20 Cdo 2207/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky
a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce P. k., zastoupeného advokátem, proti
žalované Okresní správa sociálního zabezpečení v T., o vyloučení věcí z
exekuce, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 7 C 147/2003, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. května 2005,
č. j. 56 Co 193/2005-55, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Odvolací soud dovoláním napadeným rozhodnutím potvrdil rozsudek, jímž
soud prvního stupně zamítl žalobu na vyloučení všech movitých věcí zařazených
do inventárního soupisu z výkonu rozhodnutí na základě usnesení Okresního soudu
v Tachově ze dne 23. května 2003, č. j. Nc 2122/2003-15, a exekučního příkazu
ze dne 25. června 2003, č.j. 1EX 1901/03-5 a 1EX 1901/03-6, s odůvodněním, že
je žalobce, jakožto vlastník majetkových hodnot, které svěřil k hospodářskému
využití příspěvkové organizaci, ve svém vlastnickém právu dispozičně omezen
právem jím zřízené příspěvkové organizace, které předal tento majetek do správy
k jejímu vlastnímu hospodářskému využití. Tato specifická situace tak – dle
názoru odvolacího soudu – umožňuje vedení exekuce na tento majetek, s nímž je
příspěvková organizace žalobce oprávněna hospodařit a z jejíž činnosti závazek
vznikl.
Žalobce ve včasném dovolání tomuto závěru oponuje námitkou, že odvolací soud
rozhodl v rozporu s hmotným právem, přičemž jeho rozhodnutí má po právní
stránce zásadní význam. Podle žalobce došlo k porušení ustanovení §§ 256 a 267
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů
(dále také jen „o.s.ř.“), a ustanovení § 36 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb.,
exekučního řádu, neboť je bezdůvodně vedena exekuce na majetek osoby odlišné od
osoby uvedené v exekučním titulu.
Dovolání není přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 odst. 1 písm b/ o.s.ř.
je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé
jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. V předmětném sporu sice odvolací soud
zrušil usnesením ze dne 30. listopadu 2004, č. j. 56 Co 490/2004-28
rozsudek soudu prvního stupně, avšak toliko z důvodu nezbytnosti odstranění
zjištěného nedostatku žalobního návrhu a související potřeby zjištění úplného
skutkového stavu věci. Za této situace a při vyloučení přípustnosti dovolání
dle § 237 odst. 1 písm a/ o.s.ř. je dovolání přípustné pouze za splnění
podmínek předpokládaných § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Podle § 237 odst. 1
písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud rozhodl ve věci
samé a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní
stránce zásadní význam.
Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li tuto otázku v
rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro
posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje tedy ten, jímž
lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a
odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací
soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda
rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek
obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.
Hodnocení námitek, jež dovolatel v dovolání vznesl, k závěru, že v daném
případě jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, vést nemůže.
Nejvyšší soud se předmětnou otázkou, tj. zda-li je možné se uspokojit nuceným
výkonem rozhodnutí (exekucí) na majetku zřizovatele, který byl předán jím
zřízené příspěvkové organizaci (podle exekučního titulu povinné) do správy k
vlastnímu hospodářskému využití, již meritorně zabýval (viz např. rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. 20 Cdo 2791/2004), a nelze
tedy – byť s časovým odstupem od jeho projevu - souhlasit s názorem dovolatele,
dle kterého nebyla předmětná otázka v době rozhodování této věci dovolacím
soudem řešena. V uvedeném rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud právní názor, dle
kterého příspěvková organizace kraje samostatně hospodařící s určeným
vyčleněným majetkem kraje má samostatnou způsobilost mít povinnost splnit jí
uložené plnění; kraj je proto povinen strpět postižení takovéhoto svého majetku
a nesvědčí mu k němu vylučovací žaloba. Právě uvedený závěr je plně
aplikovatelný i v této právní věci.
Nelze-li tedy dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je
zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani podle § 237
odst. 1 písm c/, odst. 3 o.s.ř.
Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve,
Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o.s.ř.
odmítl.
Žalobce s dovoláním úspěšný nebyl, žalované, která by jinak měla právo
na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné takové náklady (podle obsahu spisu)
nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ust. § 146 odst. 3, 224
odst. 1 a § 243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů
dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. prosince 2005
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu