20 Cdo 2214/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a
JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci žalobkyně J. – T., s. r. o., zastoupené
advokátem, proti žalovanému P. 7, s. r. o., zastoupenému advokátem, o
vyloučení věcí z výkonu rozhodnutí, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp.
zn. 8 C 5/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
ze dne 13. 5. 2003, č.j. 42 Co 202/2003-206, takto :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení 1.200,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr.
K. H.
nákladovém výroku jej změnil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení (výrok III.). Odvolací soud uzavřel, že smlouva, jíž P. Š. (povinný)
prodal ideální 1/2 nemovitostí žalobkyni, je ve smyslu § 39 zákona č. 40/1964
Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“),
neplatným právním úkonem, neboť jej převodce učinil „v úmyslu zmařit …
provedení již nařízeného výkonu rozhodnutí, přestože věděl o zákazu převádět
předmětné nemovitosti,“ vysloveném v usnesení o nařízení exekuce.
Protože kupní smlouva nevyvolala žádné účinky, žalobkyně na jejím základě
vlastnictví podílu nemovitostí nenabyla; právo k věcem, jež výkon rozhodnutí
jejich prodejem nepřipouští (§ 267 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o.s.ř.“), tudíž
prokázáno nebylo. Okolnost, že o exekučním postižení předmětu převodu žalobkyně
nevěděla (vycházela ze zápisu v katastru, z něhož vyplývala toliko existence
/věcného/ práva předkupního ve prospěch města Hranice), na uvedeném závěru nic
nemění.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jímž požaduje,
aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení. S odkazem na zákon č. 436/1991 Sb. dovozuje, že o odvolání
rozhodl „místně nepříslušný soud,“ tj. Krajský soud v Ostravě namísto jeho
pobočky v Olomouci. Zjištění, že P. Š. prodal podíl na nemovitostech, přestože
věděl, že usnesením o nařízení výkonu rozhodnutí mu bylo zakázáno s ním
nakládat, že smlouvu uzavřel v úmyslu zmařit uspokojení pohledávky žalovaného
(oprávněného) a že usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí zakazovalo povinnému
převést na jiného spoluvlastnický podíl nemovitostí (zákaz /zavazující
„povinné,“ ačkoli jím byl toliko P. Š./ se týkal nemovitých věcí jako celku,
nikoliv jejich podílu coby specifického předmětu exekuce, přičemž v usnesení
není uvedena ani jeho výše), nemá podle dovolatelky oporu v provedeném
dokazování. Nebylo-li P. Š. zakázáno s podílem na nemovitostech nakládat –
názor, že takový zákaz vyplývá přímo ze zákona (srov. § 335 odst. 3, větu
první, občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000), považuje
dovolatelka za mylný – je závěr o neplatnosti smlouvy nesprávný. V této
souvislosti dovolatelka znovu poukázala na „dobrou víru“ v době, kdy uzavírala
kupní smlouvu, tedy na to, že neměla v úmyslu poškodit žalovaného jako věřitele
P. Š., a že vycházela z výpisu z katastru nemovitostí, který příslušný zápis
(poznámku) postrádal. Závěrem vyslovila nesouhlas s přístupem soudu k trestnímu
řízení, v němž byl P. Š. odsouzen pro trestný čin maření výkonu úředního
rozhodnutí (usnesení o nařízení exekuce) rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze
dne 7. 1. 2002, sp. zn. 5 T 82/2001, zejména namítá, že spáchání
trestného činu v souvislosti s převodem nemovitostí neznamená bez dalšího
neplatnost smlouvy, a pojmenovala vady, jimiž – podle jejího názoru – trpí
řízení o výkon rozhodnutí.
Žalovaný se ve vyjádření ztotožnil s odvolacím soudem co do skutkových
zjištění i jejich právního posouzení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – rozsudek
odvolacího soudu, jímž byl potvrzen (ve výroku o věci samé) rozsudek soudu
prvního stupně, je dovolání přípustné za podmínek vymezených v ustanovení § 237
odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm.
b/ o.s.ř. je vyloučeno (soud prvního stupně sice rozhodoval – poté, co jeho
první rozsudek odvolací soud zrušil – znovu, ale s výsledkem stejným jako v
dřívějším rozsudku /v obou případech žalobu na vyloučení nemovitostí jako
celku, popř. spoluvlastnického podílu na nich zamítl/), zbývá přípustnost
dovolání vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., které ji
spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-
li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1
písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce
právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek
právních, navíc otázek zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem, jímž
lze dovolání odůvodnit, je tedy pouze důvod podle ustanovení § 241a odst. 2
písm. b/ o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci). Při přezkumu napadeného
rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek,
jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelka zpochybnila – je dovolací soud
uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3, věta
první, o.s.ř.).
V řízení před soudy obou stupňů bylo zjištěno, že usnesením ze dne 1.
8. 1996, č.j. 20 E 553/96-11, které nabylo 1. 10. 1996 právní moci, Okresní
soud v Přerově nařídil k uspokojení pohledávky žalovaného (oprávněného) ve výši
424.705,10 Kč s příslušenstvím výkon rozhodnutí prodejem (i) „spoluvlastnického
podílu na nemovitostech – pozemku p. č. 198-zast. plochy, domu čp. 114 a
zahrady p. č. 245, zapsaných na LV č. 3400 pro k. ú. H. u Katastrálního úřadu v
P.,“ a ve smyslu § 335 odst. 3, věty první, občanského soudního řádu ve znění
účinném do 31. 12. 2000, rozhodl tak, že „povinným se zakazuje,
aby převedli shora popsané nemovitosti na jiného, nebo tyto nemovitosti jiným
způsobem zatížili;“ usnesení bylo P. Š. (povinnému) doručeno 16. 8. 1996 (výkon
rozhodnutí prodejem spoluvlastnického podílu pak byl vyloučen k samostatnému
řízení vedenému u téhož soudu pod sp. zn. 20 E 1300/98). Kupní smlouvou ze dne
17. 11. 1997 prodal P. Š. spoluvlastnický podíl v rozsahu jedné poloviny
uvedených nemovitostí žalobkyni (vklad práva byl zapsán na základě rozhodnutí
Katastrálního úřadu v P. ze dne 8. 12. 1997 s právními účinky vkladu
ke dni 17. 11. 1997). Katastrální úřad v P. – i když mu soud (nepravomocné)
usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí zaslal – zápis poznámky na příslušném
operátu katastru nemovitostí neučinil; jelikož ani prodávající o nařízené
exekuci nabyvatelku neinformoval, žalobkyně v době uzavření kupní smlouvy o
dané skutečnosti nevěděla. Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 7. 1.
2002, sp. zn. 5 T 82/2001, byl P. Š. odsouzen pro trestný čin maření výkonu
úředního rozhodnutí (§ 171 odst. 1 písm. a/ trestního zákona), jehož se
dopustil tím, že smlouvou ze dne 17. 11. 1997 prodal spoluvlastnický podíl na
předmětných nemovitostech žalobkyni, přestože věděl, že usnesení o nařízení
výkonu rozhodnutí mu takové nakládání s nemovitostmi zakazovalo.
Napadá-li dovolatelka skutková zjištění (v tom smyslu, že podle obsahu
spisu nemají oporu v provedeném dokazování), že P. Š. věděl o zákazu nakládat s
nemovitostmi a že smlouvu uzavřel v úmyslu zmařit uspokojení žalovaným vymáhané
pohledávky, uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.;
jeho užití je však podmíněno tím, že dovolání je bez dalšího přípustné podle §
237 odst. 1 písm. a/ nebo b/ o.s.ř. Jestliže přípustnost dovolání může být
založena jen na úvaze o zásadním významu napadeného rozhodnutí po stránce
právní (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) – jako je tomu v projednávaném případě –
nelze takovým důvodem správnost rozhodnutí odvolacího soudu poměřovat. Táž
výhrada se uplatní ve vztahu k argumentaci zpochybňující interpretaci výroků
usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí (tvrzení, že exekuční soud tím, že
zakázal „povinným“ nakládat s označenými nemovitostmi, když z předcházejícího
výroku se podává, že jde o spoluvlastnický podíl na nemovitostech náležející P.
Š., neformuloval výrok natolik jednoznačně, aby z něj imperativ ve smyslu § 335
odst. 3, věty první, občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.
12. 2000, vyplýval). Listina – usnesení Okresního soudu v Přerově ze
dne 1. 8. 1996, sp. zn. 20 E 553/96 – je (v řízení o
vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí) důkazním prostředkem (§ 125, § 129 odst.
1 o.s.ř.). Otázka, zda její obsah odpovídá zákonným hlediskům, tj. je-li v ní
určitým a srozumitelným způsobem vtělen zákaz převodu předmětu exekuce, je
skutkovou otázkou a zjištění v tomto směru je (na rozdíl od právního posouzení,
jímž je úsudek, jaká práva a povinnosti pro účastníky z takové listiny
vyplývají) skutkovým zjištěním.
Námitky zpochybňující (právní) závěr, na němž odvolací soud rozhodnutí
založil, že totiž kupní smlouva ze dne 17. 11. 1997 je podle § 39 obč. zák. (z
důvodu rozporu se zákonem) neplatná, dovolatelka tudíž vybudovala na vlastních
skutkových závěrech, ke kterým soudy obou stupňů hodnocením provedených důkazů
nedospěly. Samotnou tezi, podle níž právní úkon, kterým povinný přes zákaz
vyslovený v souladu s ustanovením § 335 odst. 3, větou první, občanského
soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000, usnesením o nařízení výkonu
rozhodnutí, nemovitosti (jejich podíl) převedl na jiného, je podle § 39 obč.
zák. neplatný, dovolatelka nenapadla (uvedený závěr ostatně vychází z ustálené
soudní praxe, viz mutatis mutandis rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze
dne 2. 5. 2000, sp. zn. 18 Co 18/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek 9/2001 pod č. 59).
Protože napadené rozhodnutí neřeší, jaké důsledky na platnost smlouvy
má okolnost, že její účastník spáchal v souvislosti s jejím uzavřením trestný
čin, zbývá posoudit otázku dovolatelkou v rámci důvodu podle § 241a odst. 2
písm. b/ o.s.ř. k přezkumu navrženou, totiž jaký význam má „dobrá víra“
nabyvatelky při jednání, jehož výsledkem je právní úkon ex tunc absolutně
neplatný; znaky uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
uvedená otázka nesplňuje, neboť odvolací soud při jejím řešení vycházel z
konstantní judikatury (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4.
1999, sp. zn. 2 Cdon 1659/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 12/1999
pod č. 121). Na závěru, že smlouva, která je v rozporu se zákonem, je
objektivní skutečností, jež nemá právní následky sledované smluvními stranami
(např. převod vlastnického práva), a to bez ohledu k tomu, která ze smluvních
stran neplatnost způsobila, nebo zda některá ze smluvních stran uzavřela
smlouvu v dobré víře, nic nemění ani to, že katastrální úřad nezapsal do
katastrálního operátu na podkladě usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí
prodejem nemovitostí poznámku, že nemovitosti (spoluvlastnický podíl) jsou
postiženy exekucí (§ 9 odst. 1 písm. a/, § 12 odst. 1, § 14 odst. 3 zákona č.
265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve
znění zákonů č. 210/1993 Sb. a č. 90/1996 Sb., § 5 odst. 3 písm. c/ zákona č.
344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky /katastrální zákon/, ve
znění zákona č. 89/1996 Sb.).
Argumentace vadami, jimiž podle dovolatelky trpí řízení o výkon
rozhodnutí prodejem nemovitostí, je v daných souvislostech bezcenná a k vadám
uvedeným v § 229 odst. 1 o.s.ř., tedy i k výtce, že zmatečnost spočívá v
nesprávném obsazení (odvolacího) soudu (viz písmeno f/ cit. ustanoveni), může
dovolací soud přihlédnout jen, pokud by dovolání bylo přípustné (uvedená
podmínka v projednávaném případě splněna není).
Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího
ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je bez jednání (§ 243a odst.
1, věta první, o.s.ř.) odmítne (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/
o.s.ř.).
Žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, je povinna nahradit
žalovanému náklady, které mu v tomto stadiu řízení vznikly (§ 243b odst. 5,
věta první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.); tyto náklady představují
částku 1.200,- Kč (§ 1 odst. 1, § 2 odst. 1, 2, § 8 písm. a/, § 10 odst. 3, §
14 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1, věta první, vyhlášky č. 484/2000 Sb., § 13
odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí,
může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 28. července 2004