20 Cdo 2195/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve věci
výkonu rozhodnutí oprávněného N. T. D. proti povinnému Policejnímu prezídiu ČR,
Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie, se sídlem v Praze 3,
Olšanská 2, přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu, pro 4.225,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 23 E 1413/99,
o dovolání oprávněného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1.6.2001,
č.j. 18 Co 110/2001-22, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1.6.2001, č.j. 18 Co
110/2001-22, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 18.1.2001,
č.j. 23 E 1413/99-17, se zrušují, a věc se vrací Obvodnímu soudu pro
Prahu 3 k dalšímu řízení.
Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně zastavil
řízení o výkon rozhodnutí, když dospěl k závěru, že řízení bylo postiženo
neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení spočívajícím v nedostatku
způsobilosti povinného být účastníkem řízení (§ 104 odst. 1 o.s.ř.). Okolnost,
že exekučním titulem byla právě tomuto subjektu uložena vymáhaná povinnost,
pokládal odvolací soud za nerozhodnou, neboť do řízení o výkon rozhodnutí
ustanovení § 250 odst. 4 a § 250k odst. 1 o.s.ř. již nezasahují.
Oprávněný ve včasném dovolání především namítl, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2
písm. b/ o.s.ř.). Zásadní právní otázkou podle jeho názoru je, zda správní
orgán, který je - právem - ve výroku titulu výslovně označen jako ten, kdo má
povinnost plnit, může být účastníkem řízení, v němž jde o její nucené splnění.
Oproti odvolacímu soudu dovolatel na tuto otázku odpovídá kladně.
Povinný ve vyjádření k dovolání uvedl, že napadené rozhodnutí nemá po
právní stránce zásadní význam, v důsledku čehož by mělo být jako nepřípustné
odmítnuto.
Jelikož rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího byla vydána
dne 18.1.2001, resp. 1.6.2001, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění zákona č.
30/2000 Sb. (dále též jen „o.s.ř.“), tj. ve znění účinném od 1.1.2001 (srov.
bod 17. části dvanácté, hlavy I, zákona č. 30/2000 Sb.).
Dovolání je přípustné, neboť usnesením odvolacího soudu bylo potvrzeno
usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle § 104 odst. 1 o.s.ř. (§
239 odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
Jelikož dovolací soud je zásadně vázán uplatněným dovolacím důvodem (§
242 odst. 3 o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu správnost právního
posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) ve vztahu k otázce, zda
subjekt, označený jako Policejní prezidium České republiky, Ředitelství služby
cizinecké a pohraniční policie, se sídlem v Praze 3, Olšanská 2, má způsobilost
být (jakožto povinný) účastníkem řízení o výkon rozhodnutí, jímž mu byla
uložena povinnost (k náhradě nákladů řízení podle § 250k odst. 1 o.s.ř.).
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu
sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Z obsahu spisu vyplývá, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne
28.9.1999, č.j. 38 Ca 140/99-15, bylo uloženo žalovanému Policejnímu prezídiu
České republiky, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie zaplatit
žalobci (N. T. G.) náklady řízení ve výši 4.225,- Kč; dle vyznačené doložky
nabyl uvedený rozsudek dne 26.10. 1999 právní moci.
Podle ustanovení § 251 o.s.ř., nesplní-li povinný dobrovolně, co mu
ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon
rozhodnutí.
Výkon rozhodnutí lze nařídit zásadně jen ve prospěch toho, kdo má podle
titulu právo, a jen proti tomu, kdo má podle exekučního titulu tomuto právu
odpovídající povinnost (srov. § 256 o.s.ř.).
Aktivně legitimovaným je tedy ten (procesně) oprávněný, jemuž svědčí
právo z rozhodnutí nebo jiného titulu, jenž má být vykonán, a pasivně
legitimovaným ten (procesně) povinný, komu je tímto titulem uložena povinnost.
Oprávněný, kterému právo z titulu nesvědčí, nemá v exekučním řízení legitimaci
aktivní, a povinnému, jemuž podle titulu povinnost uložena nebyla, nesvědčí
legitimace pasivní (okolnosti významné z hlediska ustanovení §
256 odst. 1 o.s.ř. se zde ponechávají stranou).
V souladu s tím označil oprávněný v dané věci povinného, neboť jemu
povinnost plnit titulem uložena byla.
Posouzení návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí z hledisek věcných je
však nutno lišit od jeho hodnocení v rovině procesní, pro niž jsou
charakteristické především otázky správnosti a úplnosti návrhu (§ 254 odst. 1,
§ 261, § 43 odst. 1 o.s.ř.) a existence tzv. podmínek řízení o výkon rozhodnutí
(§ 254 odst. 1, § 103 a násl. o.s.ř.). Jestliže nedostatky určení subjektu
povinného nelze odstranit postupy podle § 43 odst. 1 o.s.ř. (jakožto výraz
nesprávného nebo neúplného označení jinak způsobilého účastníka), půjde
zpravidla o vadu, spočívající v nedostatku způsobilosti (správně a úplně)
označeného subjektu být účastníkem řízení, tedy o vadu neodstranitelnou, jejímž
důsledkem je, že řízení o výkon rozhodnutí soud zastaví (§ 104 odst. 1 o.s.ř.).
Podle § 19 o.s.ř. má způsobilost být účastníkem řízení ten, kdo má
způsobilost mít práva a povinnosti; jinak ten, komu ji zákon přiznává.
Posuzováno z hlediska tohoto ustanovení, věty před středníkem, byla
povinnost titulem výkonu uložena tomu, kdo způsobilost mít práva a povinnosti
jinak nemá (viz Stanovisko pléna Nejvyššího soudu z 22.1.1997, Plsn 2/96,
uveřejněné pod č. 11/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V exekučním řízení se však významně prosazuje určení způsobilosti být
jeho účastníkem, jež není odvozeno ze způsobilosti mít práva a povinnosti, a
kdy je tato způsobilost konkrétnímu subjektu přiznána zákonem (§ 19, věta za
středníkem, o.s.ř.). To se především týká řízení o výkon titulů podle § 274
písm. e/ a f/ o.s.ř., v nichž oprávněnými - a tedy způsobilými účastníky
exekučních řízení - jsou různé správní orgány, finanční orgány, resp. orgány
sociálního zabezpečení, jež mimo toto zákonné určení (a jím stanovené meze)
způsobilost být účastníky občanského soudního řízení nemají.
Způsobilost být účastníkem (exekučního) řízení ve smyslu § 19, věty za
středníkem, o.s.ř., stanoví zákon buď výslovně (viz ustanovení § 1 odst. 2,
věty druhé, zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění
pozdějších předpisů) nebo implicite, tím, že určitý subjekt povolává k určitému
procesnímu návrhu; tak je tomu kupříkladu v režimu působnosti zákona č. 71/1967
Sb., o správním řízení (správního řádu), ve znění pozdějších předpisů, jestliže
podle jeho ustanovení § 72 odst. 2 účastník řízení nebo vymáhající správní
orgán mohou podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 28.7.1999, sp. zn. 20 Cdo 2539/98, uveřejněné pod č. 56/2000
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vykonávané rozhodnutí bylo vydáno v řízení upraveném v části páté,
hlavě druhé o.s.ř., o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů. Podle § 250k
odst. 1 o.s.ř. platí, že měl-li žalobce úspěch zcela nebo zčásti, soud mu proti
žalovanému přizná právo na úplnou nebo částečnou náhradu nákladů řízení; podle
§ 250 odst. 4 o.s.ř. je žalovaným správní orgán, který rozhodl v posledním
stupni, nebo správní orgán, na nějž jeho působnost přešla.
Zákon zde tedy nezvolil úpravu, kterou v obdobné situaci užil v
ustanovení § 142 odst. 4 o.s.ř.
Správní orgán, proti němuž směřovala žaloba podle § 247 a násl. o.s.ř.,
byl nezpochybnitelně způsobilým účastníkem - nalézacího - řízení, v němž mu
byla uložena povinnost (§ 250k odst. 1 o.s.ř.); kritickou otázkou, jež se
klade, je, zda tuto způsobilost být účastníkem si správní orgán zachovává i v
řízení o nucený výkon této povinnosti.
Oproti odvolacímu soudu je přiléhavé na ni odpovědět kladně.
Exekuční principy nepočítají s tím, že exekuci coby formu státního
donucení (a to donucení v právu krajního) bude potřebné uplatnit i proti státu
samotnému. Nevysloveným předpokladem naopak je, že stát netřeba - jím samým -
nutit k splnění jemu uložené povinnosti, resp. že takovou povinnost splní
dobrovolně; proto je nutné tyto principy aplikovat (jen) přiměřeně.
Z nich se takto podává, je-li státnímu (správnímu) orgánu (nikoli přímo
státu) uložena v souladu s ustanovením § 250k odst. 1 o.s.ř. povinnost (k
náhradě nákladů řízení), že ji splní (nestanoví-li zákon jinak) právě tento
orgán; jinak než svými orgány stát zásadně jednat nemůže. Vyzval-li oprávněný
právem (podle titulu) tento orgán k dobrovolnému plnění, je logické, aby také
proti němu, jestliže výzvu pominul, se dožadoval splnění nuceného. Obdobou
metody, jejímž uplatněním se dovozuje způsobilost správního orgánu být
účastníkem exekučního řízení na základě citovaného ustanovení § 72 odst. 2
zákona č. 71/1967 Sb., se tedy dospívá k závěru, že je namístě, aby správní
orgán, povinný podle § 250k odst. 1 o.s.ř., byl i povinným exekučně; aby jím
být mohl, musí mu být přiznána odpovídající způsobilost být účastníkem takového
řízení, a ustanovení § 19, věta za středníkem, o.s.ř. je tomu přiměřeným
rámcem.
Jinou věcí (oproti úsudku, zda správní orgán determinovaný ustanovením
§ 250k odst. 1 o.s.ř. má způsobilost být účastníkem řízení o výkon rozhodnutí)
je, zda je také subjektem materiálně způsobilým k tomu, aby v jeho právních
poměrech byla exekuce i provedena. Ani zde však není překážek, jestliže
podle § 38 zákona č. 218/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím
vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, platí, že
závazky vzniklé z činnosti organizačních složek jsou (sice) závazky státu, ale
že je v účetnictví vede a jménem státu jako jejich nositele plní ta organizační
složka, z jejíž činnosti vznikl nebo s ní souvisí, anebo které přísluší
hospodařit s majetkem, s nímž závazek souvisí.
Není tedy dostatečného důvodu, aby oprávněný z rozhodnutí podle § 250k
odst. 1 o.s.ř. byl nucen se obracet proti (coby povinnému) subjektu jinému, než
ve vykonávaném rozhodnutí označenému, totiž proti státu, jak mínil odvolací
soud; na druhé straně tím není řečeno, že možnost vést takový výkon rozhodnutí,
kdy by za stát vystupoval příslušný státní orgán (§ 21a odst. 1, § 250k odst. 1
o.s.ř.), je vyloučena.
Jestliže odvolací soud vycházel v otázce způsobilosti povinného být
účastníkem daného řízení z jiného názoru, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném
právním posouzení věci, a dovolatel uplatnil dovolací důvod podle § 241a odst.
2 písm. b/ o.s.ř. právem.
Dovoláním napadené rozhodnutí proto správné není (§ 243b odst. 2
o.s.ř.), pročež je Nejvyšší soud zrušil, a jelikož důvody, pro něž bylo
zrušeno, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i
je, a tomuto soudu věc vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o.s.ř).
Vyjádřený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§
243d odst. 1, věta první za středníkem, o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v novém rozhodnutí ve věci (§ 243d odst. 1, věta druhá,
o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. prosince 2002
JUDr. Vladimír Kurka, v.r.
předseda senátu