20 Cdo 2206/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného
města B. (Úřadu městské části B. – K.) proti povinné D. R., prodejem movitých
věcí, pro 150,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp.
zn. 26 E 935/96, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Brně
ze dne 23.7.2002, č.j. 20 Co 282/2002-18, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně dříve nařízený výkon
rozhodnutí prodejem movitých věcí zastavil.
Oprávněný v dovolání, jež pokládá za přípustné dle ustanovení § 238a
odst. 1 písm. d/ o.s.ř., proti usnesení odvolacího soudu namítl, že spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Podle jeho názoru k prekluzi vymáhaného
práva nedošlo, pročež nebylo důvodu, aby výkon rozhodnutí byl zastaven.
Jelikož usnesení soudu prvního stupně bylo vydáno dne 21.6.2000 (č.j. 26 E
935/96-9), musel odvolací soud projednat odvolání \"podle dosavadních předpisů
\" (bod 15. části dvanácté, hlavy I. zákona č. 30/2000 Sb.), tj. podle
občanského soudního řádu ve znění účinném do 1. 1. 2001 (dále jen \"o.s.ř.\"),
a v důsledku toho bylo shodně naloženo i s dovoláním proti jeho rozhodnutí (bod
17. části dvanácté, hlavy I. téhož předpisu). Na tom nic nemění, že o dovolání
odvolací soud poučil podle občanského soudního řádu ve znění účinném po
1.1.2001 tak, že je lze podat do dvou měsíců od doručení rozhodnutí.
Dovolání podané účastníkem po uplynutí jednoměsíční lhůty stanovené předchozími
předpisy (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) však nelze odmítnout jako opožděné, dodržel-li
účastník lhůtu, kterou mu k podání tohoto opravného prostředku v písemném
vyhotovení rozhodnutí nesprávně vymezil odvolací soud (viz usnesení velkého
senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17.12.2002, sp. zn. 35 Odo
317/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 7/2003).
Dovolání není přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení
upravují ustanovení § 237, § 238a a § 239 o.s.ř.
Vady řízení vyjmenované v § 237 odst. 1, jejichž existence zakládá přípustnost
dovolání, dovolatelem nebyly tvrzeny a nepodávají se ani z obsahu spisu, v
důsledku čehož tímto ustanovením přípustnost dovolání doložit nelze.
O žádný z důvodů přípustnosti dovolání vyjmenovaných v § 238a v dané věci
nejde; ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ nepřichází v úvahu proto, že napadené
usnesení není usnesením měnícím (nýbrž potvrzujícím), a ustanovení § 238a odst.
1 písm. b/ až f/ proto, že je nelze podřadit těm, jež jsou zde (jako usnesení,
proti nimž je dovolání přípustné) vyjmenována.
Podobně nelze přípustnost dovolání dovodit z § 239, neboť ji odvolací soud
nezaložil výrokem podle § 239 odst. 1, a z hlediska § 239 odst. 2 chybí již
samotný návrh účastníka (na vyslovení přípustnosti dovolání), jemuž by odvolací
soud nevyhověl.
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud podle § 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. c/
o.s.ř. odmítl.
Za těchto okolností nepokládal Nejvyšší soud za praktické otevírat otázku
náležitého určení (označení) oprávněného v záhlaví usnesení odvolacího soudu,
resp. spolehlivé identifikace osoby podle zákona povolané za něho v dovolacím
řízení jednat.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, § 224 odst.
1 a § 146 odst. 2 věty první (per analogiam) o.s.ř.; povinné, jíž by příslušela
náhrada, však ve stadiu dovolacího řízení prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. prosince 2003
JUDr. Vladimír K u r k a , v.r.
předseda senátu