20 Cdo 2296/2000
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně Tělocvičné
jednoty S. R., proti žalovaným 1/ městu R., a 2/ Tělovýchovné jednotě L. R., o
vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 3 C
466/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
7.3.2000, č.j. 28 Co 42/2000 - 45, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odvolací soud potvrdil rozsudek, kterým soud prvního stupně zamítl
žalobu, jíž se žalobkyně domáhala vyklizení nemovitostí, jež v žalobě označila.
Dospěl k závěru, že věcné břemeno, tj. majetkové právo, jež bylo žalobkyni
podle zákonů č. 173/1990 Sb. a č. 232/1991 Sb. navráceno, jí nezakládá
oprávnění tyto nemovitosti užívat výlučně; podle odvolacího soudu jde o právo
bezplatného užívání (sokolovny) pro vlastní potřebu s tím, že je omezeno právem
vlastníka (prvního žalovaného) pronajímat věc i dalším subjektům (zde již za
úplatu). Proto žalobkyně není oprávněna, uzavřel odvolací soud, domáhat se
vyklizení sporných nemovitostí, jelikož ustanovení § 126 obč. zák. aplikovat
nelze. Návrh žalobkyně, aby připustil proti svému rozhodnutí dovolání, odvolací
soud zamítl.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (pověřeným členem s právnickým
vzděláním) včasné dovolání, v němž především namítla, že spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (§ 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.). Tvrdí, že odvolací soud
nepřípustně zredukoval právo odpovídající věcnému břemeni, spočívající v
trvalém bezplatném užívání žalovaných nemovitostí, když „nedostatečně
zhodnotil“ oddíl II. notářské smlouvy ze dne 26.3.1913 (kterou bylo původně
založeno), a jež zavazuje vlastníka udržovat žalovanou tělocvičnu se vším
příslušenstvím, aby trvale sloužila „pouze jejím účelům“. Tím je ve výkonu
svých práv oběma žalovanými „výrazně diskriminována“, rozhodnutí odvolacího
soudu je v „rozporu s dikcí“ zmíněné smlouvy, absolutizuje právo prvního
žalovaného pronajímat sporné nemovitosti, a to vše v rozporu s jejím čl. III.
odst. 2 a 3.
Oba žalovaní ve svých vyjádřeních dovolání oponovali, pročež i navrhli,
aby bylo zamítnuto.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do
1. 1. 2001 - dále jen „o. s. ř.”).
Posouzení důvodnosti dovolání předchází otázka, zda dovolání je přípustné, a
tím zda věcný přezkum je vůbec možný.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí
odvolacího soudu jen za předpokladu, že to zákon - jde-li o rozsudek v
ustanoveních § 237, § 238 a § 239 o.s.ř. - připouští.
Vady vyjmenované v § 237 odst. 1, jejichž existence zakládá přípustnost
dovolání, dovolatelkou tvrzeny nebyly a z obsahu spisu se nepodávají;
přípustnost dovolání proto odtud dovodit nelze.
Podobně k založení přípustnosti dovolání není užitelné ustanovení § 238 odst. 1
písm. a/, jelikož napadený rozsudek není měnícím, nýbrž potvrzujícím.
Totéž o přípustnosti dovolání platí ohledně ustanovení § 238 odst. 1 písm. b/ ,
§ 239 odst. 1, neboť není splněna podmínka, aby potvrzujícímu rozsudku
odvolacího soudu předcházelo zrušení dřívějšího rozsudku soudu prvního stupně
(a rozsudkem, který byl potvrzen, soud prvního stupně rozhodl jinak než v
dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil), resp. podmínka, že odvolací soud přípustnost
dovolání zvláštním výrokem vyslovil.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání již jen z hlediska ustanovení § 239 odst.
2.
Podle § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na
vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením
potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam.
Pojem „zásadního významu po právní stránce” podle tohoto ustanovení je
specifický nikoli samotnou uplatnitelností v dané věci (v tom smyslu, že
posouzení určité právní otázky se promítá do výsledku konkrétního sporu), ale
tím, že se s ním spojuje způsobilost významového přesahu do všeobecného
(širšího) kontextu soudní praxe. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam tehdy, jestliže zahrnuje posouzení právní otázky, jež je
relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném
účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů. Tak je tomu
především v případech, kdy se týká takové právní otázky, která judikaturou
vyšších soudů řešena dosud nebyla, resp. jejíž řešení je dosud nejednotné, nebo
jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je posuzována
v konstantní (zejména publikované) judikatuře těchto soudů, případně shledá-li
dovolací soud, že existují důvody, pro které je zapotřebí se od stávající
judikatury odchýlit.
To, aby napadený rozsudek byl rozsudkem po právní stránce zásadního významu, a
to bez ohledu na to, jakou (právní) otázkou svůj návrh na připuštění dovolání
odůvodnila, dovolatelka nedoložila.
Polemika, vedená s odvolacím soudem o výklad smlouvy ze dne 26.3.1913, jež i z
pohledu dovolatelky měla být rozhodující co do obsahu jí dřívějšími soudními
rozhodnutími navráceného práva podle zákona č. 173/1990 Sb., ve znění zákona č.
247/1991 Sb., a zákona č. 232/1991 Sb., ve znění zákona č. 312/1991 Sb., totiž
ku splnění podmínky zásadního významu rozhodnutí nevede, neboť není
samozřejmého (což jest v dané souvislosti zdůraznit) důvodu k závěru, že
odvolací soud uplatnil právní názor nesprávný, resp. rozporný s ustálenou
rozhodovací praxí. Co však je rozhodující, dovolatelka nedoložila, proč by měl
výklad konkrétní smlouvy - je-li jedinečný - mít význam naopak všeobecný.
Jestliže tedy nelze dospět k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem
ve smyslu § 239 odst. 2 o.s.ř. po právní stránce zásadně významným, pak
dovolání není přípustné ani podle tohoto ustanovení; poněvadž přípustnost
dovolání podle jiných ustanovení byla vyloučena již dříve, Nejvyšší soud nemohl
rozhodnout jinak, než dovolání žalobkyně odmítnout (§ 243b odst. 4, § 218
odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 2 věty první (per analogiam) o.s.ř.; žalovaným, jimž
by příslušela jejich náhrada, však v tomto stadiu řízení podle obsahu spisu
(relevantní) náklady nevznikly, neboť za ty, jež byly potřebné k účelnému
uplatňování nebo bránění práva (§ 142 odst. 1, věta první, o. s. ř.), nelze
považovat náklady, které se pojí s vyjádřením k dovolání, jež svým zaměřením
vztah k výsledku dovolacího řízení (odmítnutí dovolání) nikterak neosvědčilo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. ledna 2002
JUDr. Vladimír K u r k a , v.r.
předseda senátu