20 Cdo 2286/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr.Vladimíra Mikuška ve
věci žalobce R. I., zastoupeného advokátem, proti žalované Q. s r.o.,
zastoupenému advokátem, o zaplacení 2.500.000,-Kč s příslušenstvím, vedené u
Městského soudu v Brně pod sp. zn. 53 C 24/96, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27.ledna 2004, č.j. 21 Co 455/2001-163,
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27.ledna 2004, č.j. 21 Co
455/2001-163, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl
žalobu, podle které měl být žalovaný uznán povinným zaplatit žalobci
2.500.000,-Kč s úroky z prodlení, neboť – na rozdíl od soudu I.stupně –
neshledal žalobce jako postupníka aktivně legitimovaným k uplatňování nároku
podle § 315 odst. 1 o.s.ř., když vyjádřil názor, že z povahy takového nároku
vyplývá aktivní legitimace k jeho uplatnění jen oprávněnému z exekučního
řízení. Přikázání pohledávky oprávněnému se děje podle názoru odvolacího soudu
jen v procesní rovině, aniž by došlo ke změně věřitele, a jestliže tak
oprávněný z exekučního řízení postoupí svoji pohledávku na jinou osobu, dojde
sice ke vstupu takového nabyvatele do vztahu k dlužníkovi z postoupené
pohledávky, avšak nelze na jiného přenést postavení oprávněného k poddlužnické
žalobě, jež má procesní charakter. Dispozice oprávněného s jeho pohledávkou
(jejím postoupením) nezakládá postupníkovi aktivní legitimaci. Nadto žalobce
není v dané věci aktivně legitimován ani v rovině hmotněprávní, neboť smlouva o
postoupení pohledávky neidentifikuje pohledávku určitým a nezaměnitelným
způsobem.
Žalobce v dovolání těmto závěrům oponuje námitkou nesprávného právního
posouzení věci; odvolací soud podle něj použil nesprávná zákonná ustanovení k
tomu, aby žalobce považoval za aktivně nelegitimovaného k podání poddlužnické
žaloby.
Dovolání je přípustné (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), poněvadž směřuje proti
rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve
věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.).
Jelikož existence vad vyjmenovaných v § 242 odst. 3, větě druhé, o.s.ř.
namítány nebyly a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací
soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel
obsahově vymezil (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), jsou předmětem
dovolacího přezkumu dva právní závěry odvolacího soudu – jednak jeho názor,
dle nějž postoupení pohledávky oprávněným nemůže mít za následek nástupnictví
postupníka v řízení o (poddlužnické) žalobě podle § 315 o.s.ř. a posléze v
případě nesprávnosti takového názoru odvolacího soudu i jeho závěr, dle nějž
vymezení postupované pohledávky jen její výší a uvedením spisové značky
exekučního spisu bez uvedení (exekučního) soudu činí postoupení neplatným.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice
správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy dovodil
nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Podle § 524 odst. 1 o.z. může věřitel (postupitel) svoji pohledávku postoupit
písemnou smlouvou jinému (postupníkovi) i bez souhlasu dlužníka. S postoupenou
pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená.
Podle § 314 odst. 1 o.s.ř. (ve znění účinném do 31.12.2000 - viz čl. 18 části
dvanácté hlavy I. zák. č. 30/2000 Sb. - dle nějž se pro řízení v prvním stupni
o výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu nebo jiné
peněžité pohledávky, které bylo zahájeno přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona, použijí dosavadní právní předpisy, totéž platí pro provedení těchto
výkonů rozhodnutí) se výkon rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky než
pohledávky z účtu u peněžního ústavu provede tak, že dlužník povinného vyplatí
pohledávku, jestliže je již splatná, po právní moci usnesení o nařízení výkonu
rozhodnutí oprávněnému; není-li pohledávka povinného dosud splatná, vyplatí jí
oprávněnému, jakmile se stane splatnou. Podle § 315 odst. 1 o.s.ř. nevyplatí-li
dlužník povinného oprávněnému pohledávku bez odkladu po tom, kdy mu bylo
doručeno vyrozumění, že nařízení výkonu rozhodnutí nabylo právní moci, nebo,
kdy se stala pohledávka splatnou, může se oprávněný domáhat vlastním jménem na
dlužníkovi povinného u jeho obecného soudu vyplacení pohledávky.
Z citovaných ustanovení plyne, že přikázání pohledávky podle § 315 o.s.ř. je
institutem procesního práva; přikázáním pohledávky oprávněnému nedochází z
hlediska hmotného práva ke změně věřitele, v čemž je třeba souhlasit se soudem
odvolacím. Povinnost dlužníka povinného platit přímo oprávněnému má svůj základ
jen v procesním právu, splnění takové povinnosti má ovšem hmotněprávní přesah
projevující se zánikem dluhu, který měl oprávněný vůči svému povinnému.
Přikázáním pohledávky se však oprávněný nestává věřitelem dlužníka povinného
(poddlužníka), dostává se mu jen zvláštní, procesním právem založené,
legitimace k uplatnění nároku, jenž by jinak svědčil povinnému. Taková procesní
aktivní legitimace oprávněného sama o sobě nezakládá hmotněprávní sukcesi a je
proto správný i názor odvolacího soudu, že oprávněný není v žádném
hmotněprávním vztahu s poddlužníkem – nemá-li proti němu z hlediska hmotného
práva pohledávku, nemůže ji ani postoupit.
Odvolací soud však při jinak správném rozlišování procesněprávních a
hmotněprávních důsledků vztahů podle shora uváděných ustanovení pozitivního
práva přehlíží, že je hmotným právem obecně dovolené, aby byla postoupena i již
soudem deklarovaná pohledávka oprávněného za povinným (nikoli oprávnění z § 315
o.s.ř.) a že má taková dovolenost i odraz v právu procesním, pokud jsou v
jeho skutkových podstatách upraveny (viz též § 254 odst. 1 a po 1.1.2001 v §
107a o.s.ř.) postupy v případě změny oprávněného subjektu (věřitele) co by v
řízení o výkon rozhodnutí oprávněné osoby. Dovolací soud oproti soudu
odvolacímu neshledává žádný důvod, pro který by nebylo na místě uvažovat o tom,
že pak i oprávnění věřitele spojené s postoupenou pohledávkou může přejít dle
§ 315 o.s.ř. na jeho nástupce, pokud je přechod vymáhané pohledávky řádně
uplatněn a prokázán.
Důsledky zjevně zákonem dovoleného postoupení pohledávky lze do řízení o výkon
rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky a nároků z něj odvozených
promítnout, ostatně odvolací soud to sám vyjádřil ve svém prvém usnesení v této
věci ze dne 14.7.2000, č.j. 21 Co 308/97-78, když výslovně uvedl, že žalobci,
který byl oprávněným v exekučním řízení, nic nebránilo provádět dispoziční
úkony s pohledávkou samou – mimo jiné ji postoupit na jiný subjekt a došlo-li k
takovému postoupení pohledávky, že bylo nutno (podle tehdejšího názoru
odvolacího soudu) takovou skutečnost zohlednit v rovině procesní (nedovolali-li
by se účastníci takové skutečnosti, bylo by třeba vyvodit závěr o nedostatku
aktivní legitimace původního žalobce, důsledně naznačil tehdy odvolací soud) a
pokud se účastníci takové skutečnosti dovolali, soud, aniž by rozhodoval o
záměně účastníků, měl nadále jednat s nabyvatelem pohledávky. Nutno zdůraznit,
že tyto, podle dovolacího soudu tehdejšímu respektovanému výkladu odpovídající,
právní názory odvolací soud dosahoval v poměrech úpravy předcházející zák. č.
30/2000 Sb., jímž byl do o.s.ř. uveden § 107a.
Jde pak v případě uplatnění takové skutečnosti (postoupení pohledávky
oprávněného za povinným) v řízení do 31.12.2000 (a takový případ tato věc
představuje) jen o posouzení, do kdy lze uplatnění ve vztahu k řízení, v němž
je veden výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky, realizovat. Se zřetelem ke
zvláštnímu charakteru a průběhu provádění výkonu rozhodnutí lze dospět k
závěru, dle nějž bylo do účinnosti zák. č. 30/2000 Sb. možno uplatnit takto
nastalé nástupnictví i v řízení k žalobě dle § 315 o.s.ř. (tj. i ve stádiu
provádění výkonu, a to nejen do okamžiku doručení vyrozumění podle § 314
o.s.ř., a nejen do případné pozdější splatnosti postižené pohledávky, ale až
do okamžiku plnění poddlužníka). Jen takový výklad, který respektuje obecnou
vazbu práva procesního na právo hmotné, umožňuje životnost promítnutí institutu
postoupení pohledávky jako změny oprávněného subjektu v hmotněprávním vztahu do
procesních vztahů; absence hmotně právního vztahu žalobce a žalovaného
překážkou naplnění skutkové podstaty § 315 o.s.ř. není, neboť ta zde je i pro
vztah původního oprávněného jako žalobce a žalovaného.
V širších souvislostech uvedených názorů dovolací soud i vyjadřuje, že v
procesních poměrech po 1.1.2001, od kdy je k návrhu oprávněného nezbytné
vydávat rozhodnutí dle § 107a o.s.ř. (v původním řízení o výkon), je na místě
promítnout důsledky takového nástupnictví do řízení o nároku dle § 315 o.s.ř.
bez dalšího obdobně, jak Nejvyšší soud dovodil, byť v konkursních
souvislostech, ve svém usnesení z 24.9.2003, sp. zn. 29 Odo 223/2003, když
vyjádřil názor, že spor o určení pravosti nevykonatelné pohledávky je sporem
vyvolaným konkursem, v jehož rámci soud usnesení podle § 107a o.s.ř. nevydává a
s osobou, které žalující konkursní věřitel v průběhu takového sporu postoupil
pohledávku, o jejíž pravost jde, soud bez dalšího jedná jako s novým žalobcem
ode dne, kdy nabude právní moci usnesení, jímž soud v konkursním řízení ve
smyslu § 107a o.s.ř. připustil, aby se tato osoba stala účastníkem konkursního
řízení namísto žalujícího konkursního věřitele. Řízení o výkon rozhodnutí je
totiž obdobně řízením, které vyvolalo spor podle § 315 o.s.ř., je proto
zapotřebí nástupnictví založené na postoupení pohledávky oprávněným navrhnout
po 1.1.2001 přímo v takovém řízení a podle pravomocného výsledku rozhodnutí o
takovém návrhu vymezit účastenství i v řízení následném; pokud však formou
rozhodnutí, pak leda takovým, jímž se upravuje vedení řízení.
V této věci žalující společnost R. spol. s r.o. podáním ze dne 18.12.1995
doručeným soudu téhož dne sdělila postoupení pohledávky ve výši 2.500.000,-Kč s
příslušenstvím R. I. a odvolací soud, ve zjevné vazbě na úkon původního žalobce
z 5.9.1997 (čl. 64 spisu), jak již uvedeno, ve svém usnesení ze dne 14.7.2000,
č.j. 21 Co 308/97-78, dovodil, že soud I.stupně má nadále jednat s tvrzeným
nástupcem původního žalobce a ve vztahu k němu věcně rozhodnout. Pokud pak
později v dovoláním napadeném rozhodnutí vyjádřil názor, že platné postoupení
pohledávky zakládá vstup nabyvatele pohledávky jen ve vztahu k dlužníkovi z
vymáhané pohledávky, avšak již neznamená přechod oprávnění uplatnit
poddlužnickou žalobu - pro procesní charakter takového nároku, jde tentokráte
o jeho právní názor problematiku vyčerpávající jen dílčím způsobem, neboť je
založen na zužujícím výkladu dikce § 315 o.s.ř., vyjadřujícího pojem aktivní
legitimace oprávněného, jemuž dlužník povinného nevyplatil vymáhanou pohledávku
a který je k vymáhání tam založeného nároku tímto ustanovením zmocněn
vlastním jménem. Zákon zde totiž zjevně neřeší nic jiného nežli aktivní
legitimaci procesně oprávněného při uplatňování nároku – namísto povinného co
by věřitele svého dlužníka – právě pro absenci hmotněprávního vztahu k takovému
dlužníkovi; absencí takového vztahu totiž trpí oprávněný i v těch případech,
kdy ke změně v osobě oprávněného ani nedojde. Procesněprávní základ aktivní
legitimace oprávněného pak sám o sobě obecné dovolenosti přechodu nároku
zabránit nemůže. Výklad založený na opaku brání ve svém důsledku realizaci
subjektivního práva a směřuje k rozštěpení spojených oprávnění namísto toho,
aby je umožnilo, jak procesnímu právu v systému objektivního práva přísluší.
Procesněprávní původ nároku má ve smyslu standardní judikatury soudů co do
jeho zákonného základu význam jen pro výklad věcné příslušnosti soudu, jeho
další zdůrazňování se však do podmínek jeho uplatňování (mimo zákonem stanovená
omezení) nemůže promítat.
Neobstojí-li názor odvolacího soudu, dle nějž ani při platném postoupení
pohledávky při uplatnění takové skutečnosti nemůže na postupníka přejít
procesní nástupnictví ve vymáhání nároku nároku dle ust. § 315 o.s.ř., je na
místě dovolacímu přezkumu podrobit další právní závěr odvolacího soudu, na němž
je postaveno jeho ve vztahu k rozhodnutí soudu I.stupně měnící (zamítavé)
rozhodnutí, dle kterého vymezení postupované pohledávky její výší a spisovou
značkou exekučního soudu pohledávku určitým a nezaměnitelným způsobem
neidentifikuje. Odvolací soud zde staví na požadavky identifikace postupované
pohledávky nároky („kterých subjektů se postupovaná pohledávka týká, co bylo
jejím důvodem apod.“), jež neodpovídají judikatorně zastávaným (viz usnesení
Nejvyššího soudu z 31.7.2003, č.j. 20 Cdo 1319/2002 uveřejněné v časopise
Soudní judikatura č. sešitu 9/2003 pod poč. č. 165) a které vycházejí z toho,
že lze sice identifikovat pohledávku rozmanitým způsobem, zejména uvedením
právní skutečnosti, na níž je založena, výší, splatností, případně i jinými
skutečnostmi, včetně odkazu na event. titul, jímž byla přiznána; vždy však tak,
aby nebyla zaměnitelná s jinou pohledávkou postupitele za týmž povinným. O
náležité určení pohledávky by nešlo v případě, kdy ani na základě výkladových
pravidel podle § 35 odst. 2 obč. zák. by nebylo možné dospět k spolehlivému
závěru, která pohledávka měla být postoupena. Možnost, zda měl postupitel R.
spol. s r.o. pohledávku téže výše za týmž povinným vymáhanou exekučně pod
shodnou spisovou značkou u nejméně dvou soudů, odvolací soud nenaznačuje, když
taková okolnost nebyla žalovaným v řízení ani namítána.
Právní názory odvolacího soudu, které uplatnil při svém rozhodování, tedy
správné nejsou, a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. dovolatel
uplatnil právem.
Dovoláním napadené rozhodnutí proto Nejvyšší soud zrušil, a odvolacímu soudu
věc vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 o.s.ř).
Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§ 243d odst. 1, věta
první za středníkem, o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém
rozhodnutí ve věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. května 2005
JUDr. František I š t v á n e
k , v. r.
předseda senátu