20 Cdo 2175/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci
žalobkyně A. J., zastoupené advokátkou, proti žalovanému V. K., zastoupenému
advokátem, o vyloučení majetku z exekuce, vedené u Okresního soudu v
Karlových Varech pod sp. zn. 16 C 201/2006, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 1. 2007, č.j. 15 Co 622/2006-57,
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit
žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.800,- Kč k rukám advokátky.
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 18. 10. 2006, č.j. 16 C
201/2006-28, zamítl žalobu na vyloučení pohledávky z titulu smlouvy o stavebním
spoření ze dne 20. 2. 2004 z exekuce nařízené usnesením téhož soudu ze dne 24.
1. 2006, č.j. 24 Nc 2059/2006-4, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně uzavřel, že vymáhaný závazek nelze
považovat za závazek ve smyslu ustanovení § 267 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“),
neboť vznikl až v druhé polovině roku 2000 a nelze dovodit jeho souvislost s
50.000,- Kč, které dostal manžel žalobkyně (v exekučním řízení povinný) darem
od svého otce a v roce 1996 je použil jako počáteční vklad do podnikání.
Protože žalobkyně o podnikání svého manžela věděla a nelze předpokládat, že by
udělovala souhlas s převzetím každého jednotlivého závazku z jeho podnikání,
nemůže podle soudu prvního stupně obstát námitka, že závazek je nepřiměřený
majetkovým poměrům manželů a že povinný jej převzal bez jejího souhlasu. Ke
smlouvě o zúžení společného jmění manželů žalobkyně a povinného smlouvou ze dne
26. 1. 2001 soud s odkazem na ustanovení § 262a o.s.ř. nepřihlédl, protože byla
uzavřena až po vzniku vymáhané pohledávky.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 10. 1. 2007, č.j. 15 Co 622/2006-57,
rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že pohledávku žalobkyně z exekuce
vyloučil a žalovanému uložil zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před
soudy obou stupňů. Odvolací soud – vycházeje z usnesení Nejvyššího soudu ze dne
14. 4. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1774/99, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek 1/2001 pod č. 4 (dále též jen „R 4/2001“) – uzavřel, že pohledávka
žalobkyně není způsobilým předmětem exekuce nařízené proti jejímu manželovi,
neboť „majitelem účtu (§ 708 a násl. obchod. zák.)“ není povinný, ale
žalobkyně. Bez ohledu na to, čí prostředky byly na účet vloženy, má jedině
žalobkyně pohledávku z účtu u peněžního ústavu, kterou lze postihnout exekucí
podle § 303 až 311 o.s.ř. ve spojení s § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o
soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších
zákonů ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“).
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, které opřel o dovolací
důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (řízení je postiženo vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci).
Prostřednictvím druhého z nich namítá, že postižená pohledávka není pohledávkou
z běžného účtu, takže žalobkyně není majitelkou účtu ve smyslu § 708 zákona č.
513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„obch. zák.“). Zákon č. 96/1993 Sb., o stavebním spoření a státní podpoře
stavebního spoření a o doplnění zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o
daních z příjmů, ve znění zákona České národní rady č. 35/1993 Sb., ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákona č. 96/1993 Sb.“), který upravuje režim
stavebního spoření, nezná pojem majitel účtu, nýbrž účastník stavebního
spoření. Uspořená částka je bez ohledu na to, že smlouvu s peněžním ústavem
uzavřel jen jeden z manželů, součástí společného jmění, „ať již by ji oni sami
považovali za uspořené peníze ve vlastním slova smyslu nebo za pohledávku za
stavební spořitelnou.“ Závěry obsažené v R 4/2001 nelze podle dovolatele
použít, neboť uvedené rozhodnutí bylo vydáno podle právní úpravy účinné před
novelou občanského soudního řádu, která od 1. 1. 2001 ustanovením „§ 262a,
věty první, procesně prolomila nemožnost uspokojení pohledávky z jiného
majetku, než ve vlastnictví povinného;“ navíc se jednalo o případ vzniklý před
zavedením institutu společného jmění manželů. Odvolacímu soudu dovolatel dále
vytýká, že „nechal bez povšimnutí,“ že ve stejný den, kdy byla podána
vylučovací žaloba, vyplatila stavební spořitelna pohledávku z účtu ve prospěch
exekuce žalovaného, čímž pohledávka zanikla, a žalobkyně má proto své domnělé
nároky uplatnit jinou žalobou. Vadu řízení pak dovolatel spatřuje v tom, že
„rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném
dokazování,“ a sice, že žalobkyně se stavební spořitelnou uzavřela smlouvu o
běžném účtu. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s právními závěry odvolacího
soudu. Připomněla, že dokud nebylo rozhodnuto o vyloučení majetku z výkonu
rozhodnutí a dokud nebyla zastavena exekuce, neměla jinou možnost k ochraně
svých práv než podání vylučovací žaloby.
Dovolání – přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. – není
důvodné.
Z úřední povinnosti přihlíží dovolací soud k vadám vyjmenovaným v § 229 odst.
1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jinak je vázán uplatněným
dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil, a pouze v
jeho intencích rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumá (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).
Uvedené vady se z obsahu spisu nepodávají. Dovolatel, který vadu řízení
spatřuje v tom, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu
v provedeném dokazování, uplatňuje touto námitkou ve skutečnosti dovolací důvod
podle § 241a odst. 3 o.s.ř. Tato výtka však neobstojí, jelikož z odůvodnění
napadeného rozhodnutí se podává, že odvolací soud vycházel ze zjištění, že
žalobkyně se stavební spořitelnou uzavřela smlouvu o stavebním spoření. Námitka
nesprávné aplikace ustanovení § 708 obch. zák. je pak již kritikou právního
posouzení.
Právní posouzení je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na
zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou,
nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Odvolací soud vycházel z následujícího skutkového stavu. Okresní soud v
Karlových Varech usnesením ze dne 24. 1. 2006, č.j. 24 Nc 2059/2006-4, nařídil
podle rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 10. 2005, č.j. 45 Cm
40/2003-132, proti manželu žalobkyně E. J. exekuci k vymožení pohledávky
žalovaného (oprávněného) ve výši 311.265,- Kč s příslušenstvím, jejímž
provedením pověřil Mgr. S. M., soudního exekutora. Exekutor rozhodl exekučním
příkazem ze dne 11. 5. 2006, č.j. 050 EX 77/06-27, o provedení exekuce
přikázáním pohledávky z účtu, který založila Č. s. s., a.s., na základě smlouvy
o stavebním spoření uzavřené mezi žalobkyní a stavební spořitelnou k návrhu
žalobkyně ze dne 20. 2. 2004. Na účtu byla zajištěna hotovost ve výši 23.496,80
Kč, která byla dne 7. 7. 2006 připsána na účet exekutora, jenž po jejím
rozúčtování zaslal dne 18. 7. 2006 část ve výši 17.548,30 Kč na účet právního
zástupce žalovaného. Žalobkyně a povinný uzavřeli dne 26. 1. 2001 formou
notářského zápisu dohodu o zúžení společného jmění manželů.
Závěr odvolacího soudu, že exekuci vedenou proti povinnému nelze provést
přikázáním pohledávky z účtu jeho manželky, je v souladu s ustálenou soudní
praxí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2000, sp. zn. 21 Cdo
1774/99, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 1/2001 pod č. 4,
na něž přiléhavě odkázal odvolací soud, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 14. 3. 2002, sp. zn. 20 Cdo 681/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek 10/2002 pod č. 75, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8.
2. 2006, sp. zn. 20 Cdo 2891/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2.
2005, sp. zn. 20 Cdo 2501/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2004,
sp. zn. 35 Odo 801/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
6/2006 pod č. 50). Tento způsob exekuce postihuje – obecně – pohledávku, kterou
má majitel účtu na základě smlouvy o účtu vůči peněžnímu ústavu (musí se jednat
o právní vztah, z něhož peněžnímu ústavu vzniká povinnost zřídit účet, přijímat
na něj vklady /platby/ a uskutečňovat z něho výplaty za stanovených /
dohodnutých/ podmínek), spočívající v právu nakládat s peněžními prostředky
vloženými (přijatými) na účet, přičemž pohledávkou z účtu se nerozumí tyto
peněžní prostředky. Je proto nerozhodné, čí peněžní prostředky byly na účet
přijaty, podstatná je skutečnost, kdo je majitelem účtu, neboť jedině on má
pohledávku z účtu, kterou lze exekucí postihnout. Pohledávka z účtu, jehož
majitelem je jeden z manželů, není součástí společného jmění; společným jměním
mohou být jen peněžní prostředky z účtu již vybrané. Důvodem pro zrušení
napadeného rozhodnutí není odkaz odvolacího soudu na ustanovení § 708 obch.
zák., je-li nepochybné, že za majitele účtu měl osobu, které náleží podle
smlouvy (zde smlouvy o stavebním spoření) vůči bance (srov. § 2 odst. 1 zákona
č. 96/1993 Sb.) právo nakládat s peněžními prostředky na účtu.
Námitka, že žaloba měla být zamítnuta proto, že stavební spořitelna téhož dne,
kdy byla žaloba podána, pohledávku z účtu vyplatila exekutorovi, není důvodná.
Vyplatila-li stavební spořitelna částku 23.496,80 Kč, pak exekuce prováděná
podle exekučního příkazu ze dne 11. 5. 2006 postihujícího pohledávku z účtu
nezanikla, jelikož vymáhaná pohledávka takto nebyla zcela uspokojena a na místě
byl postup podle ustanovení § 307 odst. 3 o.s.ř.
Lze uzavřít, že žalovanému se správnost napadeného rozhodnutí nepodařilo
argumenty snesenými v dovolání zpochybnit; Nejvyšší soud proto – vyloučiv vady
řízení vyjmenované v § 242 odst. 3, větě druhé, o.s.ř. – dovolání, aniž nařídil
jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o.s.ř.), jako nedůvodné zamítl (§ 243b
odst. 2, část věty před středníkem, o.s.ř.).
Protože dovolání bylo zamítnuto, vzniklo žalobkyni podle ustanovení § 243b
odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. právo na náhradu
účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení; náklady představují odměnu za
zastupování advokátem 4.500,- Kč (§ 1 odst. 1, § 2 odst. 1, § 8, § 10 odst. 3,
§ 18 odst. 1, vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a
paušální částku náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby (vyjádření
k dovolání) ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění
pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (§ 251 o.s.ř.).
V Brně dne 22. října 2008
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu