20 Cdo 2207/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Františka
Ištvánka v exekuční věci oprávněného J. M., zastoupeného advokátkou, proti
povinnému J. S., zastoupenému advokátem, o nařízení exekuce, pro 165.000,- Kč
s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. Nc
6955/2003, o dovolání oprávněného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne
10.6.2004, č.j. 12 Co 177/2004-27, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10.6.2004, č.j. 12 Co 177/2004-27, se
zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně, a návrh na nařízení exekuce
zamítl. Ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 36 Cm 2/2003 „zjistil“, že
vykonávaný rozsudek, „na němž již byla vyznačena právní moc dnem 22.4.2003,
napadl (povinný) dne 18.12.2003 odvoláním, o němž nebylo dosud rozhodnuto“; z
tohoto zjištění pak odvolací soud dovodil, že vykonávané rozhodnutí není dosud
vykonatelné, a na jeho základě tudíž nelze exekuci nařídit.
S tímto závěrem nesouhlasí oprávněný (odkazuje na dovolací důvody podle
§ 241a odst. 2 písm. a/, b/ o.s.ř.); ve včasném dovolání (zastoupen advokátem)
uvádí, že „toto tvrzení se nezakládá na pravdě“, neboť právní moc „je na
rozsudku řádně vyznačena“, a povinný podal odvolání až potom, co nastala. Také
námitky o vadách řízení pokládá za účelové, a všechny procesní problémy daných
řízení jsou podle jeho názoru důsledkem obtíží, které sám povinný vyvolával
tím, že ztěžoval možnosti doručování soudních zásilek.
Podle § 130 zákona č. 120/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„ex.ř.“) platí, že tam, kde se ve zvláštních právních předpisech hovoří o
soudním výkonu rozhodnutí nebo výkonu rozhodnutí, rozumí se tím také nařízení a
provádění exekuce podle tohoto zákona.
Podle článku II. bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
platí, že dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních
právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních
předpisů. Pro danou věc to znamená, že dovolání nejvyšší soud projednal podle
občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.4.2005 (dále jen „o.s.ř.“).
Dovolání je v dané věci přípustné (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), poněvadž směřuje
proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního
stupně ve věci samé (§ 238a odst. 1 písm. c/ ve spojení s § 237 odst. 1 písm.
a/ o.s.ř.)
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným
v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i
k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
i když nebyly v dovolání uplatněny.
Takovou jinou vadou řízení, jež je v dovolacím řízení relevantní, aniž byla
dovoláním namítána, dané řízení vskutku trpí.
Odvolací soud rozhodný závěr o nedostatku vykonatelného rozhodnutí (exekučního
titulu ve smyslu § 40 odst. 1 písm. a/ ex.ř.), a tím i nedostatku zákonných
podmínek pro nařízení exekuce (§ 44 odst. 2 ex.ř.), založil na zjištění, že
proti vykonávanému rozhodnutí bylo podáno posléze (po vydání rozhodnutí soudu
prvního stupně o nařízení exekuce) odvolání. To plyne, jak uvedl, ze spisu o
nalézacím řízení, v němž bylo rozhodnutí vydáno, a významné je, že si je
odvolací soud osvojil z vlastní procesní iniciativy, bez toho, že by se této
okolnosti dovolával odvolatel; ten sice v odvolání dovozoval, že titul je
nevykonatelný, nicméně (jen) proto, že mu nebyl podle jeho názoru řádně doručen.
Z usnesení ze dne 29.8.2002, sp. zn. 20 Cdo 1020/99, uveřejněném pod č. 25/2002
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vyplývá, že okolnosti významné pro
závěr, že je podkladové rozhodnutí vykonatelné (případně že nikoli), zjišťuje
soud i v případě, že je opatřeno tzv. doložkou vykonatelnosti (potvrzením o
vykonatelnosti ve smyslu § 261 odst. 2 o.s.ř., resp. § 41 ex.ř.), je-li její
věcná správnost jakkoli zpochybněna. Přitom je pravidlem, že soud vychází ze
skutečností vyplývajících z obsahu spisu, v němž bylo vykonávané rozhodnutí
vydáno, popřípadě ze skutečností o okolnostech doručení, zjištěných pomocí
šetření, které provedl; ačkoli nejde o dokazování, soud při něm postupuje
přiměřeně podle ustanovení § 122 a násl. o.s.ř. Z hlediska existence
vykonatelného rozhodnutí je významnou okolností nejen to, zda rozhodnutí bylo
řádně (a kdy) doručeno, nýbrž - je-li jím rozsudek, jako v daném případě -
zpravidla i to, zda (a kdy) proti němu bylo podáno odvolání (srov. § 159, § 160
odst. 1, § 161 odst. 1, § 206 odst. 1 o.s.ř.).
Pro odvolací řízení, jež je ovládáno principy tzv. neúplné apelace, je
příznačné, že zvláštnímu režimu je zde podrobeno hodnocení tzv. novot, tj.
skutečností nebo důkazů, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně;
platí, že na nich nelze - až na výjimky (podle § 205a odst. 1 písm. a/ až f/
o.s.ř.) - založit řádný odvolací důvod (§ 205 odst. 2 o.s.ř.), a
nemohou být úspěšně namítány ani jinými účastníky řízení, než je odvolatel (§
211a o.s.ř.). K těm novotám, jež jsou výjimečně přípustné, pak může odvolací
soud přihlédnout jen tehdy, když byly uplatněny (§ 212a odst.3 o.s.ř.).
Zákon výslovně stanoví, že popsaný režim se neuplatní ve věcech uvedených v §
120 odst. 2 o.s.ř. (srov. § 205a odst. 2, § 211a, § 212a odst. 3 o.s.ř.); věci
výkonu rozhodnutí podle § 251 až § 271 o.s.ř., resp. věci exekucí podle § 35 a
násl. ex.ř., mezi nimi vyjmenovány nejsou.
Z § 254 odst. 4 o.s.ř. se však podává, že v odvolání v těchto věcech lze uvádět
nové skutečnosti a důkazy.
Toto ustanovení, zejména v konfrontaci s úpravou ve věcech uvedených v § 120
odst. 2 o.s.ř., je logické vykládat tak, že přípustnými novotami v odvolacím
řízení ve věcech výkonu rozhodnutí, resp. exekucí, jsou nejen ty, jež
vyjmenovává ustanovení § 205a odst.1 o.s.ř. pod písmeny a/ až f/,
nýbrž novoty kterékoli. Z toho, že je „lze uvádět“ (gramaticky, ale i
teleologicky) však také plyne, že i zde platí princip, že přípustné novoty je
nutné uplatnit (§ 212a odst.3 o.s.ř.). Skutečnosti, které nebyly uplatněny před
soudem prvního stupně, k nimž v odvolacím řízení přihlédnout lze (ať podle §
254 odst. 4 nebo - kupříkladu - podle § 205a odst. 1 písm. e/ o.s.ř.), musí být
odvolacím řízení uplatněny; jinak řečeno, ačkoli v odvolacím řízení ve věcech
výkonu rozhodnutí, resp. exekucí lze uvádět novoty, nemůže k nim odvolací soud
přihlížet bez dalšího, ze své procesní iniciativy či úřední povinnosti, aniž by
se jich dovolal účastník řízení.
Tento závěr má přímý dopad do posouzení, jak odvolací soud naložil s tím, že
proti vykonávanému titulu bylo podáno odvolání; pro hodnocení (soudem výkonu
rozhodnutí), zda je tento titul vykonatelný, je tato okolnost, stejně jako to,
zda byl titul řádně povinnému doručen, totiž okolností skutkovou, resp.
„skutečností“ ve smyslu výše vyložených ustanovení.
Se zřetelem k nim tedy odvolací soud otázku vykonatelnosti titulu (a tím i
správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně) sice posuzovat mohl, ale jen tehdy,
jestliže tato skutečnost byla v odvolacím řízení uplatněna (§ 212a odst. 3, §
254 odst. 4 o.s.ř.). Jelikož tak tomu nebylo, založil odvolací soud výsledek
řízení (a to výlučně) na zjištění o okolnosti, k níž přihlížet nesměl. Tím
zatížil řízení vadou, jež na správnost rozhodnutí mohla mít vliv zcela zjevně
(§ 242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.).
Již z tohoto důvodu nemůže být dovoláním napadené rozhodnutí hodnoceno jako
správné (§ 243b odst. 2, 3 o.s.ř.).
Usnesení odvolacího soudu však není správné ani z hlediska věcného.
Není totiž správný názor, že okolnost, že proti vykonávanému rozsudku soudu
prvního stupně bylo podáno odvolání, způsobuje - sama o sobě, resp. bez dalšího
- že takový rozsudek soud výkonu rozhodnutí musí hodnotit jakožto
nevykonatelný, a tím nezpůsobilý být podkladem výkonu rozhodnutí (exekuce).
Vykonatelnost rozsudku byla v daném případě vázána na jeho právní moc (§ 161
odst. 1, § 160 odst. 1 o.s.ř.). V právní moci je rozsudek, jestliže proti němu
již nelze podat odvolání (§ 159 o.s.ř.); jestliže odvolání naopak podat lze, o
právní moci rozsudku nemůže být řeč.
Potud jsou úvahy odvolacího soudu správné; odvolací soud však přehlédl, že
tento důsledek - suspenzívní účinek podaného odvolání - nenastává vždy, resp.
nastává jen za určitých předpokladů.
Podle § 206 odst. 2 o.s.ř. platí, že podá-li ten, kdo je k tomu oprávněn, včas
přípustné odvolání, nenabývá rozhodnutí právní moci, dokud o odvolání
pravomocně nerozhodne odvolací soud.
Z toho - kromě dalších podmínek - plyne, že jen odvolání, které je včasné, má
za následek, že jím napadený rozsudek soudu prvního stupně nenabývá právní
moci; jinak, je-li odvolání pro opožděnost odmítnuto (srov. § 208 odst. 1, §
218a o.s.ř.), nastává situace - z hlediska vyznačení právní moci - jako kdyby
odvolání nebylo vůbec podáno. Způsobilý titul výkonu rozhodnutí (exekuce) si
tedy - samozřejmě - tuto způsobilost podržuje, i když proti němu bylo podáno
odvolání, jestliže se tak stalo opožděně.
Právě tuto eventualitu odvolací soud pominul, když už samotnou skutečnost
podání odvolání pokládal za tu, jež je způsobilá suspendovat nabytí právní
moci (a potažmo vykonatelnosti) vykonávaného titulu, aniž se zabýval
tím, zda je tomu tak v konkrétním případě skutečně.
Bylo-li odvolání podáno, pak do okamžiku, než je rozhodnuto o odmítnutí
odvolání nebo rozhodnuto o odvolání tak, že je zřejmé, že je naopak odvolací
soud pokládal za včasné (kupříkladu projednal-li odvolání a rozhodl-li o něm
věcně podle § 219 až § 221 o.s.ř.), panuje stav nejistoty, zda
suspenzívní účinky odvolání vskutku nastaly. Tomu logicky odpovídá, že - již
proto - nelze naopak uzavřít (jak učinil odvolací soud), že by bylo jisto, že
tomu tak je, resp. že k suspenzi právní moci (vykonatelnosti) reálně došlo.
Soud výkonu rozhodnutí musí vždy postavit najisto, zda k výkonu předložené
rozhodnutí je vykonatelné. Okolnost, že proti němu bylo podáno odvolání, tuto
jistotu tedy neposkytuje; k tomu je buď potřebné vyčkat rozhodnutí o tomto
odvolání, anebo otázku, zda bylo podáno včas, musí soud výkonu rozhodnutí
posoudit sám. Samozřejmým východiskem je, jak bylo výše řečeno, potvrzení o
vykonatelnosti titulu podle § 261 odst. 2 o.s.ř., § 41 ex.ř.
To odvolací soud neučinil, vycházeje z jiného právního názoru, a proto otázku,
zda podkladové rozhodnutí představuje způsobilý titul exekuce, nemohl posoudit
správně. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. byl tudíž uplatněn
právem, byť jej dovolatel podepřel argumenty, s nimiž se ztotožnit nelze.
Jestliže na tomto názoru spočívá dovoláním napadené rozhodnutí, je logické, že
ani ono nelze posoudit jako správné, a Nejvyšší soud je proto i z tohoto důvodu
podle § 243b odst. 2, 3 o.s.ř. zrušil, a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Vyslovené právní závěry dovolacího soudu jsou pro další řízení závazné (§ 243d
odst. 1, část věty první za středníkem, o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu
podle § 87 a násl. exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. června 2005
JUDr. Vladimír Kůrka, v. r.
předseda senátu