20 Cdo 2175/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Pavla Krbka ve věci
žalobce P. k., zastoupeného advokátem, proti žalované P. l. v., a.s.,
zastoupené advokátkou, o vyloučení věcí z exekuce, vedené u Okresního soudu v
Tachově pod sp. zn. 6 C 129/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Plzni ze dne 5. 5. 2004, č. j. 15 Co 187/2004-55; takto :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Žalobce v dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c/ občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen
„o.s.ř.“), namítá nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/),
jež spatřuje především v „porušení ustanovení § 123, 124, 126 a 128 občanského
zákoníku“, v nesprávném výkladu pojmu „holé vlastnictví“ a v „opomenutí
ustanovení § 256 odst. 1 o.s.ř. a 36 odst. 3 exekučního řádu.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu
dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 písm c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým
soud rozhodl ve věci samé a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Ve smyslu ustanovení § 237
odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
O žádný z uvedených případů však v souzené věci nejde.
Nejvyšší soud se totiž předmětnou otázkou, tj. zda se oprávněný může uspokojit
nuceným výkonem rozhodnutí na majetku zřizovatele, který byl předán jeho
příspěvkové organizaci (podle exekučního titulu povinné) do správy k vlastnímu
hospodářskému využití, již meritorně před rozhodováním v této předmětné věci
zabýval (viz např. jeho rozsudek ze 14. dubna 2005, sp. zn. 20 Cdo 2791/2004,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2005 pod poř. č. 99, v
němž vyslovil právní názor, že příspěvková organizace zřízená krajem,
samostatně hospodařící s určeným vyčleněným majetkem tohoto kraje má
samostatnou způsobilost mít povinnost splnit jí uložené plnění, že kraj je
proto povinen strpět postižení takovéhoto svého majetku a že tudíž není osobou
aktivně věcně legitimovanou k podání vylučovací žaloby ohledně svého majetku, s
nímž jím zřízená příspěvková organizace hospodaří. Právě uvedený závěr je plně
použitelný i v této právní věci.
Protože závěr, k němuž dospěl odvolací soud v souzeném případě, je v souladu s
uvedeným publikovaným názorem, nelze uzavřít, že napadené rozhodnutí je po
právní stránce zásadního významu, není tudíž dovolání přípustné ani podle § 237
odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř., Nejvyšší soud je tedy – aniž ve věci nařídil
jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o.s.ř.
odmítl.
Žalobce s dovoláním úspěšný nebyl, žalované, která by jinak měla právo na
náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné takové náklady (podle obsahu spisu)
nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu § 146 odst. 3, 224 odst. 1
a § 243b odst. 5 o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení
nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. září 2005
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.
předseda senátu