USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v právní věci oprávněných a) L. S., b) L. S., zastoupené JUDr. Josefem Moravcem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, a c) P. S., proti povinnému městu Boskovice, se sídlem v Boskovicích, Masarykovo náměstí 4/2, identifikační číslo osoby 00279978, o výkon rozhodnutí, pro vymožení jiné povinnosti, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 9 E 1/2022, o dovolání původního oprávněného a) Františka Stejskala, narozeného 30. 12. 1944, zemřelého 5. 2. 2024, posledně bytem v Jabloňanech 27, a oprávněné b) proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 11. 2023, č. j. 12 Co 283/2023-311,
I. Dovolání se odmítá.
II. Oprávněná b) je povinna zaplatit povinnému na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
1. Okresní soud v Blansku usnesením ze dne 30. 6. 2023, č. j. 9 E 1/2022-247, zastavil výkon rozhodnutí nařízený usnesením téhož soudu ze dne 1. 8. 2022, č. j. 9 E 1/2022-9 (výrok I), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Exekučním titulem je rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2022, č. j. 30 A 132/2021-81, kterým byla povinnému uložena povinnost, aby do jednoho měsíce od právní moci rozsudku vydal rozhodnutí o žádosti žalobců (oprávněných) o prodloužení termínu k dokončení stavby ze dne 26. 11. 2020; tuto povinnost podle tvrzení oprávněných povinný nesplnil. Povinný navrhl, aby výkon rozhodnutí byl zastaven, neboť k vydání rozhodnutí o prodloužení termínu dokončení stavby bylo ve smyslu § 118 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), účinného do 31. 12. 2023, třeba, aby oprávnění povinnému sdělili nový termín pro dokončení stavby, což ani přes opakovanou výzvu povinného neučinili.
2. Soud prvního stupně vzal z předložených listinných důkazů za prokázané, že povinný vyvíjel aktivní snahu směřující k vydání rozhodnutí o žádosti oprávněných o prodloužení termínu k dokončení stavby, tedy pro splnění uložené povinnosti. K vydání požadovaného rozhodnutí je zapotřebí součinnost oprávněných spočívající v popisu změny časových údajů (§ 118 odst. 3 stavebního zákona, ve spojení s vyhláškou č. 499/2006 Sb., o dokumentaci staveb). Povinný třikrát vyzval původního oprávněného a) F. S., aby sdělil nový termín dokončení stavby (neformálními přípisy ze dne 8.
8. 2022 a ze dne 22. 8. 2022 a usnesením ze dne 12. 9. 2022, které obsahovalo přiměřenou lhůtu k odstranění vad, způsob, jakým je lze opravit, a poučení o následcích v případě jejich neodstranění); zákon přitom neukládá pro stanovení lhůty k odstranění vad formu usnesení a jak výzvy formou prostého přípisu, tak výzva ve formě usnesení byly obsahově pochopitelné a srozumitelné. Soud prvního stupně zdůraznil, že veškeré výzvy se zasílají pouze podateli žádosti, kterým byl původní oprávněný a) F. S., nikoli oprávněná b) L.
S. Soud prvního stupně konstatoval, že oprávnění zcela záměrně odmítají poskytnout součinnost nutnou pro možnost splnění povinnosti povinným subjektem, přičemž součinnost oprávněných je v tomto případě nezbytná. Oprávněným nic nebránilo vyhovět výzvě a uvést rozhodné datum (správní orgán nemá možnost sám termín stanovit, nemá ani dostatek informací pro určení vhodného termínu). Namísto toho oprávnění na první dvě výzvy ve formě prostého přípisu vůbec nereagovali a původní oprávněný a) F. S. podal odvolání proti rozhodnutí, kterým povinný stanovil lhůtu pro odstranění nedostatku žádosti (odvolání bylo následně Krajským úřadem Jihomoravského kraje zamítnuto a rozhodnutí stavebního úřadu bylo potvrzeno).
Původní oprávněný a) F. S. následně v odvolání proti rozhodnutí povinného o přerušení řízení podle § 64 odst. 1 písm. a) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, jako termín k dokončení stavby uvedl lhůtu do 31. 12. 2023. Na základě takto vymezené lhůty povinný vydal dne 29. 11. 2022 oznámení o zahájení řízení o změně stavby před dokončením, v němž stanovil termín dokončení stavby do 31. 12. 2023. Proti tomuto rozhodnutí podala námitky oprávněná b), v nichž rozporovala nově stanovený termín pro dokončení stavby novým datem 30.
6. 2023. Povinný za účelem projednání námitek vyzval oprávněné k účasti na kontrolní prohlídce, ta však nemohla být provedena, protože žadatelé se na ni nedostavili a podali žalobu na ochranu před nezákonným zásahem, jenž měl spočívat ve výzvě povinného k účasti na kontrolní prohlídce (žaloba byla následně Krajským soudem v Brně zamítnuta).
3. Soud prvního stupně uzavřel, že součinnost oprávněných při splnění exekučním titulem stanovené povinnosti byla vyžadována a její nedostatek je v tomto případě důvodem k zastavení výkonu rozhodnutí v smyslu § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále „o. s. ř.“). Doplnil, že povinný patrně mohl splnit svoji povinnost vydáním rozhodnutí, to by však postrádalo logický časový smysl a takové jednání by nebylo možné považovat za efektivní a racionální a nebylo lze jej očekávat od úřadu pověřeného výkonem státní správy.
4. Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Odvolací soud připomněl jeden ze základních principů řízení o výkon rozhodnutí, a to že věcná správnost exekučního titulu, jímž je zde vykonatelné rozhodnutí vydané ve správním řízení, nemůže být v řízení o výkon rozhodnutí zkoumána. Odvolací soud proto nepovažoval za správný závěr soudu prvního stupně, že výkon rozhodnutí je třeba zastavit z důvodu neposkytnutí potřebné součinnosti ze strany oprávněných, jež byla povinným vyžadována ke splnění exekučním titulem stanovené povinnosti. Současně uvedl, že krajský soud ve vykonávaném rozsudku vydaném ve správním soudnictví nestanovil žádné podmínky, za jakých má povinný o žádosti oprávněných ze dne 26. 11. 2020 o prodloužení termínu k dokončení stavby rozhodnout. Povinnému uložená povinnost o žádosti rozhodnout ve lhůtě jednoho měsíce přitom nevylučovala možnost řízení zastavit, případně žádost oprávněných zamítnout. Povinný mohl a měl – i s ohledem na lhůtu uloženou mu exekučním titulem – o žádosti oprávněných ve stanovené lhůtě rozhodnout i bez opakovaně marně vyžadované součinnosti oprávněných, byť by třeba toto rozhodnutí nevyznívalo ve prospěch oprávněných.
5. Odvolací soud však uvedl, že po vydání odvoláním napadeného usnesení a ještě před tím, než oprávnění dne 16. 7. 2023 odvolání podali, Městský úřad Boskovice, odbor výstavby a územního plánování, vydal dne 3. 7. 2023 pod č. j. DMBO 25405/2023 rozhodnutí, jímž byla oprávněným jako stavebníkům podle § 118 a § 115 stavebního zákona povolena změna stavby nazvané „Rekonstrukce střechy RD XY“, přičemž bylo zároveň stanoveno, že stavba bude dokončena do 30. 6. 2024. Aniž by se odvolací soud zabýval tím, proč toto rozhodnutí nemohlo být vydáno dříve, naznal, že povinnost uložená exekučním titulem byla splněna, čímž je naplněn důvod pro zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. Odvolací soud uzavřel, že jestliže soud prvního stupně nařízený výkon rozhodnutí zastavil, byť z jiného důvodu, jedná se z hlediska znění výroku o rozhodnutí věcně správné.
6. Původní oprávněný a) F. S. a oprávněná b) (dále též „dovolatelé“) rozhodnutí odvolacího soudu napadli dovoláním, jehož přípustnost spatřují v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na otázce procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to zda v řízení o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí lze posoudit námitku povinného, která svým charakterem představuje návrh na zastavení výkonu. Dovolatelé poukázali na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 20 Cdo 3578/2011, a ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3327/2014, z nichž vyplývá, že o zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. lze rozhodnout jen tehdy, byl-li návrh na zastavení podán až po právní moci usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí. Dovolatelé dále citovali usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2020, sp. zn. 20 Cdo 2679/2020, ve kterém Nejvyšší soud uvedl, že námitku, že povinnost zdržet se určitého chování nebo chování jiného strpět neporušil, nemůže povinný úspěšně uplatnit v odvolání, a to ani proti rozhodnutí, jímž byl výkon rozhodnutí nařízen, ani proti rozhodnutí, jímž byla uložena další pokuta, ale právě jen návrhem na zastavení výkonu rozhodnutí. Dovolatelé mají za to, že odvolací soud se od uvedené rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlil tím, že zavázal soud první instance, aby se před nařízením výkonu rozhodnutí uložením další pokuty nejprve zabýval námitkou povinné, která svým charakterem představuje návrh na zastavení výkonu rozhodnutí, ačkoliv o zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. lze rozhodovat jen tehdy, byl-li návrh na zastavení podán až po právní moci usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, což v daném případě splněno nebylo.
7. Dovolatelé dále namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, která dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla řešena, a to zda návrh na zastavení výkonu rozhodnutí uložením pokuty obci může podat obecní úřad. Odkázali na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2009, sp. zn. 20 Cdo 1555/2007, a uvedli, že pokud oprávnění v návrhu na výkon rozhodnutí označili jako povinného městský úřad a následně (poté kdy odvolací soud konstatoval, že městský úřad nemůže být účastníkem řízení o výkon rozhodnutí, protože nedisponuje právní subjektivitou) v návrhu označili jako povinného město, městský úřad již není účastníkem řízení. Podle dovolatelů odvolací soud pochybil, když zavázal soud prvního stupně, aby se před nařízením výkonu rozhodnutí uložením další pokuty nejprve zabýval námitkou městského úřadu, která svým charakterem představuje návrh na zastavení výkonu rozhodnutí, aniž by se zabýval otázkou jeho účastenství poté, co oprávnění za povinného označili město.
8. Dovolatelé podrobně rekapitulují průběh řízení o výkon rozhodnutí a namítají, že soudy nepoučily oprávněné o právu vyjádřit se k odvolání povinného, jež bylo podáno proti usnesení Okresního soudu v Blansku ze dne 30. 9. 2022, č. j. 9 E 1/2022-20, jímž soud k návrhu oprávněných ze dne 10. 8. 2022 uložil povinnému pokutu ve výši 10 000 Kč. Okresní soud v Blansku odvolání pouze zaslal oprávněným na vědomí. Tím soud podle dovolatelů porušil právo oprávněných na spravedlivý proces, protože jim byla v průběhu řízení nesprávným postupem odňata možnost jednat před soudem.
Oprávnění totiž z tohoto postupu dovodili, že soud nepovažuje námitku odvolatele za důvodnou. Dovolatelé dále uvádějí, že podáním ze dne 18. 6. 2023 reagovali na vyjádření povinné zaslané těsně před jednáním nařízeným u Okresního soudu v Blansku na den 21. 6. 2023. Jejich podání se však na jednání „neprobíralo“, protože povinný se s ním neměl možnost seznámit. Ani soud prvního stupně se při rozhodování o zastavení výkonu rozhodnutí námitkami oprávněných uvedenými v tomto podání nezabýval a nevypořádal se ani s námitkami oprávněnými uvedenými v podání ze dne 23.
3. 2023. Právo na spravedlivý proces mělo být podle dovolatelů porušeno i tím, že odvolací soud nařídil jednání k projednání odvolání na den 8. 11. 2023, ovšem z předvolání nebyl patrný důvod, pro který jednání bylo nařízeno, důvod není znám ani z rozhodnutí odvolacího soudu, odvolací soud oprávněné nepoučil ve smyslu ustanovení § 5 o. s. ř. a na jednání neprovedl řádné dokazování a následné hodnocení důkazů v souladu s § 118 až § 136 o. s. ř. Odvolací soud se v rozhodnutí nevypořádal s námitkou povinných, že Krajský soud v Brně postupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu „reprezentovanou uvedeným usnesením“.
Z odůvodnění odvolacího soudu vyplývá, že nerozhodoval o odvolání oprávněných, ale o návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., který byl patrně podán až po vydání rozhodnutí, kterým soud prvního stupně výkon rozhodnutí zastavil; s takovým návrhem však oprávnění nebyli seznámeni. Zaujatost vůči oprávněným měli soudci odvolacího soudu podle dovolatelů projevit v odůvodnění rozhodnutí o nákladech řízení, kdy odvolací soud konstatoval, že vzhledem k nepřiléhavému postupu oprávněných v řízení a ke skutečnosti, že jejich podání obsahovala řadu zcela nemístných invektiv a vedla ke zbytečným procesním komplikacím, shledal důvody hodné zvláštního zřetele pro aplikaci ustanovení § 150 o.
s. ř. pro nepřiznání náhrady nákladů řízení oprávněným. Dovolatelé se domnívají, že soudy zjevně nedostály požadavkům na řádné odůvodnění rozhodnutí a vypořádání se s argumentací účastníků tak, jak je shrnul Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. II. ÚS 968/18. Dovolatelé poukázali na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2005, sp. zn. 28 Cdo 2492/2004, v němž dovolací soud vyslovil závěr, že poučení podle § 5 o. s. ř.
se má účastníkům dostat v takovém stádiu řízení, kdy je to pro vedení řízení potřebné, a za takové situace, kdy by bez konkrétního a podrobného poučení mohli pro nedostatek potřebných znalostí procesních pravidel utrpět újmu na svých právech. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 8. 11. 2023, č. j. 12 Co 283/2023-311, a rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2023, č. j. 12 Co 439/2022-71, a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení, a dále aby „žalobcům“ přiznal náhradu nákladů řízení.
9. Povinný ve vyjádření uvedl, že v dovoláním napadeném rozhodnutí odvolací soud nezavázal soud první instance, aby se před nařízením výkonu rozhodnutí uložením další pokuty nejprve zabýval námitkou povinného, která svým charakterem představuje návrh na zastavení výkonu rozhodnutí, a jeho rozhodnutí ani nespočívá na otázce týkající se účastenství povinného. Povinný doplnil, že oprávnění původně označili jako povinného Městský úřad Boskovice, přičemž povinný v odvolání ze dne 13. 10. 2022 namítl, že povinným má být město XY. Z obsahu odvolání vyplývá, že povinný projevuje vůli odvolání podat za město XY, nikoliv za nesprávně uvedený Městský úřad Boskovice. Povinný přitom zcela jasně projevil vůli, že argumentaci týkající se účastenství projevilo město XY, které mělo být od počátku účastníkem. Povinný respektoval pro účely správné identifikace označení účastníků oprávněnými, ovšem zcela jasně uvedl, že účastenství Městského úřadu Boskovice je nesprávné. Navíc se jedná o specifickou situaci, kdy za obecní úřad i obec vystupuje navenek starosta. Argumentaci oprávněných považuje za zcela účelovou. Pokud se týče údajného porušení práva oprávněných na spravedlivý proces, povinný zdůraznil, že oprávnění brojí ve větším rozsahu proti jinému rozhodnutí Krajského soudu v Brně (ze dne 23. 2. 2023, č. j. 12 Co 439/2022-71) než tomu, proti kterému je podáváno dovolání. Konečně povinný uvedl, že na ústním jednání odvolacího soudu dne 8. 11. 2023 oprávnění nijak nevyjádřili své pochyby o zachování práva na spravedlivý proces, v rámci procesních otázek však povinný nemá dostatek informací o řízení natolik, aby se k tomuto důvodu dále vyjádřil. Povinný navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl.
10. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále též jen „o. s. ř.“. Dovolání není přípustné.
11. Rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na dovolateli předložených otázkách. Odvolací soud své rozhodnutí založil na závěru, že je dán důvod pro zastavení výkonu rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., neboť po nařízení výkonu rozhodnutí zaniklo právo jím přiznané. Po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně totiž povinný splnil svou povinnost stanovenou exekučním titulem, kdy Městský úřad Boskovice vydal rozhodnutí, jímž byla oprávněným jako stavebníkům povolena změna stavby a byl stanoven termín dokončení stavby. Tento závěr odvolacího soudu dovolatelé v dovolání nijak nezpochybnili.
12. Pokud se týče pasivní legitimace povinného, tato otázka nebyla vznesena v rámci řízení o zastavení výkonu rozhodnutí, ale Krajský soud v Brně se jí zabýval v rozhodnutí ze dne 23. 2. 2023, č. j. 12 Co 439/2022-71, které však není předmětem tohoto dovolacího přezkumu. Rovněž namítají-li dovolatelé, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu tím, že zavázal soud první instance, aby se před nařízením výkonu rozhodnutí uložením další pokuty nejprve zabýval námitkou povinné, která svým charakterem představuje návrh na zastavení výkonu rozhodnutí, nebyla tato otázka předmětem nynějšího řízení o zastavení výkonu rozhodnutí, ale Krajský soud v Brně se k ní vyjadřoval též v rozhodnutí ze dne 23. 2. 2023, č. j. 12 Co 439/2022-71.
13. Vytýkají-li dovolatelé soudům nižších stupňů, že oprávněné nepoučily o právu vyjádřit se k odvolání povinného proti usnesení Okresního soudu v Blansku ze dne 30. 9. 2022, č. j. 9 E 1/2022-20, že soud prvního stupně na jednání dne 21. 6. 2023 „neprobíral“ jejich repliku ze dne 18. 6. 2023, že se soud prvního stupně nezabýval a nevypořádal s námitkami oprávněných uvedenými v podání ze dne 23. 3. 2023, že z předvolání k odvolacímu jednání nařízenému na den 8. 11. 2023 nebyl patrný důvod, pro který jednání bylo nařízeno, že odvolací soud oprávněné nepoučil ve smyslu § 5 o. s. ř. a na jednání neprovedl řádné dokazování a následné hodnocení důkazů v souladu s § 118 až § 136 o. s. ř., že se odvolací soud nevypořádal s námitkou povinných, že Krajský soud v Brně postupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (zřejmě myšlena judikatura, podle které se odvolací soud v řízení o odvolání proti rozhodnutí o uložení další pokuty nezabývá existencí důvodů pro zastavení exekuce), že odvolací soud nerozhodoval o odvolání oprávněných, ale o návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., který byl patrně podán až po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně a s nímž povinní nebyli seznámeni, a že rozhodnutí odvolacího soudu nebylo řádně odůvodněno, namítají případné vady řízení, které mohou být předmětem dovolacího přezkumu pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.). Výtky týkající se způsobu hodnocení důkazů soudem rovněž nemohou založit přípustnost dovolání (viz § 241a odst. 6 o. s. ř.). Nad rámec uvedeného dovolací soud podotýká, že rozhodnutí odvolacího soudu je řádně odůvodněno, je z něj zřejmé, že rozhodoval o odvolání oprávněných proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci zastavení výkonu rozhodnutí (nikoli ve věci uložení další pokuty), z obsahu spisu se podává, že rozhodnutí, jímž povinný splnil povinnost stanovenou mu exekučním titulem, odvolacímu soudu předložil jak povinný, tak též oprávněný a), který je přiložil ke svému odvolání, a ze zvukového záznamu jednání odvolacího soudu vyplývá, že odvolací soud prováděl dokazování uvedeným rozhodnutím správního orgánu, přičemž oprávnění se přes výzvu soudu k důkazu nijak nevyjádřili a nevznesli ani žádné další návrhy na doplnění dokazování (byť k tomu byli soudem výslovně dotázáni). Část uvedených námitek se nadto vůbec nevztahuje k řízení, v němž soudy rozhodovaly o zastavení výkonu rozhodnutí, ale týká se rozhodování soudů ve věci uložení další pokuty.
14. Nejvyšší soud proto postupoval podle § 243c odst. 1 o. s. ř. a dovolání odmítl.
15. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Povinný, který nebyl v dovolacím řízení zastoupen advokátem a současně nedoložil výši svých hotových výdajů, má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, jež mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, v paušální výši 300 Kč (§ 151 odst. 3 o. s. ř., § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely
rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 10. 2024
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D. předsedkyně senátu