20 Cdo 2201/2025-242
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné České republiky – Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, se sídlem v Praze 1, Štěpánská č. 619/28, identifikační číslo osoby 72080043, proti povinnému L. M., zastoupenému PhDr. Mgr. Martinem Krahulíkem, advokátem se sídlem v Praze 10, Hyacintová č. 3181/20, pro 4 192 496 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 8 EXE 1274/2024, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze, ze dne 30. dubna 2025, č. j. 18 Co 570/2024-162, takto:
Dovolání povinného se odmítá.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze, ze dne 30. dubna 2025, č. j. 18 Co 570/2024-162, podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2022 (srov. část první čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl, neboť dovolání nesplňuje obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., když především neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatel uvedl: „Protože povinný je přesvědčen, že napadené usnesení Krajského soudu v Praze jakožto soudu odvolacího je založeno na nesprávném právním posouzení věci dle § 237 o. s. ř. a daná právní otázka má být vyřešena jinak, podává proti napadenému usnesení v celém rozsahu toto dovolání.“ Z obsahu dovolání je zřejmé, že podle mínění dovolatele by dovolací soud měl právní otázku posoudit jinak než soud odvolací. Dovolatel však patrně přehlédl, že takový předpoklad přípustnosti dovolání ustanovení § 237 o. s. ř. neobsahuje. Poslední ze čtyř zakotvených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, oproti očekávání dovolatele míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se mylně domnívá dovolatel, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. I kdyby dovolatel uplatnil čtvrtý z předpokladů přípustnosti vymezených v ustanovení § 237 o. s. ř., musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a usnesení ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013). Tomuto požadavku dovolatel nedostál, neboť judikaturu dovolacího soudu, od níž by se měl odchýlit, neuvedl. Nedostatek vymezení přípustnosti dovolání nelze již odstranit, poněvadž lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů]. P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 9. 2025
JUDr. Zbyněk Poledna předseda senátu