republiku majetek nemovitý i movitý, zejména i
majetková práva (jako pohledávky, cenné papíry, vklady, práva nehmotná), který
ke dni faktického skončení německé a maďarské okupace byl nebo ještě jest ve
vlastnictví: 1. Německé říše, Království maďarského, osob veřejného práva podle
německého nebo maďarského práva, německé strany nacistické, politických stran
maďarských a jiných útvarů, organisací, podniků, zařízení, osobních sdružení,
fondů a účelových jmění těchto režimů nebo s nimi souvisících, jakož i jiných
německých nebo maďarských osob právnických, nebo 2. osob fysických národnosti
německé nebo maďarské, s výjimkou osob, které prokáží, že zůstaly věrny
Československé republice, nikdy se neprovinily proti národům českému a
slovenskému a buď se činně zúčastnily boje za její osvobození, nebo trpěly pod
nacistickým nebo fašistickým terorem, nebo 3. osob fysických, které vyvíjely
činnost směřující proti státní svrchovanosti, samostatnosti, celistvosti,
demokraticko-republikánské státní formě, bezpečnosti a obraně Československé
republiky, které k takové činnosti podněcovaly nebo jiné osoby svésti hleděly,
záměrně podporovaly jakýmkoli způsobem německé nebo maďarské okupanty, nebo
které v době zvýšeného ohrožení republiky (§ 18 dekretu presidenta republiky ze
dne 19. června 1945, č. 16 Sb., o potrestání nacistických zločinců, zrádců a
jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech) nadržovaly germanisaci nebo
maďarisaci na území Československé republiky nebo se chovaly nepřátelsky k
Československé republice nebo k českému nebo slovenskému národu, jakož i osob,
které strpěly takovou činnost u osob spravujících jejich majetek nebo podnik.
Podle § 1 odst. 4 dekretu o tom, jsou-li splněny podmínky pro konfiskaci podle
tohoto dekretu, rozhoduje příslušný okresní národní výbor. Rozhodnutí lze
doručiti veřejnou vyhláškou, i když nejsou splněny předpoklady § 33 vládního
nařízení ze dne 13. ledna 1928, č. 8 Sb., o řízení ve věcech náležejících do
působnosti politických úřadů (správním řízení). Z rozhodnutí okresního
národního výboru lze se odvolati k zemskému národnímu výboru (na Slovensku k
příslušnému orgánu Slovenské národní rady). Zemský národní výbor (na Slovensku
příslušný orgán Slovenské národní rady) může, a to i během řízení, převzíti
vedení řízení a rozhodnouti v první stolici o věci. Rozhoduje-li takto v první
stolici zemský národní výbor (na Slovensku příslušný orgán Slovenské národní
rady), lze se z jeho rozhodnutí odvolati k ministerstvu vnitra. Ministr vnitra
může způsob rozhodování podle tohoto odstavce blíže upraviti směrnicemi.
Z citovaných ustanovení plyne, že nebýt subjektem "spadajícím pod § 1 odst. 1"
je obsahově jiným určením, než že o tom nebylo pravomocně rozhodnuto (srov. § 1
odst. 4).
V této části tedy byl v odvolacím řízení skutečně formulován žalobní návrh
jiný, než představoval návrh původní, a rozhodnutí odvolacího soudu je pak
diformní; přípustnost dovolání tudíž z výše předznačeného ustanovení § 238
odst. 1 písm. a/ o.s.ř. plyne.
Pro tu část posuzovaného výroku odvolacího soudu, jež se váže k dekretu č.
12/1945 Sb. (že nebylo podle něho pravomocně rozhodnuto), coby výroku
potvrzujícímu, přichází v úvahu založení přípustnosti dovolání jen podle § 239
odst. 2 o.s.ř. (oba dovolatelé návrh, aby dovolání bylo připuštěno, podali).
Podle § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na
vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením
potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam.
Z toho, že přípustnost dovolání je spjata se závěrem o zásadním významu
rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá právě
- a toliko - pro posouzení otázek právních. Jestliže § 239 odst. 2 o.s.ř. dále
předpokládá, že odvolací soud nevyhověl návrhu účastníka, aby dovolání bylo
připuštěno, může se zásadně jednat jen o takové otázky, které odvolací soud -
oproti návrhu účastníka - odmítl pokládat za právně významné; v případě, že
účastník navrhl, aby dovolání bylo připuštěno, aniž je v úplném výčtu
konkretizoval (jako tomu bylo v daném případě), je třeba vycházet z toho, že
odvolací soud jeho návrhu nevyhověl ohledně všech právních otázek, na posouzení
kterých své rozhodnutí založil. Těmito otázkami pak jsou objektivně určeny
hranice možného dovolacího přezkumu.
Jelikož podle § 242 odst. 3 o.s.ř. je současně dovolací soud - s výjimkou vad v
tomto ustanovení uvedených - vázán uplatněným dovolacím důvodem, mohou se tyto
právní otázky stát skutečným předmětem dovolacího přezkumu pouze tehdy, když
dovolatel jejich posouzení odvolacím soudem napadl, resp. když v dovolání
zpochybnil řešení, která ve vztahu k nim odvolací soud přijal. Jimi jsou
především otázky soudní pravomoci a podmínek žaloby podle § 80 (písm. c/)
o.s.ř.
K posouzení konkrétního dovolání jakožto přípustného je konečně zapotřebí, aby
dovolací soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu - právě pro otázky
objektivně otevřené přezkumu, jež dovolatel fakticky napadl - je rozsudkem ve
smyslu § 239 odst. 2 o.s.ř. po právní stránce zásadně významným; v opačném
případě, neučiní-li tento závěr, dovolání přípustné není, a dovolací soud je
bez věcného projednání odmítne (§ 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Pojem "zásadního významu po právní stránce" podle tohoto ustanovení je
specifický nikoli samotnou uplatnitelností v dané věci (v tom smyslu, že
posouzení určité právní otázky se promítá do výsledku konkrétního sporu), ale
tím, že se s ním spojuje způsobilost významového přesahu do všeobecného
(širšího) kontextu soudní praxe. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam tehdy, jestliže zahrnuje posouzení právní otázky, jež je
relevantní i pro posouzení jiných, obdobných, právních poměrů, a jež v konečném
účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů. Tak je tomu
především v případech, kdy se týká takové právní otázky, která judikaturou
vyšších soudů řešena dosud nebyla, resp. jejíž řešení je dosud nejednotné, nebo
jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je posuzována
v konstantní (zejména publikované) judikatuře těchto soudů, případně shledá-li
dovolací soud, že existují důvody, pro které je zapotřebí se od stávající
judikatury odchýlit.
Se způsobilou (objektivně otevřenou přezkumu a současně dovolateli fakticky
namítanou) otázkou uplatnitelnosti podané žaloby z hlediska § 80 (včetně písm.
c/) o.s.ř. se závěr o zásadním významu po právní stránce vskutku pojí, a to
proto, že ji odvolací soud - jak bude doloženo níže - posoudil nesprávně, resp.
v rozporu s právními názory, jež jsou vlastní rozhodovací praxi Nejvyššího
soudu.
Je-li dovolání přípustné, posuzuje dovolací soud z úřední povinnosti (kromě vad
vyjmenovaných v § 237 odst. 1 o.s.ř.) i jiné vady, pokud mohly mít vliv na
správnost napadeného rozhodnutí (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle § 80 písm. c/ o.s.ř. lze návrhem na zahájení řízení uplatnit, aby bylo
rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah či právo je či není, je-li na tom
naléhavý právní zájem.
Kromě samozřejmého požadavku určitého a srozumitelného vyjádření žalobního
návrhu (petitu) plyne z povahy určovací žaloby požadavek, aby v ní byly
vylíčeny takové skutečnosti (§ 79 odst. 1 o.s.ř.), jež jsou způsobilé dokládat
existenci či neexistenci právě toho práva resp. právního vztahu, který má být
určen; mezi těmito údaji a formulovaným žalobním návrhem musí být logický
soulad potud, že z vylíčených skutečností právo či právní vztah, jehož určení
je požadováno, vyplývá (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28.6.1994,
sp. zn. 7 Cdo 41/93, publikovaný v Bulletinu Vrchního soudu v Praze pod č.
10/1994). Není-li tohoto požadavku dbáno, je žaloba podáním ve smyslu § 43
odst. 1 o.s.ř. nesprávným, čemuž odpovídá nezbytnost těch procesních postupů,
jež toto ustanovení předjímá (případně s důsledky podle § 43 odst. 2 o.s.ř.). V
případě, že je soud pomine, je řízení zatíženo vadou, jež mohla mít vliv na
správnost rozhodnutí (§ 242 odst. 3 o.s.ř.), neboť k rozhodným otázkám - v dané
věci především k pravomoci soudu, jakož i k podmínkám žaloby podle § 80 písm.
c/ o.s.ř. - se logicky lze relevantně vyslovit jen tehdy, je-li žaloba podáním
správným a úplným.
Totéž platí o žalobě změněné, resp. o návrhu, aby původní žaloba byla změněna
(§ 95 o.s.ř.); také tento procesní úkon se identifikuje spojitostí mezi
tvrzeními o rozhodujících skutečnostech a žalobním návrhem, a i vůči němu se
kladou požadavky, jejichž smyslem je zajistit, aby změněná žaloba byla správná
a úplná (§ 43 o.s.ř.), a aby jí stanovený předmět řízení byl vymezen určitě a
srozumitelně.
V dané věci žaloba původní, stejně jako změněná, tyto požadavky nesplňuje, a
obě jsou podáními nesprávnými, jejichž vady nebyly odstraněny.
Žaloba byla odůvodněna - promiscue - jak údaji, jimiž mělo být doloženo, že je
nesprávné považovat Ř. za "zrádce a nepřítele republiky", a že k rozhodnutí o
tom "došlo neprávem", tak i údaji o tom, že toto rozhodnutí bylo "z procesních
důvodů zmatečné a nicotné a především nikdy nenabylo právní moci"; přitom, jak
plyne z výše uvedeného, jen s druhými lze spojovat (věcně a logicky) žalobní
návrh o určení, že Ř. "nebyl subjektem spadajícím pod § 3 odst. 2 dekretu č.
12/1945 Sb.", zatímco údaje první implikují vazbu na ustanovení § 3 odst. 1
téhož předpisu, jež zase přímé vyjádření v žalobním návrhu nemá (což ale
odvolací soud vedlo k úsudku, že se žalobce v jeho označení zmýlil). Naopak
obdobný údaj o neexistenci rozhodnutí podle dekretu č. 108/1945 Sb. se
nepromítá v žalobním návrhu do ustanovení § 1 odst. 4 (jež představuje obdobu §
3 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb.), ale do požadavku určení, že Ř. "nespadá pod
§ 1 odst. 1 dekretu č. 108/1945 Sb.", jež nezakotvuje podmínku existence
rozhodnutí, ale formuluje (věcné) znaky subjektů, do poměrů kterých konfiskační
dekret dopadá. Vnitřní rozpornost žaloby co do vztahu vylíčení rozhodných
skutečností a žalobního návrhu jsou tak finalizovány rozporem v samotném
žalobním návrhu; na jedné straně se jím žádá určení neexistence rozhodnutí o
konfiskaci (§ 3 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb.), na straně druhé určení, že -
toliko - nejsou splněny (subjektové) podmínky konfiskace (podle § 1 odst. 1
dekretu č. 108/1945 Sb.).
Jelikož o téže žalobě, coby části žaloby změněné, aniž postupoval podle § 43
o.s.ř., rozhodl i odvolací soud, přenesla se dovozená vada i do řízení
odvolacího. Vadou, tkvící v rozporu ve formulaci žalobního návrhu "nová" část
změněné žaloby sice již netrpí, výše však bylo dovozeno, že tato "nová" část -
co do návrhu na určení, jež se týká dekretu č. 12/1945 Sb. - je (oproti
očekáváním odvolacího soudu) identická s částí "původní", což z hlediska
perfektnosti žaloby zakládá tu nepřípustnou okolnost, že o tomtéž návrhu se
žádá rozhodnout dvakrát, včetně rizika, že bude rozhodnuto navzájem jinak (jež
se nakonec naplnilo, jestliže odvolací soud rozhodl jak pozitivním určením na
straně jedné, tak zastavením řízení o tomtéž určení na straně druhé).
Právě tato provázanost resp. obsahová závislost obou částí žaloby a potažmo
rozhodnutí (odvolacího soudu) s sebou nese významný procesní důsledek potud, že
v případě, že neobstojí (jakožto nesprávné) rozhodnutí o "nové" části změněné
žaloby, musí být odklizeno i v části "původní", byť dovolacímu přezkumu, pro
jeho subjektivní nepřípustnost (jak bylo shora uzavřeno), nepodléhá.
Výše předjímaný závěr, že řízení a rozhodnutí je postiženo - v důsledku
neodstraněné vady žaloby - vadou podle § 242 odst. 3 o.s.ř., pro kterou (již
pro ni) je rozhodnutí odvolacího soudu nesprávné, a musí být zrušeno (§ 243b
odst. 1 o.s.ř.), se však uplatní - bez dalšího - jen ve vztahu k té části
"nové" (změněné) žaloby, resp. rozhodnutí o ní, jež se váže k určení existence
pravomocného rozhodnutí o podmínkách konfiskace podle dekretu č. 108/1945 Sb.,
neboť dovolání je zde podle § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustné (viz § 242
odst. 3 o.s.ř.). Rovněž přípustnost dovolání do té části rozhodnutí, jíž se
určuje neexistence rozhodnutí o podmínkách konfiskace podle § 3 odst. 1 dekretu
č. 12/1945 Sb., podmiňuje, aby shodný důsledek nastal i zde, neboť jen za toho
předpokladu může dovolací soud k této vadě řízení přihlédnout, i když dovoláním
nebyla namítána (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Jelikož přichází v úvahu založení
přípustnosti dovolání toliko prostřednictvím ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř.,
bude dovolání přípustné (ve smyslu dříve podaného výkladu) v případě, že
odvolací soud posoudil rozhodné právní otázky pravomoci soudu a uplatnitelnosti
dané žaloby z hlediska § 80 (včetně písm. c/) o.s.ř. (všeobecně řečeno)
nesprávně, resp. nesprávně posoudil i jen jednu z nich.
Rozhodnutí odvolacího soudu o určení, že nebylo pravomocně rozhodnuto o tom, že
Řád je subjektem spadajícím pod ustanovení § 3 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb. a
§ 1 odst. 1 dekretu č. 108/1945 Sb., vychází zjevně z toho, že a/ k tomuto
určení je dána pravomoc soudu, b/ že jde o žalobu podle § 80 písm. c/ o.s.ř.,
c/ že je splněna podmínka existence naléhavého právního zájmu na tomto určení,
a d/ že kritická rozhodnutí nebyla příslušnými správními orgány vydána resp. že
se nebyla dotčenému účastníku doručena. Posouzení (příp. i implicitní) prvních
třech otázek odvolacím soudem bylo dovoláním také napadeno.
Co se týče podmínky existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení,
je soudní praxe jednotná v tom, že naléhavý právní zájem je dán zejména tam,
kde by bez tohoto určení bylo právo žalobce nebo právní vztah, na kterém je
účasten, ohroženo, popřípadě tam, kde by se bez tohoto určení jeho právní
postavení stalo nejistým. Určovací žaloba má povahu preventivní; jejím účelem
je poskytnout ochranu právnímu postavení (právu) žalobce dříve, než dojde k
porušení právního vztahu nebo práva, a naopak, není namístě tam, kde právní
vztah nebo právo již porušeny byly, a kde je žalobci k dispozici žaloba o
splnění povinnosti podle § 80 písm. b/ o.s.ř.; prevence již pozbývá smyslu a
přiléhavou se stává reparace v podobě odstranění následků porušení práva,
pročež žalobce právní zájem na určení právního vztahu nebo práva již mít
nemůže.
Avšak i v případě, že lze žalovat o splnění povinnosti, připouští soudní praxe,
že je naléhavý právní zájem na určení ve smyslu § 80 písm. c/ o.s.ř. dán,
jestliže rozhodnutí o určovací žalobě je způsobilé vytvořit pevný základ pro
právní vztahy účastníků sporu a svými důsledky předejít případným dalším
žalobám na plnění, anebo jestliže případná žaloba o splnění povinnosti
nevystihuje (nemůže vystihnout) celý obsah a dosah sporného právního vztahu
nebo práva (a naopak určovací žaloba tak činí účinněji než jiné procesní
prostředky).
Uvedené funkce určovací žaloby tak korespondují právě s podmínkou, aby na
určení právního vztahu nebo práva byl naléhavý právní zájem; nelze-li v
konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude splněna
ani tato podmínka. V takovém případě, aniž by se zabýval věcí samou (otázkami
aktivní a pasivní legitimace), soud žalobu o určení zamítne; nedostatek
doložení naléhavého právního zájmu je samostatným a zpravidla prvořadým
důvodem, pro který určovací žaloba neobstojí.
Naléhavý právní zájem se váže k žalobě, resp. k otázce, zda určovací žaloba
může být způsobilým procesním instrumentem ochrany práva, zatímco identifikace
rozhodného hmotněprávního vztahu (k žalobci), o jehož (preventivní) určení z
potřeby jeho ochrany jde, vystihuje ve sporu otázku aktivní a pasivní věcné
legitimace.
Žalobkyně v odvolacím řízení odůvodnila existenci naléhavého právního zájmu na
určení podle změněné žaloby tím, že bude rozhodnuto o otázce, která "může mít
význam pro případný další majetkový spor, eventuálně pro žalobu o určení
vlastnického práva", a odvolací soud měl v téže souvislosti za to, že "po
několik let trvajícím soudním sporu bude dána odpověď alespoň na dílčí otázku,
která může mít význam další správní řízení", a proto nepokládal za významnou
námitku, že i při tomto určení se Řád vydání konfiskovaných nemovitostí nebude
moci domáhat.
Ani žalobkyni ani odvolacímu soudu - z pohledu zásad podaného výkladu -
přisvědčit nelze.
Není pochyb, že se právní zájem v osobě žalobkyně spojuje s jeho majetkovým, v
daných souvislostech vlastnickým, postavením; ve sporu totiž tvrdí, že byla
vlastníkem určitých nemovitostí, že s těmito nemovitostmi bylo naloženo jakožto
konfiskovanými, že se tak stalo neprávem, a neprávem je jí vlastnictví dodnes i
upíráno. Konečným zájmem žalobkyně proto logicky nemůže být nic jiného, než -
jak ostatně dala najevo - určení, že je vlastníkem (příp. aby vlastnictví bylo
jinak uznáno nebo obnoveno). Je zjevné, že pozitivní rozhodnutí o takovém
určení je způsobilé poskytnout právě tu ochranu, jež použitelnost žaloby na
určení zpětně podmiňuje; lze se důvodně odvolat na to, že by právě "bez tohoto
určení bylo právo žalobce nebo právní vztah, na kterém je účasten, ohroženo,
resp. bez tohoto určení by se jeho právní postavení stalo nejistým", a
rozhodnutí o splnění povinnosti "by nemusela vystihnout celý obsah a dosah
sporného právního vztahu nebo práva".
Určení ve vztahu k jiné právní otázce lze připustit tehdy, jestliže by určení
vlastnictví bylo z hmotněprávních důvodů nemožné (kupř. jeden z dědiců nemůže
žalovat na určení, že je vlastníkem věci, patřící zůstaviteli, ale může se
domáhat určení, že zůstavitel byl ke dni své smrti jejím vlastníkem) nebo
jestliže by požadavek preventivní ochrany ohroženého práva jiné určení vystihlo
přiléhavěji a výstižněji.
Takovým - přípustným - určením však není určení, že nebylo pravomocně
rozhodnuto o tom, že Řád je subjektem spadajícím pod ustanovení § 3 odst. 1
dekretu č. 12/1945 Sb. a § 1 odst. 1 dekretu č. 108/1945 Sb., neboť uvedené
podmínky zjevně splněny nejsou. Určení vlastnictví Ř. není ani ve výše uvedeném
smyslu nemožné (to neznamená, že musí mít v konkrétním případě úspěch - srov.
kupř. důsledky restituce podle zákona č. 298/1990 Sb., ve znění zákona č.
338/1991 Sb.) a ani neplatí, že požadované určení skutečný právní zájem žalobce
reflektuje právně vhodněji.
Uplatní se zde již důsledky standardního judikatorního závěru, že má-li právní
otázka, o níž má být rozhodnuto na základě žaloby o určení, povahu otázky
předběžné ve vztahu k jiné právní otázce (k existenci práva nebo právního
vztahu), není naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky dán, lze-li
žalovat o určení samotného práva nebo právního vztahu (srov. rozsudek Vrchního
soudu v Praze ze dne 30.11.1993, sp. zn. 7 Cdo 63/92, uveřejněný pod č. 11/1994
v Bulletinu Vrchního soudu v Praze).
Byla-li by tedy žaloba o požadované určení žalobou na určení práva nebo
právního vztahu ve smyslu § 80 písm. c/ o.s.ř., podmínka naléhavého právního
zájmu na tomto určení už z tohoto důvodu být splněna nemůže.
Právní názor odvolacího soudu, že není významné, zda se při tomto určení Řád
bude moci domáhat vydání konfiskovaných nemovitostí, je tedy nesprávný (naopak
nevýznamné je, jak dlouho trvá soudní řízení). Dopad toho určení, jež odvolací
soud vyslovil, do správního řízení, jímž by mělo být dokončeno správní řízení
původní, je nejen nulový, ale především platí, že z tohoto úsudku naléhavý
právní zájem na "občanskoprávním" určení dovozovat objektivně nelze; ani o
předběžnou otázku ve smyslu § 40 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení
(správního řádu), ve znění pozdějších předpisů (viz § 82 odst. 1), zde
evidentně nejde.
Odvolací soud však pochybil již tím, že posuzovanou žalobu pokládal za žalobu
podle § 80 (písm. c/) o.s.ř. Žalobou podle § 80 písm. a/ resp. písm. b/ o.s.ř.
není zjevně, není ale ani žalobou podle § 80 písm. c/ o.s.ř., jak se odvolací
soud domníval. Je tomu tak proto, že určení, že bylo či nebylo (pravomocně)
rozhodnuto ve správním řízení, není určením, zda tu je či není právní vztah
nebo právo, nýbrž určením konkrétní skutečnosti, byť by případně byla právně
významná. Odvolací soud je vyslovil jakožto přímý výraz zjištění, že příslušné
rozhodnutí nebylo vydáno (dle dekretu č. 108/1945 Sb.), resp. sice vydáno bylo,
ale nebylo doručeno účastníku (dle dekretu č. 12/1945 Sb.), a takové určení pod
ustanovení § 80 písm. c/ o.s.ř. podřadit nelze. Žalobkyni lze sice přisvědčit,
že výčet občanskoprávních žalob v ustanovení § 80 o.s.ř. není taxativní, a jsou
možné i žaloby jiné, je však třeba dodat, že jen tehdy, jestliže coby speciální
instrumenty občanskoprávní ochrany mají zvláštní zakotvení v hmotném nebo
procesním právu (srov. kupř. § 139 odst. 2, 141 odst. 3, § 148 odst. 1, 4, §
564 obč. zák., § 64 zák. práce, § 175k odst. 2 o.s.ř. a další). Jestliže tuto
oporu požadované určení nemá, nelze se jej v občanskoprávním řízení úspěšně
domáhat.
Poněvadž uvedené právní otázky (sub. b/ a c/ shora) posoudil odvolací soud
nesprávně, je - jak bylo dovozeno - dovolání podle § 239 odst. 2 o.s.ř.
přípustné, a jelikož nesprávné právní posouzení věci znamená, že byl právem
uplatněn dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., je dovolání
současně i důvodné. Spolu s dřívějším zjištěním tzv. jiné vady řízení
(neodstraněné vady žaloby), které se za tohoto stavu (přípustného dovolání v
celém rozsahu posuzovaného určovacího výroku) rovněž prosadí (viz § 242 odst. 3
o.s.ř.), vede tento závěr logicky k tomu, že rozhodnutí, k němuž se vztahuje,
je též nesprávné. Nesprávné rozhodnutí dovolací soud, maje na zřeteli
ustanovení § 243b odst. 1 o.s.ř., zruší a věc vrátí k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 2 o.s.ř.).
Z důvodů, jež byly výše sděleny, je nutné zrušit i (zrušující) výrok o
"původní" části žaloby, ačkoli pro subjektivní nepřípustnost nemohl být
vlastnímu dovolacímu přezkumu podroben.
Oproti tomu není důvodná argumentace dovolatelů, že k řízení a rozhodnutí o
určení, že nebylo pravomocně rozhodnuto v příslušném správním řízení, není dána
pravomoc soudu.
Dle ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř. v občanském soudním řízení projednávají a
rozhodují soudy věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních,
rodinných, družstevních, jakož i obchodních vztahů (včetně vztahů
podnikatelských a hospodářských), pokud je podle zákona neprojednávají a
nerozhodují o nich jiné orgány. Dle ustanovení § 7 odst. 2 o.s.ř. jiné věci
projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to
zákon.
Pro posouzení, zda je k projednání a rozhodnutí věci dána pravomoc soudů, je
určující charakter hmotněprávního vztahu mezi účastníky. Vztah mezi žalobcem a
žalovanými je vylíčením rozhodujících skutečností vymezen zjevně jako vztah
majetkový, založený tvrzením o skutečnostech, z nichž se dovozuje potřeba
ochrany toho majetkového práva, jímž je právo vlastnické. V důsledku toho není
důvod nepovažovat tento vztah za občanskoprávní ve smyslu § 7 odst. 1 o.s.ř.;
na tom nemění ničeho okolnost, že se do něho právně relevantně promítá (může
promítnout, resp. je tak tvrzeno) okolnost, zda bylo o té či oné otázce
rozhodnuto v jiném (správním) řízení. Vyslovit nedostatek soudní pravomoci lze,
přihlédaje též k zásadě vyslovené v § 4 obč. zák. (§ 1 odst. 1, 2 ), je-li
možné identifikovat rozhodčí orgán, který naopak nadán pravomocí je (srov. §
104 odst. 1, věta druhá, o.s.ř.); že k rozhodnutí o určení, že nebylo
pravomocně rozhodnuto o tom, že Řád je subjektem spadajícím pod ustanovení § 3
odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb. a § 1 odst. 1 dekretu č. 108/1945 Sb., je
povolán správní orgán, a který, však z těchto předpisů neplyne.
Hodnocení dalších otázek, dovoláním dotčených, je již pro výsledek sporu
bezcenné.
Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§ 243d
odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí ve věci (§ 243d odst. 1 věta třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. prosince 2000
JUDr. Vladimír K u r k a, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková