20 Cdo 2270/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v
exekuční věci oprávněného J. S., proti povinnému P. K., zastoupenému Mgr.
Gabrielou Nejedlíkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě - Moravská Ostravě,
Husova 2, pro 1.050.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Karviné pod sp. zn. 46 Nc 999/2003, o dovolání povinného proti usnesení
Krajského soudu v Ostravě z 28.12.2007, č.j. 10 Co 505/2007-346, takto:
Dovolání se zamítá.
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 31. 1. 2007, č. j.
46 Nc 999/2003-301, jímž okresní soud zamítl návrh na částečné zastavení
exekuce, odůvodněný (s poukazem na ustanovení § 268 odst. 1 písm. h/, odst. 4
o. s. ř. a § 110 odst. 3 občanského zákoníku) promlčením práva na úroky z
prodlení. Krajský soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že podáním
návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na
nemovitostech ve věci sp. zn. 49 E 642/2000 došlo ke stavení promlčecí doby
podle ustanovení § 112 občanského zákoníku. Návrh byl podán 16. 5. 2000,
usnesením ze 14. 6. 2000 mu bylo vyhověno, rozhodnutí nabylo právní moci 28.
11. 2001 a výkon rozhodnutí nebyl po nařízení zastaven. Podkladové rozhodnutí
se stalo vykonatelným 14. 10. 1997, byl-li tedy návrh na nařízení výkonu
rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech podán 16. 5.
2000, pak ani ohledně příslušenství, jehož splatnost nastala po právní moci
titulu, nemohlo dojít k promlčení práva. Odvolací soud se ztotožnil také se
závěrem okresního soudu, že námitka povinného o pouze zajišťovacím charakteru
nařízeného výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva není
relevantní, jelikož podle ustanovení § 257 o. s. ř. lze výkon rozhodnutí
nařídit a provést jen způsoby uvedenými v tomto zákoně, přičemž podle § 258
odst. 1 o. s. ř. lze výkon rozhodnutí ukládajícího zaplacení peněžité částky
provést mimo jiné i zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech.
Nařízení výkonu rozhodnutí je tedy jedním ze zákonných způsobů výkonu a
skutečnost, že tento způsob výkonu nemá funkci uhrazovací, ale pouze
zajišťovací, nemění podle krajského soudu nic na závěru, že oprávněný před
uplynutím promlčecí doby uplatnil právo u soudu, a že v řízení řádně pokračuje,
jelikož až do současnosti tento výkon nebyl zastaven. Nařízení výkonu
rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva nevede sice přímo k
uspokojení oprávněného, ale dává mu jistotu, že jeho právo bude v případě
prodeje uspokojeno v pořadí tohoto zástavního práva, a že jeho pohledávka
nebude ohrožena ani v případě, že by povinný nemovitost prodal. Podle krajského
soudu není namístě ani závěr, že pro řádné pokračování v řízení ve smyslu § 112
občanského zákoníku by oprávněný musel podat po zřízení soudcovského zástavního
práva návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Zásadní právní
význam přisuzuje řešení právních otázek, zda
-
- podáním návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského
zástavního práva dochází ve smyslu § 112 občanského zákoníku ke stavení běhu
promlčecí lhůty ve vztahu k právu již pravomocně přiznanému, a
- lze považovat za uplatnění již přiznaného práva a řádné pokračování v
zahájeném řízení, které má vést k vykonání přiznaného práva a tedy k jeho
vymožení, podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského
zástavního práva.
Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) spatřuje v
závěru odvolacího soudu, že podáním návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí
zřízením soudcovského zástavního práva dochází ke stavení promlčecí doby podle
§ 112 občanského zákoníku, a že ani pouze zajišťovací, nikoli tedy uhrazovací
funkce tohoto způsobu výkonu rozhodnutí nemění nic na tom, že oprávněný
uplatnil právo před uplynutím promlčecí doby a že v řízení řádně pokračuje.
Podle jeho názoru nemohlo podáním návrhu na zřízení soudcovského zástavního
práva ze 16. 5. 2000 dojít ke stavení promlčecí lhůty, neboť tímto návrhem
„nebylo dosaženo vymožení pohledávky oprávněného, ani jím nemohlo být její
vymožení sledováno.“ Jestliže oprávněný podal návrh na provedení exekuce až v
roce 2003, pak tak učinil po uplynutí promlčecí lhůty vztahující se k
příslušenství pohledávky; kromě toho řádně nepokračoval v řízení, jež by vedlo
k vymožení jeho pohledávky. Výklad ustanovení § 112 občanského zákoníku, podaný
odvolacím soudem, je podle dovolatele nesprávný, jelikož „toto ustanovení má na
mysli zejména to, aby každý věřitel ve stanovené promlčecí době v nalézacím
řízení své právo uplatnil žalobou a má-li je již přiznané vykonatelným
rozhodnutím, pak aby v promlčecí době podal návrh na to, aby jeho právo bylo
vymoženo, nikoli jen zajištěno.“
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu
dospěl k závěru, že dovolání přípustné je, jelikož napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ ve spojení s
ustanovením § 238a odst. 1 písm. d/, odst. 2 o.s.ř.), daný tím, že jím má být
zodpovězena judikaturou dovolacího soudu dosud nevyřešená otázka (§ 237 odst. 3
o.s.ř.), jejíž posouzení má význam nejen pro předmětnou věc, ale pro soudní
praxi obecně, totiž otázka, zda podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí
soudcovského zástavního práva k nemovitostem má za následek stavení běhu
promlčecí doby podle § 112 občanského zákoníku přesto, že tento způsob výkonu
rozhodnutí má funkci pouze zajišťovací.
Jelikož vady podle ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3
o.s.ř. (tzv. zmatečnosti), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné –
povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), v
dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je
dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového
vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu
právní názor odvolacího soudu, že podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí
soudcovského zástavního práva k nemovitostem má za následek stavení běhu
promlčecí doby podle § 112 občanského zákoníku přesto, že tento způsob výkonu
rozhodnutí má funkci pouze zajišťovací, a z něj plynoucí závěr, že i podání
návrhu na výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva je „řádným
pokračováním v řízení“ ve smyslu ustanovení § 112 občanského zákoníku.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle
právní normy (práva hmotného i procesního), jež na zjištěný skutkový stav
nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil,
případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového
stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech
účastníků).
Dovolání není důvodné.
Právní nauka i soudní praxe jsou od počátku zajedno, že systematika šesté části
občanského soudního řádu již ve znění novely č. 519/1991 Sb. dávala jasnou
odpověď na to, že zřízení soudcovského práva na nemovitostech je samostatným
způsobem výkonu rozhodnutí. Jeho systematika byla taková, že po obecných
ustanoveních v hlavě první jsou v jeho dalších jednotlivých hlavách druhé až
čtvrté odděleně popsány způsoby výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy, přikázáním
pohledávky, jakož i prodejem movitých věcí a nemovitostí. Hlava pátá pak
obsahuje úpravu zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitostech a hlava
šestá souhrnně upravuje uspokojení práv na nepeněžité plnění (Tripes, A:
Exekuce v soudní praxi. druhé vydání.Praha: C H. Beck, 2001, s. 485).
Pochybnosti plynoucí z absence soudcovského zástavního práva ve výčtu způsobů
výkonu rozhodnutí obsaženém v ustanovení § 258 o. s. ř., ve znění účinném od 1.
1. 1992 do 31. 12. 2000, odstranila novela č. 30/2000 Sb., jež tento institut
výslovně do výčtu způsobů výkonu rozhodnutí obsaženého v tomto ustanovení
zařadila. Důvodová zpráva k ustanovení § 258 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1.
2001 explicitně říká, že „dosavadní výčet přípustných způsobů výkonu rozhodnutí
uvedených v § 258 odst. 1 nebyl úplný, jelikož v něm chybělo zřízení
soudcovského zástavního práva k nemovitostem, které bylo jako způsob výkonu
rozhodnutí zavedeno od 1. 1. 1992.“ Také důvodová zpráva k ustanovením § 338b –
338e výslovně uvádí, že „i když nejde o způsob výkonu rozhodnutí, který by
směřoval přímo k uspokojení pohledávky oprávněného (podle jeho povahy jde o
zajištění vymáhané pohledávky), ponechává se z důvodu zachování systematiky
zákona jeho dosavadní pojetí.“
Z uvedeného je zřejmé, že institut zřízení soudcovského zástavního práva na
nemovitostech je kladen na roveň ostatním způsobům výkonu rozhodnutí. Kromě
toho je to ovšem zřejmé i z formulace ustanovení § 338b odst. 1 věty první (i
dalších ustanovení) občanského soudního řádu, neboť podle něho se soudcovské
zástavní právo zřizuje nařízením výkonu rozhodnutí. Jestliže lze soudcovské
zástavní právo zřídit nařízením výkonu rozhodnutí, lze i tímto gramatickým
výkladem dovozovat, že zákonodárce měl na mysli zřízením soudcovského
zástavního práva na nemovitostech vytvořit další způsob výkonu rozhodnutí.
Uvedená literatura dále uvádí jako podpůrný argument i výklad historický, a to
s odůvodněním, že nová právní úprava „se bezpochyby odvíjí od úpravy dané
ustanoveními § 449 – 457 zákona č. 142/1950 Sb., v němž bylo exekuční zástavní
právo jedním ze dvou rovnocenných způsobů výkonu rozhodnutí na nemovité věci
vedle exekuční dražby.“ Z uvedeného plyne, že – má-li z hlediska promlčení
stejné právní účinky jako uplatnění práva u soudu či jiného orgánu (§ 112 věta
první občanského zákoníku) i návrh na výkon rozhodnutí, jímž se oprávněný
domáhá výkonu rozhodnutí, kterým mu bylo přiznáno právo (§ 112 věta druhá
občanského zákoníku) – není důvodu, aby se podáním návrhu na nařízení výkonu
rozhodnutí tímto způsobem, tedy zřízením soudcovského práva, nestavěl běh
promlčecí doby jen proto, že tento způsob výkonu nemá sám o sobě za následek
uspokojení vymáhané pohledávky, nýbrž pouze její zajištění. Protože se stavením
běhu promlčecí doby podle § 112 občanského zákoníku původní doba přetrhuje a
počíná běžet lhůta nová (v daném případě podle § 110 odst. 3 občanského
zákoníku tříletá), a protože v daném případě – poté, co rozhodnutí o zřízení
soudcovského práva nabylo právní moci 28. 11. 2001 – oprávněný podal návrh na
nařízení předmětné exekuce (nyní prováděné prodejem nemovitostí) dne 7. 11.
2003, což dovolatel nezpochybňuje, nebylo třeba řešit v pořadí druhou
dovolatelem předloženou otázku. V této souvislosti třeba doplnit, že krajský
soud nesprávně považuje za relevantní skutečnost, že výkon rozhodnutí zřízením
soudcovského práva nebyl zastaven, jelikož právní mocí usnesení o nařízení
výkonu zřízením soudcovského práva je řízení o výkon rozhodnutí skončeno (Kurka
V., Drápal L., výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde, Praha 2004, s. 666) a
není jej tudíž namístě zastavovat.
Nutno tedy uzavřít, že návrh na nařízení exekuce ze 7. 11. 2003 byl podán v
nové tříleté promlčecí lhůtě počítané od právní moci usnesení o nařízení výkonu
rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva, tedy od 28. 11. 2001.
Protože se povinnému prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost
napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud bez jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání jako nedůvodné podle § 243b odst. 2 části
věty před středníkem, odst. 6 o. s. ř. zamítl.
O případných nákladech exekuce bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI.
exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. května 2010
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.
předseda senátu