20 Cdo 2166/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněného J. Š., proti povinnému J. P., zastoupenému advokátem, pro částku 23.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. Nc 6231/2005, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně z 25. 5. 2006, č. j. 26 Co 52/2006-12, takto:
Dovolání se odmítá.
Shora označeným usnesením krajský soud potvrdil usnesení z 12. 9. 2005, č. j. Nc 6231/2005-5, jímž okresní soud nařídil exekuci. S odvolací námitkou povinného, že „s J. Š. (v nalézacím řízení žalobcem, nyní oprávněným) neuzavřel žádnou smlouvu o prodeji věcí oprávněného povinnému, ale že tyto věci pouze od něj převzal do komisního prodeje s tím, že nebudou-li prodány, odebere si je žalobce zpět, což se však nestalo“, se odvolací soud vypořádal závěrem, že případnou věcnou nesprávností podkladového titulu se exekuční soud, vázaný vykonávaným platebním rozkazem, zabývat nemůže.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje (pouze) z ustanovení § 238a odst. 1 písm. c) o.s.ř., povinný – aniž se zabývá otázkou zásadního právního významu napadeného usnesení – namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování podle § 241a odst. 3 o.s.ř. Aniž tomuto dovolacímu důvodu přiřazuje odpovídající argumentaci, pak – v dovolání nově – namítá, že proti platebnímu rozkazu podal odpor.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – jež podle § 238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatel – kdy by samotná vada podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Povinný však argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu nepřednesl (dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. neuplatnil, ba ani neohlásil) a k závěru o splnění této podmínky nelze dospět ani hodnocením námitek v dovolání obsažených. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek, tedy otázek významných pro posouzení, zda jsou splněny všechny zákonem předepsané předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí, uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Závěr krajského soudu o právní nevýznamnosti odvolací námitky věcné nesprávnosti podkladového titulu je v souladu s ustálenou judikaturou (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze 14. 4. 1999, č. j. 21 Cdo 2020/98, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000 pod poř. č. 4, nebo usnesení Nejvyššího soudu z 25. 10. 2002, č.j. 20 Cdo 554/2002, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7, ročník 2004 pod poř. č. 62).
Dovolací námitka (ostatně nedoložená, jelikož povinný se pouze „domnívá, že se jím podaný odpor zřejmě musel ztratit“), že proti vykonávanému platebnímu rozkazu byl podán odpor, je nerelevantní již proto, že byla uplatněna teprve v dovolání, tedy jako nepřípustné skutkové novum (§ 241a odst. 4 o.s.ř.).
Protože nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) – dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O případných nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto podle hlavy VI. exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. října 2008
JUDr. Vladimír M i k u š e k, v. r.
předseda senátu