20 Cdo 2186/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného E.
Š., proti povinné R. V., přikázáním jiných peněžitých pohledávek, pro 91.540,-
Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soud v Litoměřicích pod sp. zn. E
86/2000, o dovolání dlužníka povinné Z. d. L., proti usnesení Krajského soudu v
Ústí nad Labem ze dne 28.2.2001, č.j. 12 Co 475/2000-17, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odvolací soud k odvolání povinné potvrdil usnesení, jímž soud prvního
stupně nařídil výkon rozhodnutí přikázáním jiných peněžitých pohledávek, a
odvolání dlužníka povinné – Z. d. L. – odmítl jako podané neoprávněnou osobou
(§ 218 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.); dlužník povinné má v řízení „postavení třetí
osoby“, uvedl odvolací soud, a není jeho účastníkem, pročež není oprávněn ani
podat odvolání proti rozhodnutí, které v něm bylo vydáno.
Dlužník povinné (v zastoupení advokátem) ve včasném dovolání proti
výroku, jímž bylo jeho odvolání odmítnuto, namítl, že rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování (povinná nemá
vůči němu postižitelnou pohledávku), a také právní posouzení věci je nesprávné,
neboť o tom, že je oprávněn podat odvolání, byl soudem prvního stupně výslovně
poučen; případné pochybení v poučení nemůže jít podle dovolatelova názoru k
jeho tíži.
Podle části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení
provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle
dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění
účinném do 1.1.2001, dále jen „o.s.ř.“).
Dovolání je přípustné (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), protože směřuje proti
usnesení, jímž bylo odmítnuto odvolání (§ 238a odst. 1 písm. e/ o.s.ř.), není
však důvodné.
Vady řízení vyjmenované v § 237 o.s.ř. a jiné vady, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o.s.ř.), jež dovolací soud
posuzuje z úřední povinnosti, se z obsahu spisu nepodávají, a dovolatel je
netvrdil; jelikož jinak je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody,
je předmětem dovolacího přezkumu správnost závěru, že dlužník povinného je
osobou k odvolání proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním jiných
peněžitých pohledávek neoprávněnou, a to jednak z hledisek vytýkaných vad
skutkových, jednak vadného právního posouzení.
Napadený výrok o odmítnutí odvolání však objektivně prostřednictvím
kritiky skutkových zjištění (včetně té, již by bylo možné podřadit pod
uplatněný dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř.) zpochybnitelný
není; tím, že soud posuzuje legitimaci k odvolání, nepřijímá skutková zjištění,
nýbrž toliko hodnotí procesní podmínky, za kterých lze rozhodnutí v odvolacím
řízení věcně přezkoumat. Ostatně dovolatelův argument, že soud pominul, že
povinná nemá za ním (postižitelnou) pohledávku, se svojí logikou napadeného
výroku netýká, a směřuje proti výroku jinému (jímž odvolací soud usnesení o
nařízení výkonu rozhodnutí potvrdil), proti němuž dovolatel dovolání nepodal, a
ani – z důvodů uvedených níže – podat nemohl.
Správnost závěru o podání odvolání osobou, která k tomu není oprávněna,
lze v dovolacím řízení prověřit prostřednictvím dovolacího důvodu dle § 241
odst. 3 písm. d/ o. s. ř. (dovolatelem rovněž uplatněného), podle něhož lze
namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav
nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně
ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Výrok napadeného usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odvolání
odmítnuto, vyjadřuje závěr, že odvolání bylo podáno osobou, jež není účastníkem
řízení, a která proto není ve smyslu ustanovení § 201 o.s. ř. k tomuto
procesnímu úkonu oprávněna.
Podle § 218 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. totiž odvolací soud odmítne
odvolání, které bylo podáno někým, kdo k odvolání není oprávněn; oprávnění
napadnout rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud to zákon nevylučuje, přiznává
ustanovení § 201 o.s.ř. účastníku řízení.
Ustanovení § 255 odst. 1, 2 o.s.ř. pokládá za účastníky řízení o výkon
rozhodnutí oprávněného a povinného, a za stanovených předpokladů i manžela
povinného.
Účastenství v řízení o výkon rozhodnutí je však situováno i mimo tento
výslovně stanovený rámec; je však nutné je již ze zákona dovozovat. Je
přirozené vycházet z toho, že za účastníka bude pokládán ten, o jehož právech a
povinnostech má být v řízení jednáno, s tím, že „řízením“ se zde rozumí jen
jeho ten určitý úsek, v němž taková osoba do řízení objektivně - a procesně
relevantně - zasahuje resp. je způsobilá zasáhnout. Splnění podmínky, aby se o
právech a povinnostech určitého subjektu jednalo, je pak vyjádřeno tím, že mu
právní úprava procesní práva výslovně přiznává, popřípadě mu ukládá procesní
povinnosti.
Účastníky řízení o výkon rozhodnutí, případně jeho určité části, je
třeba lišit od subjektů toliko na řízení o výkon rozhodnutí zúčastněných, které
sice do exekučního řízení zasahují resp. v něm vystupují, ale o jejichž práva a
povinnosti v něm nejde; buď se jejich právního postavení určitý úsek exekučního
řízení netýká vůbec (týká se jej fáze řízení jiná), nebo sice se jej sice týká
(je způsobilé na ně mít vliv), ale jejich ochraně se vyhrazuje zvláštní
procesní institut (viz kupř. § 267 odst. 1 o.s.ř.), anebo tyto subjekty
vystupují především v roli organizačního instrumentária, aby exekuce mohla být
fakticky provedena.
Tak kupříkladu účastníkem řízení o výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy se
plátce mzdy nestává již tím, že je mu uloženo (§ 282 odst. 1 o.s.ř.) provádět
srážky ze mzdy povinného, peněžní ústav tím, že mu soud uložil povinnost
nevyplácet z účtu povinného určité peněžní prostředky (§ 304 odst. 1 o.s.ř.),
dlužník povinného tím, že mu bylo zakázáno vyplatit pohledávku povinnému (§ 313
odst. 1 o.s.ř.), dražitelé ve výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí tím, že
se zúčastnili dražby (§ 329 o.s.ř.), a stejně tak osoby, uvedené v ustanovení §
335b odst. 3 o.s.ř., tím, že se jim doručuje pravomocné usnesení o nařízení
výkonu rozhodnutí prodejem nemovitosti, atd.
Ve shodě s tím podle usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
31.3.1965, sp. zn. 9 Co 51/65, uveřejněném pod č. 54/1966 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, platí, že dlužník povinného není oprávněn podat
odvolání do rozhodnutí, jímž byl nařízen výkon přikázáním peněžité pohledávky.
Argument, že povinná nemá vůči němu pohledávku, jež by mohla být
oprávněnému nařízením výkonu rozhodnutí podle § 303 a násl. o.s.ř. přikázána,
může dovolatel uplatnit v případném sporu podle části třetí občanského soudního
řádu, předjímaném ustanovením § 315 odst. 1 o.s.ř. (srov. odůvodnění rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 20.3.2002, sp. zn. 20 Cdo 54/2001, uveřejněného pod č.
6/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Na uvedených závěrech nemění nic ani okolnost, dovolatelem namítaná, že
soud prvního stupně mu poskytl naopak poučení, že odvolání podat lze;
přípustnost odvolání je dána zákonem (zde ustanovením § 201 o.s.ř.), nikoli
tím, jak soud účastníka poučil. Případné vady tohoto poučení jsou relevantní
jen za těch předpokladů, které stanoví zákon (viz § 204 odst. 2 o.s.ř.).
Ani prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/
o.s.ř. se tedy dovolateli správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit
nepodařilo; usnesení odvolacího soudu je ve smyslu § 243b odst. 1 o.s.ř.
správné, a Nejvyšší soud proto podle téhož ustanovení dovolání zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle ustanovení § 243b
odst. 4, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř.; oprávněnému ani povinné,
kteří by měli na jejich náhradu nárok, však ve stadiu dovolacího řízení žádné
náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. listopadu 2002
JUDr. Vladimír Kurka, v.r.
předseda senátu