20 Cdo 2153/98
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce S. b. d. O., proti
žalovaným 1/ S. K., a 2/ M. V., o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v
Kladně pod sp. zn. 7 C 168/96, o dovolání prvního žalovaného proti usnesení
Krajského soudu v Praze ze dne 15.6.1998, č.j. 24 Co 324/98 - 75, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odvolací soud odmítl jako opožděné (§ 218 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) odvolání
prvního žalovaného (dále jen žalovaného) proti rozsudku, jímž mu soud prvního
stupně uložil (spolu s druhou žalovanou) povinnost vyklidit (a žalobci předat)
označený byt. Za den doručení rozsudku (§ 47 odst. 2 o.s.ř.) jeho zástupci
považoval den 9.4.1998 (čtvrtek), a posledním dnem patnáctidenní lhůty podle §
204 odst. 1 o.s.ř. byl tedy den 24.4.1998 (pátek); jestliže bylo odvolání
podáno až dne 28.4.1998, uplynula tato lhůta marně.
Ve včasném dovolání, jehož přípustnost "opírá o § 238a odst. 1 písm. e/ o.s.ř.,
§ 241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř., ale i o § 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř.",
žalovaný (zastoupen advokátem) namítl, že skutkové závěry odvolacího soudu, že
se jeho tehdejší právní zástupce v době doručování rozsudku soudu prvního
stupně v místě svého bydliště zdržoval, nejsou správné. Odvolací soud vycházel
z údajů pošty, která však nejen řádně nezjistila, zda je tato podmínka
náhradního doručení splněna, ale též adresáta mylně informovala o lhůtě k
vyzvednutí zásilky (když v oznámení o jejím uložení uvedla lhůtu patnácti dnů)
a zásilku mu vydala dne 14.4.1998, ačkoli již podle názoru dovolatele měla být
"dávno" vrácena odesilateli. Zástupce dovolatele proto převzal rozsudek soudu
prvního stupně v "dobré víře, že je s doručením vše v pořádku", a odvolání
podal včas. V době doručování se zdržoval mimo místo bydliště (ve svém domě v
H. P.) a před 13.4.1998, kdy se do bydliště navrátil, neměl faktickou možnost
dotčenou zásilku převzít. Za těchto okolností, uzavřel dovolatel, bylo doručení
dne 9.4.1998 neúčinné, napadený rozsudek byl řádně doručen až dne 14.4.1998 a
odvolání je tudíž nutno považovat za včasné.
Dovolání je podle § 238a odst. 1 písm. e/ o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti
usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odmítnuto odvolání.
Z úřední povinnosti posuzuje dovolací soud pouze vady řízení vyjmenované v §
237 o.s.ř. a jiné (než zde uvedené) vady, jež mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o.s.ř.); jinak je při své přezkumné činnosti
vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově
vymezil.
Názor, že odmítnutí odvolání je podřaditelné ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/
o.s.ř., neobstojí. O odnětí možnosti jednat před soudem ve smyslu uvedeného
ustanovení jde od účinnosti zákona č. 238/1995 Sb. jen tehdy, jestliže se
(odpovídající) postup soudu projevil v průběhu řízení (a nikoli při
rozhodování), a byl-li tento postup nesprávný (srov. rozhodnutí uveřejněné pod
č. 27 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998). Za "postup soudu v
průběhu řízení" lze považovat jen činnost, která vydání konečného rozhodnutí
předcházela, nikoli vlastní rozhodovací akt soudu, jímž byl průběh řízení
zhodnocen. Odvolací soud však odvolání odmítl proto, že bylo podle jeho názoru
podáno opožděně, a tento jeho hodnotící úsudek (jenž se promítl přímo do
rozhodnutí) tedy nesprávný postup soudu "v průběhu řízení" nezakládá. Vadou
podle § 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. tudíž řízení netrpí, a dovolací důvod ve
smyslu § 241 odst. 3 psím. a/ o.s.ř. dán není.
Výrok napadeného usnesení vyjadřuje závěr, že odvolání bylo podáno po uplynutí
lhůty, stanovené v § 204 odst. 1 o.s.ř. Poněvadž běh této lhůty počíná od
doručení rozhodnutí soudu prvního stupně, zahrnuje logicky i zjištění, že bylo
účastníku doručeno řádně; jen řádné doručení má za následek, že odvolací lhůta
počne běžet osobě, které bylo doručováno. Posouzení, zda v konkrétním případě
byla vyslovená podmínka splněna, vychází současně z určitého právního názoru
(výkladů předpisů, jež upravují doručování) a z výsledku šetření o okolnostech,
které jsou z hlediska této úpravy významné.
Nesprávnost právního posouzení věci (§ 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.) dovolatel
namítá - podle obsahu dovolání - tím, že odvolací soud podle jeho mínění
nevyvodil náležité důsledky z toho, že pošta při doručování "mylně informovala
o lhůtě k vyzvednutí zásilky", a že zásilku adresátu vydala, ačkoli měla být
vrácena odesilateli, v důsledku čehož ji "převzal v dobré víře" (a právem od
tohoto dne počítal běh lhůty k odvolání). Jen potud jde o spor o výklad
rozhodných ustanovení § 218 odst. 1 písm. a/, § 204 odst. 1 a § 47 odst. 2
o.s.ř.
Podle § 47 odst. 2 o.s.ř. nebyl-li adresát písemnosti, která má být doručena do
vlastních rukou, zastižen, ačkoli se v místě doručení zdržuje, uvědomí jej
doručovatel vhodným způsobem, že mu zásilku přijde doručit znovu v den a hodinu
uvedenou na oznámení. Zůstane-li nový pokus o doručení bezvýsledným, uloží
doručovatel písemnost na poště nebo u orgánu obce a adresáta o tom vhodným
způsobem uvědomí. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do tří dnů od uložení,
považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o
uložení nedozvěděl.
Dle bodu 20 přílohy č. 5 v době doručování účinné vyhlášky č. 78/1989 Sb., o
právech a povinnostech pošty a jejích uživatelů, ve znění vyhlášky č. 58/1991
Sb. (dále jen "poštovního řádu"), se písemnosti i s doručenkou ukládají po dobu
tří dnů. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do tří dnů od jejího uložení,
pověřený pracovník ji přezkouší, doručenku opatří otisky denního razítka a svým
podpisem, oddělí ji a vrátí odesílateli. Písemnost zůstane pro adresáta uložena
do konce odběrní lhůty.
Skutečnost, že pošta doručenku neoddělí od zásilky a nevrátí ji odesílateli
ihned po uplynutí třídenní lhůty od uložení zásilky, a okolnost, že adresát pro
tento (byť nesprávný) postup pošty mohl doručenku podepsat i později, na
závěru, že účinky doručení nastaly třetího dne od uložení zásilky, ničeho
nemění. V daném případě tedy argument, že zástupce dovolatele převzal rozsudek
soudu prvního stupně na poště dne 14.4.1998, sám o sobě závěr o doručení dne
9.4.1998 zvrátit nemůže. Ostatně dovolatel zjevně zaměňuje třídenní lhůtu k
založení fikce doručení s patnáctidenní lhůtou odběrní, po kterou je zásilka
uložena na poště; po uplynutí tří dnů od uložení písemnosti se soudu vrací jen
doručenka, která doručení uložením na poště prokazuje, zatímco zásilka sama
zůstane uložena do konce odběrní lhůty. Zásilka byla tedy adresátu vydána
právem, a ani jím tvrzené vnitřní přesvědčení ("dobrá víra"), že právě tehdy
bylo doručeno, na určení skutečného okamžiku doručení vliv nemá.
Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. tudíž neobstojí, a dovolání
v této části není důvodné.
Nesouhlas s výsledky šetření o skutkových okolnostech doručení je v dovolacím
řízení uplatnitelný v rámci dovolacího důvodu ve smyslu § 241 odst. 3 písm. b/
o.s.ř., podle kterého lze dovolání odůvodnit tím, že řízení je postiženo jinou
(než v § 237 uvedenou) vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci. Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. (rozhodnutí vychází
ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném
dokazování) nepředstavuje již proto, že závěry o skutkových okolnostech
doručení nejsou na dokazování založeny. Tím, že soud hodnotí včasnost odvolání,
totiž nepřijímá skutková zjištění, nýbrž zkoumá podmínky, za kterých je
oprávněn odvoláním napadené rozhodnutí věcně přezkoumat. O dokazování ve smyslu
ustanovení § 120 a násl. o.s.ř., ke kterému se dovolací důvod podle § 241 odst.
3 písm. c/ o. s. ř. váže, tedy nejde (srov. též závěry vyslovené Nejvyšším
soudem v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 3/2000 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Místo, den a způsob doručení prokazuje při doručování poštou zásadně doručenka,
kterou pošta vrací zpět odesílajícímu soudu. Konkrétní postupy pošty a povinné
údaje, vyznačované na doručence, jež osvědčuje náhradní doručení zásilky určené
do vlastních rukou, stanoví v souladu s ustanovením § 47 odst. 2 o.s.ř.
poštovní řád, jmenovitě jeho příloha č. 5.
Podle svého obsahu doručenka deklaruje též, že adresát se v místě doručení
zdržuje (srov. text "nebyl zastižen, ačkoli se v místě doručení zdržuje...").
Doručenka je listinou, jež má povahu listiny veřejné, a která se od listin
soukromých liší svou důkazní silou; potvrzuje, není-li prokázán opak,
pravdivost toho, co je v ní osvědčeno (§ 134 o.s.ř.). Uvedený důsledek lze
ovšem spojovat jen s takovou doručenkou, jež obsahuje všechny náležitosti,
které vyžaduje zmíněná příloha poštovního řádu v bodu 15; to jest s doručenkou,
v níž je uveden údaj o dni uložení zásilky na poště, podpis doručovatele a
otisk denního razítka.
Jsou-li tyto podmínky splněny, a to dovolatel v daném případě nezpochybňuje,
učiní odvolací soud zjištění potřebná z hlediska ustanovení § 47 odst. 2, § 204
odst. 1 a § 218 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přímo ze spisu (v něm založené
doručenky), a dospěje-li k závěru, že odvolání bylo podáno opožděně, odmítne
je, aniž by bylo třeba nařizovat jednání (§ 214 odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
Důsledek toho, že doručenka má povahu veřejné listiny, a toho, co obsahově
potvrzuje, je tudíž ten, že je na účastníku, který tvrdí opak (oproti údajům
uvedeným v doručence), že stanovený postup doručování dodržen nebyl, aby ke
svým tvrzením nabídl důkazy a jejich prostřednictvím tato opačná tvrzení
prokázal.
Ve spisu byl odvolacímu soudu k dispozici záznam, že referát směřující k
vypravení rozsudku (doručení účastníkům, resp. jejich zástupcům) byl realizován
soudní kanceláří dne 31.3.1998. Návěští doručenky obsahuje potvrzení o tom, že
adresát (zástupce dovolatele), ačkoli se v místě doručení zdržuje, přes
písemnou výzvu, jež mu byla při prvním pokusu o doručení zanechána, nebyl
zastižen, a proto byla zásilka uložena na poště s vyrozuměním, že si má
uloženou zásilku do tří dnů vyzvednout, jinak že poslední den této lhůty se
považuje za den doručení. V rubrikách "výzva dne" je vepsáno datum 3.4. a
"písemnost uložena dne" datum 6.4.; doručenka rovněž obsahuje podpis
doručovatele, jakož i "razítko dodací pošty a podpis pracovníka".
Jestliže za těchto okolností odvolací soud určil den doručení dnem 9.4.1998, je
jeho závěr s uvedenými údaji v souladu.
Zmíněné možnosti vyvrátit předpoklady, na nichž tento závěr spočívá, jsou
specificky limitovány zvláštními znaky toho přezkumu, jež představuje přezkum
dovolací.
Jak bylo řečeno, šetření o podmínkách doručení rozhodnutí soudu prvního stupně,
které se činí ze spisu resp. z doručenky, není dokazováním (doručenkou se
neprovádí důkaz, nenařizuje jednání atd.), s dokazováním však má společné to,
že na jeho základě soud dospívá k určitým zjištěním, jež mají povahu zjištění
skutkových. Proto je přiléhavé, aby jejich přezkum nepřekračoval rámec (a není
ani jiný samostatný důvod opaku), který je skutkovému přezkumu v dovolacím
řízení vlastní.
Neúplnost nebo nesprávnost tohoto šetření lze tedy namítat se zřetelem k těm
principům skutkového přezkumu (zde užitých analogicky), jež ve vztahu ke
skutkovým zjištěním obecně vyplývají z § 241 odst. 3 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Námitka nesprávnosti skutkového šetření se analogicky dovolacímu důvodu podle §
241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. nepojí s jakoukoli skutkovou výhradou; jak z tohoto
ustanovení vyplývá, jsou v dovolacím řízení významné zásadně jen námitky, že
soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedeného šetření nevyplynuly, anebo
že pominul skutečnosti, které v řízení (naopak) vyšly najevo.
Neúplnost skutkových šetření je pak obdobně § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.
relevantní tehdy, jestliže při vytváření příslušného skutkového základu soud
nepostupoval přiměřeně hlediskům zakotveným v ustanovení § 120 o.s.ř.,
jmenovitě pominul-li některé skutkové námitky účastníka řízení nebo
neprovedl-li konkrétní šetření, ačkoli jeho potřeba vyšla najevo.
Z povahy věci o neúplnost nebo nesprávnost šetření jde tehdy, jestliže odvolací
soud s doručenkou, jež pro nedostatek stanovených náležitostí neměla povahu
veřejné listiny, nakládal tak, jakoby tyto náležitosti obsahovala, případně
nebyla-li pro neúplnost či vnitřní rozpornost v ní uvedených údajů věcně
způsobilá být nositelem pozitivního zjištění o splnění podmínek řádného
(náhradního) doručení nebo jestliže odvolací soud některé v ní uvedené údaje
pominul, resp. naopak pokládal za uvedené ty, jež v doručence uvedeny nebyly.
V dané věci není pochyb, že odvolací soud obsah spisu (v něm založenou
doručenku), a potažmo požadavky, vyplývající z analogického použití § 241 odst.
3 písm. c/ o.s.ř., respektoval bezezbytku, a stejně tak se ze spisu (včetně
odvolání) nepodává ani potřeba ani faktický podnět k dalšímu, zvláštnímu
šetření o okolnostech a podmínkách náhradního doručení zástupci odvolatele (§
241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.).
Obecně platí, že správnost nebo úplnost skutkových zjištění je vyloučeno
poměřovat prostřednictvím tvrzení o skutkových okolnostech, jež byly uplatněny
teprve v dovolacím řízení; v dovolacím řízení jsou skutkové novoty nepřípustné
v tom smyslu, že ani dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. b/ ani podle §
241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. nemůže být na takové námitce úspěšně založen. Tomu
odpovídá, že se v dovolacím řízení neprovádí dokazování, resp. provádí se jen k
prokázání důvodu dovolání (§ 243a odst. 2 o.s.ř.).
Uvedená zásada se však v řízení o dovolání proti usnesení, jímž bylo odmítnuto
odvolání (pro opožděnost), neuplatní bezezbytku; je tomu tak proto, že odvolací
soud takové usnesení může (zásadně) vydat, aniž by dotčený účastník musel být
předem konfrontován s těmi šetřeními, jež jsou pro závěr o opožděnosti odvolání
rozhodná, a aniž na jejich výsledek mohl mít odpovídající vliv. V takovém
případě se mu až teprve v dovolacím řízení dostává (poprvé) příležitost
předložit (proti závěrům šetření odvolacího soudu) vlastní skutkovou verzi, a
setrvání na zásadě nepřípustnosti skutkových novot by tuto možnost (a tím
hodnocení správnosti usnesení odvolacího soudu z hlediska rozhodného ustanovení
§ 241 odst. 3 písm. b/ resp. § 242 odst. 3 o.s.ř.) zpravidla eliminovalo.
Naopak není žádný důvod k této zásadě nepřihlížet tehdy, jestliže určité
tvrzení o skutkových okolnostech účastník v odvolacím řízení (včetně v samotném
odvolání) objektivně uplatnit mohl, jelikož mu byly známy, a jejich význam mohl
předjímat. Jestliže kupříkladu odvolatel v rámci šetření podmínek náhradního
doručení vznesl námitku, že doručení nebylo opakováno nebo že se mu nedostalo
vyrozumění o uložení zásilky na poště, a odvolací soud dospěl k závěru, že není
důvodná, a na tomto základě určil den (náhradního) doručení, pak nelze - v
dovolacím řízení - tento závěr zpochybnit argumentem (§ 241 odst. 3 písm. b/
o.s.ř.), že se účastník v místě doručování nezdržoval. O obdobnou situaci jde v
posuzované věci.
V odvolání tehdejší zástupce dovolatele uvedl, že podává odvolání ve lhůtě
patnácti dnů, neboť rozsudek byl doručen dne 14.4.1998, a toto datum (spolu s
podpisem adresáta) je též zaznamenáno na doručence jako datum převzetí
písemnosti. Zástupce dovolatele podepsal doručenku s údaji o výzvě dne "3/4" a
o uložení písemnosti "6/4" a s návěštím, obsahujícím údaje o tom, že se v místě
doručení zdržoval, doručení bylo opakováno, po druhém (marném) pokusu byla
zásilka uložena na poště s tím, že třetí den poté bude pokládán za den
doručení, a že o tom a o těchto následcích byl písemným vyrozuměním poučen.
Existenci písemného vyrozumění dovolatel nezpochybnil.
Z toho plyne, že nejpozději dne 14.4.1998 (poté, co obdržel vyrozumění pošty a
podepsal doručenku) se dovolateli dostalo nejen úplné informace o všech
rozhodných skutkových okolnostech, na nichž mohl být objektivně založen závěr o
dni doručení rozsudku soudu prvního stupně, ale - nehledě na to, že jeho
zástupce byl podle titulu osobou s právnickým vzděláním - dostalo se mu i
náležitého poučení o tom, jaké důsledky z nich plynou (§ 47 odst. 2 o.s.ř.).
Bylo tedy na dovolateli, aby - pokud nemínil podat odvolání ve lhůtě odvíjející
se od údajů doručenky (o těchto skutkových okolnostech) - již v odvolacím
řízení (kupř. v odvolání) uplatnil proti nim známé námitky, a umožnil tak, aby
je odvolací soud cíleně posoudil. Bez toho, že oponoval údaji o zdržování se v
místě doručení, odvolací soud k dalšímu šetření (jehož se dovolatel nyní
dožaduje), zda tomu tak bylo či nikoli, faktický ani procesní důvod neměl.
Dovolatel to však ve stadiu řízení odvolacího neučinil, zjevně vycházeje (jak
se podává z dovolání) z mylného názoru, že jestliže mu zásilka byla vydána
(údajně vadně) i po uplynutí lhůty tří dnů, pak v důsledku "dobré víry" je dnem
doručení den jejího převzetí.
Tvrzením, že se tehdejší zástupce v místě doručení nezdržoval, tedy dovolatel
namítl skutkovou novotu, jejímž prostřednictvím správnost závěrů posuzovaného
šetření (o okolnostech a podmínkách náhradního doručení rozsudku soudu prvního
stupně) v daném dovolacím řízení úspěšně zpochybnit nelze. Ani z hlediska
dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. tedy dovolání důvodné
není.
Úsudek, že dovolateli byl rozsudek soudu prvního stupně řádně doručen dne
9.4.1998, z něhož odvolací soud pro potřeby závěru, že odvolání bylo podáno
opožděně (§ 218 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) vycházel, se tedy podaným dovoláním
zpochybnit nezdařilo. Dovolatelovy námitky, jak bylo dokázáno, žádný z
dovolacích důvodů ve smyslu § 241 odst. 3 písm. a/ až d/ o.s.ř. nezakládají, a
s dovoláním spojené důkazní návrhy jsou proto bezcenné; podle § 243a odst. 2
o.s.ř. se totiž dokazování v dovolacím řízení provádí jen k prokázání
(způsobilého) dovolacího důvodu.
V mezích dovolacího přezkumu je tedy napadené usnesení ve smyslu § 243b odst. 1
o.s.ř. správné, pročež Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle § 243b odst. 1
o.s.ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 4,
§ 224 odst. l a § 142 odst. 1 o.s.ř.; úspěšnému žalobci, jemuž by příslušela
náhrada, však náklady v tomto stadiu řízení (podle obsahu spisu) nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. prosince 2000
JUDr. Vladimír K u r k a, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková