20 Cdo 2184/2000
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Vladimíra Kurky a JUDr. Pavla Krbka v právní věci
žalobkyně H. S., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) F. B. a 2) N. B.,
zastoupeným advokátem, o vydání účetních dokladů, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 190/96, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 26. dubna 2000, č. j. 11 Co 58/2000 - 78, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 28. září 1999, č. j. 11 C 190/96 -
60, uložil žalovaným vydat žalobkyni doklady o příjmech a vydáních ve prospěch
domu čp. 35, za roky 1991 - 1999, a to nájemní smlouvy o všech bytech
pronajímaných žalovanými, dále doklady o příjmech z titulu nájemného od všech
nájemníků, doklady o všech výdajích za uvedené roky, doklady o hrazení všech
služeb placených žalovanými a doklady o všech příjmech z titulu placení služeb
nájemníky, to vše za uvedená období, a to do 30. listopadu 1999 (bod I.
výroku). Dále žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů řízení (bod II. výroku). Soud
prvního stupně měl provedeným dokazováním za prokázáno, že v průběhu řízení
došlo ke zrušení spoluvlastnictví účastníků k označenému domu čp. 35, v P., a
že jeho výlučnou vlastnicí se stala žalobkyně. Protože též zjistil, že
žalobkyně neměla a nemá k dispozici žádné doklady týkající se nemovitosti a
tyto naopak má v držení první žalovaný, který souhlasil s jejich vydáním ve
lhůtě do 30. listopadu 1999 (aby si mohl zajistit kopie dokladů), soud žalobě
vyhověl.
K odvolání žalobkyně směřujícímu jen proti výroku o nákladech řízení a k
odvolání žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. dubna 2000,
č. j. 11 Co 58/2000 - 78, připustil změnu žaloby (první výrok) a změnil
rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované zavázal vydat žalobkyni doklady
o příjmech a vydáních ve prospěch domu čp. 35 v P., za roky 1991 - 1999, a
to nájemní smlouvy k bytům č. 3-9, 11-12, 14-15, 17-27 a 29, dále doklady
o příjmech z titulu nájemného od nájemníků, kterým tyto byty v uvedených letech
žalovaní pronajali, doklady o všech výdajích za uvedené roky, a to doklady o
hrazení služeb spojených s užíváním domu, placených žalovanými, a doklady o
příjmech, které žalovaní inkasovali na zálohách od nájemníků za služby
domu, a peněžní deník o příjmech a vydáních tohoto domu, vše za uvedené
období do 30. listopadu 1999, a to vše do patnácti dnů od právní moci rozsudku
(druhý výrok). Ve výroku o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně o
potvrdil (třetí výrok) a nepřiznal žalobkyni náhradu nákladů odvolacího
řízení (čtvrtý výrok). Odvolací soud poukázal na to, že v projednávané věci
jde - ve smyslu § 139 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) o spor
mezi bývalými spoluvlastníky, že žalobkyně se stala výlučnou vlastnicí
nemovitosti a žalovaní ji doklady od domu odmítají bez právem uznaného důvodu
vydat. Námitku, že žalobní petit a jemu odpovídající rozsudečný výrok je
neurčitý, shledal důvodnou, upozornil však na to, že žalobkyně v průběhu
odvolacího řízení přistoupila ke změně žaloby, kterou došlo ke změně žalobního
petitu. Ten na základě stejného skutkového základu vyjadřuje zcela určitě, čeho
se žalobkyně vůči žalovaným domáhá.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní (zastoupeni advokátem) včas
dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ a § 238
odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s.
ř.“), namítajíce, že jde o rozhodnutí zmatečné, jelikož není vykonatelné.
Konkrétně dovolatelé poukazují na to, že dům, v jehož prospěch mají vydat
doklady o příjmech a vydáních, není právním subjektem, k němuž by bylo možné
vztahovat příjmy a vydání. Příjmy a vydání, které se týkají domu, jsou ve
prospěch vlastníků domu, nikoliv k domu jako takovému. Nájemní smlouva pak není
dokladem o příjmu nebo vydání. Určení nájemních smluv tak, že se mají týkat
bytů č. 4 - 9, 11, 12, 14 - 27 a bytu č. 29, pak není určitým vymezením
nájemních smluv; ty by musely být specifikovány označením nájemců, s nimž tyto
smlouvy byly uzavřeny. Z výroku rozsudku navíc nelze rovněž dovodit, že má jít
o byty nacházející se v označeném domě. Soud dále nemůže rozhodnout o vydání
daňových dokladů, jež mají povahu účetních dokladů a jsou podkladem pro daňové
přiznání. Podle zákona o správě daní a poplatků je daňový poplatník povinen
doklady schraňovat po dobu pěti let a kdykoli je na výzvu předložit správci
daně. Žalobkyně se ani rozhodnutím soudu o zrušení spoluvlastnictví nestává
zpětně daňovým subjektem. Povinnost předložit účetní doklady, které se staly
podkladem pro daňové přiznání, může uložit pouze správce daně a nikoli soud.
Protože žalobkyně ani úpravou žalobního petitu v odvolacím řízení dostatečně
neupřesnila, jaké doklady požaduje k vydání, nemohli se dovolatelé ani vyjádřit
k tomu, zda požadované doklady vůbec mají; proto dovolatelé ani neakceptují
poznámku obsaženou v odůvodnění rozsudku o tom, že netvrdili, že požadované
účetní doklady nemají. Dovolatelé proto žádají, aby Nejvyšší soud zrušil
napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před
1. lednem 2001).
Dovolání je ve smyslu § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné, avšak není
důvodné.
Dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti k vadám vyjmenovaným v § 237 odst. 1
o. s. ř. (tzv. „zmatečnostem“), a (je-li dovolání přípustné) k jiným vadám
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jinak je - v
rozsahu, ve kterém bylo rozhodnutí dovoláním napadeno - vázán uplatněným
dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§ 242 odst.
1 a 3 o. s. ř.). Jelikož další vady řízení nejsou dovoláním namítány a z obsahu
spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se zabýval otázkou, zda je dána dovolateli
uplatněná zmatečnostní vada ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a zda je
tedy dán dovolací důvod uvedený v § 241 odst. 3 písm. a/ o. s. ř., jehož
prostřednictvím lze namítat, že v řízení došlo k vadám uvedeným v § 237 o. s. ř.
Ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. spojuje zmatečnost řízení se
skutečností, že bylo rozhodnuto o věci, která nenáleží do pravomoci soudů.
Podle ustanovení § 7 odst. 1 o. s. ř. pak platí, že soudy v občanskoprávním
řízení projednávají a rozhodují věci, které vyplývají z občanskoprávních,
pracovních, rodinných, družstevních jakož i obchodních vztahů (včetně vztahů
podnikatelských a hospodářských), pokud je podle zákona neprojednávají a
nerozhodují o nich jiné orgány.
Dovolatelé spatřují existenci označené zmatečnostní vady v tom, že:
- rozhodnutí odvolacího soudu je nevykonatelné, jelikož předmětný dům, k němuž
mají být vydány příjmové a výdajové doklady, není právním subjektem,
- povinnost předložit účetní doklady, které se staly podkladem pro daňové
přiznání, může uložit pouze správce daně a nikoli soud.
Ze spisu se podává, že spor se vede o vydání dokladů týkajících se domu, k
němuž měla žalobkyně původně spoluvlastnické právo a který je v současnosti ve
výlučném vlastnictví žalobkyně. Takto vymezený předmět řízení do pravomoci
soudů – v intencích § 7 o. s. ř. – přísluší.
To, že v rozsudečném výroku formulovanou povinnost nelze vykonat (že rozhodnutí
v této podobě je případně nevykonatelné) nezpůsobuje (oproti mínění dovolatelů)
existenci zmatečnostní vady ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. (nevede
to k závěru o tom, že projednání a rozhodnutí věci není v pravomoci soudu),
nýbrž v dovolacím řízení vedeném podle občanského soudního řádu ve znění
účinném před 1. lednem 2001 může zakládat existenci tzv. jiné vady řízení
(srov. výše cit. § 242 odst. 3 o. s. ř.). Ze žalobního petitu převzatého
odvolacím soudem do napadeného rozsudku pak dostatečně určitě vyplývá, které
konkrétní doklady a za jaké období mají být žalobkyni vydány. Z obsahového
hlediska ani Nejvyšší soud nemá pochybnosti o tom, že - ač mohla být užita
vhodnější formulace – požadavek na vydání dokladů o příjmech a vydáních „ve
prospěch domu čp. 35 v P.,“ nečiní z označeného domu (nepřípustný) subjekt
právního vztahu, nýbrž je jím vyjádřena žádost o vydání dokladů o příjmech a
vydáních, které se k domu vztahují. Nejvyšší soud rovněž nesdílí přesvědčení
dovolatelů, že rozsudek je neurčitý jen proto, že je požadováno vydání
nájemních smluv k číselně označeným bytům (z výroku je podle mínění Nejvyššího
soudu též zřejmé, že jde právě o byty v označeném domě) a nikoli nájemních
smluv označených jménem nájemců. Požadavek na identifikaci nájemních smluv
označením nájemců by i se zřetelem k charakteru sporu byl přepjatým formalismem
neodpovídajícím potřebám reálného života, neboť nový vlastník domu s
pronajatými byty může učinit spolehlivý závěr o tom, kdo jsou vlastně nájemci
těchto bytů, zpravidla až po předložení příslušných nájemních smluv.
Dovolatelům je třeba dát za pravdu v tom, že z hlediska účetního nejsou nájemní
smlouvy dokladem o příjmu nebo vydání; to že tyto listiny byly souhrnně
označeny jako doklady o příjmu a vydání, však podle jeho přesvědčení (při
jinak řádné konkretizaci dokladů) vykonatelnosti rozhodnutí nebrání.
Skutečnost, že správce daně (jímž soud vskutku není) je oprávněn požadovat po
daňovém subjektu (dovolatelích) předložení účetních dokladů za určené časové
období, pak nevylučuje pravomoc soudu uložit témuž subjektu (držiteli či
vlastníku dokladů), aby je vydal (předal) osobě, která (ač daňovým subjektem
pro označené období není) prokáže existenci práva, z nějž tento požadavek
vyplývá. Potud tedy ani v konkrétním případě nebyla naplněna existence
vady řízení dle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Lze tedy uzavřít, že řízení není postiženo namítanou zmatečnostní vadou a
prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu se dovolatelům správnost
napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo. Nejvyšší soud proto dovolání, aniž
ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudkem podle §
243b odst. 1 a 5 o. s. ř. zamítl.
Žalovaní s dovoláním úspěšní nebyli, u žalobkyně však ke dni rozhodnutí žádné
prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly. Této procesní situaci
odpovídá ve smyslu ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.
s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z
účastníků.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21 ledna 2003
JUDr. Zdeněk Krčmář, v. r.
předseda senátu