20 Cdo 2277/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Vladimíra Mikuška v
exekuční věci oprávněné Eiger Asset Management AG, se sídlem Alfred Escher –
Strasse 9, 8002 Curych, Švýcarsko, identifikační číslo osoby
CH-020.3.024.556-4, zastoupené JUDr. Janem Rudolfem, advokátem se sídlem v
Praze 1, Jungmannova 34, proti povinné I. Š., zastoupené Mgr. et Mgr. Radimem
Dostalem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Palackého 168, o 167.860,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 22 Nc 112/2004, o
dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 5. 2006, č.
j. 20 Co 600/2005-54, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 5. 2006, č. j. 20 Co 600/2005-54, a
usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 17. 8. 2004, č. j. 22 Nc 112/2004-24,
se ruší a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 17. 8. 2004,
č. j. 22 Nc 112/2004-24, jímž okresní soud nařídil exekuci na majetek povinné.
Dospěl k závěru, že námitka nedostatku aktivní legitimace oprávněné není
důvodná. Dovodil, že vymáhanou pohledávku původní žalobkyně Investiční a
poštovní banky, a. s, Praha 1, které bylo právo přiznáno rozsudkem bývalého
Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 16. 6. 1999, sp. zn. 15/4/Cm 60/95,
nabyla na základě dohody o narovnání ze dne 24. 10. 2001 mezi Československou
obchodní bankou, a. s. na straně jedné, imAGE Alpha, a. s. a IPB Group Holding,
a. s. na straně druhé, posledně jmenovaná společnost. Tato ji smlouvou ze dne
11. 2. 2003 postoupila společnosti Eiger Asset Management AG, současné
oprávněné. Podpisy jednatelů společnosti postupitele a postupníka byly řádně
ověřeny notářem.
Usnesení odvolacího soudu napadla povinná dovoláním a namítá, že řízení je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§
241a odst. 2 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soud řád, ve znění
pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.“). Odvolacímu soudu vytýká, že
nedostatečně zjistil skutkový stav věci, že se nezabýval namítaným nedostatkem
aktivní legitimace oprávněné a nedostatkem součinnosti ze strany věřitele při
plnění závazku. Rovněž odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval námitkou
promlčení. Navrhla proto, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a
věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolací soud projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soud řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (Část první, čl. II
Přechodná ustanovení, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání je přípustné, protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 236 odst. 1, § 237 odst. 1
písm. c/, odst. 3, § 238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 o. s. ř., § 130 zákona č.
120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o
změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „zákon č.
120/2001 Sb.“). Ten je dán tím, že odvolací soud posoudil otázku aktivní
legitimace oprávněné v rozporu s ustálenou judikaturou.
Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.) i k vadám podle ustanovení § 229
odst. 1, odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i k
jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho
obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle § 36 odst. 3 a odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb. (shodně též § 256 odst. 1 a
2 o. s. ř.) proti jinému, než kdo je v rozhodnutí označen jako povinný, nebo ve
prospěch jiného, než kdo je v rozhodnutí označen jako oprávněný, lze provést
exekuci, jen jestliže je prokázáno, že na něj přešla povinnost nebo přešlo či
bylo převedeno právo z exekučního titulu. Přechod povinnosti nebo přechod či
převod práva lze prokázat jen listinou vydanou anebo ověřenou státním orgánem
nebo notářem, pokud nevyplývá přímo z právního předpisu.
Soudní praxe dovodila, že soukromá listina, jíž se dokládá přechod práva nebo
povinnosti, vyhovuje požadavkům § 36 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb. tehdy,
jestliže podpisy na ní byly zákonem předepsaným způsobem ověřeny
(legalizovány). Současně, není-li předkládán originál soukromé listiny, musí
být ověřena shoda předkládané kopie s originálem (srov. např. odůvodnění
usnesení Nejvyššího soudu z 29. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 721/97, uveřejněného
pod č. 4/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího
soudu z 18. 1. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2053/2004, uveřejněného v časopise Soudní
judikatura čísle 3, ročníku 2005 pod č. 43). Ověřený opis smlouvy (vidimace) s
neověřenými podpisy k prokázání přechodu práva z exekučního titulu nestačí,
neboť vidimací se soukromé listině vyšší kvalita věrohodnosti neposkytuje.
Nejvyšší soud rovněž v usnesení ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 20 Cdo 2302/2005,
dospěl k závěru, že prokázání převodu práva shora popsaným způsobem musí být
doloženo u všech postupních smluv předcházejících té poslední (srov. též
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 20 Cdo 389/2011).
Odvolací soud dospěl k závěru, že postupní smlouva uzavřená mezi oprávněnou a
její právní předchůdkyní obě náležitosti (vidimaci i legalizaci) splňuje. Jak
vyplývá z obsahu spisu (č. l. 16 - 20) dohoda o narovnání uzavřená dne 24. 10.
2001 mezi Československou obchodní bankou, a. s. na jedné straně, imAGE Alpha,
a. s. a IPB Group Holding, a. s., na straně druhé, obsahuje pouze ověření
pravosti kopie listiny, ale neobsahuje ověření podpisů zástupců jednotlivých
účastníků této smlouvy. Proto pokud odvolací soud uzavřel, že oprávněná jako
osoba odlišná od té, které svědčí exekuční titul, je aktivně legitimována k
podání návrhu na exekuci, aniž se zabýval úředním ověřením smlouvy o převodu
této vymáhané pohledávky předcházející smlouvě poslední (zde smlouvě ze dne 11.
2. 2003 uzavřené mezi IPB Group Holding, a. s. a společností Eiger Asset
Management AG), na základě které se postupník jako osoba oprávněná domáhá v
této exekuci vymožení nároku, posoudil aktivní legitimaci oprávněné k podání
návrhu na exekuci neúplně, a proto i nesprávně v tom směru, že se nezabýval
„úředním ověřením“ převodních smluv předcházejících. Je přitom také výrazem
ustálené soudní praxe, že nesplní-li oprávněná svou procesní povinnost doložit
(prokázat) způsobem uvedeným v ustanovení § 256 o. s. ř. resp. § 36 odst. 4
zákona č. 120/2001 Sb. přechod práva nebo povinnosti, je soud povinen jí
poskytnout potřebné poučení (§ 254 odst. 3 o. s. ř.) a vyzvat ji, aby svou
procesní povinnost v tomto směru dodatečně splnila v přiměřené lhůtě, kterou jí
současně určí. Teprve poté, co oprávněná ani v dodatečné lhůtě přechod práv
nebo povinností neprokáže, rozhodne soud o zamítnutí návrhu na nařízení exekuce
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1073/96,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura čísle 2, ročníku 1997 pod č. 13, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2379/98).
K námitce promlčení je třeba uvést, že otázkou promlčení vymáhaného
pravomocného a vykonatelného nároku v rámci řízení o nařízení výkonu rozhodnutí
se již Nejvyšší soud vyjádřil ve stanovisku ze dne 18. 2. 1981, sp. zn. Cpj
159/79, uveřejněném pod číslem 21/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
v němž bylo vyloženo, že při nařízení výkonu rozhodnutí se soud promlčením
vymáhané pohledávky nezabývá; námitka promlčení je relevantní a přísluší o ní
rozhodovat pouze v řízení o návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268
odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu, jak bylo vysvětleno výše, spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), Nejvyšší soud je
tedy podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil.
Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na
rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s.
ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1 část první
věty za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i
o nákladech řízení předchozího, tedy i dovolacího (§ 243d odst. l věta druhá o.
s. ř.), popřípadě bude o náhradě nákladů rozhodováno ve zvláštním režimu (§ 87
a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. května 2012
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu