20 Cdo 231/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné T., a. s., proti povinnému R. H., pro 6.075,30 Kč s příslušenstvím, prodejem movitých věcí, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 48 E 576/2000, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 7. 2003, č.j. 10 Co 45/2003-50, takto :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
V záhlaví označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 27. 9. 2002, č.j. 48 E 576/2000-11, kterým Okresní soud v Ostravě zastavil podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“), výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí (nařízený podle rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů ČR - Českého telekomunikačního úřadu ze dne 22. 3. 1999, č.j. 251527/99-6381-II.výpr., k vydobytí pohledávky 6.075,30 Kč s příslušenstvím usnesením ze dne 2. 8. 2000, č.j. 48 E 576/2000-7). Odvolací soud uzavřel, že rozhodnutí, jehož výkon byl nařízen (§ 274 písm. f/ o.s.ř.), se stalo vykonatelným 29. 4. 1999, kdy povinnému uplynula lhůta k plnění. Protože rozhodnutí správního orgánu lze (i v soudní exekuci) vykonat jen ve lhůtě uvedené v § 71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení /správní řád/, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 71/1967 Sb.“), a jelikož tato lhůta uplynula, aniž byl výkon realizován, není možné v exekuci pokračovat.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla oprávněná (za niž jednala zaměstnankyně s právnickým vzděláním) dovoláním, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. a důvodnost shledávala v nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Oproti soudům obou stupňů prosazuje, že v řízení o výkon rozhodnutí, je-li exekučním titulem rozhodnutí orgánu státní správy (zde rozhodnutí vydané podle § 8 odst. 1 zákona č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích ve znění zákonů č. 150/1992 Sb. a č. 253/1994 Sb.), nepřichází aplikace ustanovení § 71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb. v úvahu, neboť „ze systematického i jazykového výkladu tohoto ustanovení jednoznačně vyplývá, že jde o procesní ustanovení, které upravuje podmínky výkonu správního rozhodnutí ve správním výkonu rozhodnutí.“ Pokud soudy – i pod vlivem dřívější judikatury – zaujaly názor opačný, není jejich výklad „ústavně konformní,“ protože „zkracuje oprávněnou na jejích základních právech zaručených článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a článkem 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.“ Dovolatelka současně za „odepření spravedlnosti“ považuje to, že soud prvního stupně poté, co nařídil výkon rozhodnutí, jej důsledně neprováděl a způsobil marné uplynutí lhůty stanovené v § 71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. d/ o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. (srov. § 238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější – odvolacím soudem zrušené – rozhodnutí téhož soudu), je možné přípustnost posuzovat jen v intencích ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., jež ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Za zásadně právně významnou dovolatelka pokládá otázku použitelnosti ustanovení § 71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb. při soudním výkonu rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů ČR - Českého telekomunikačního úřadu ze dne 22. 3. 1999, č.j. 251527/99-6381-II.výpr. (o dlužných telekomunikačních úhradách). Odvolací soud ji však posoudil ve shodě s ustálenou soudní praxí (srov. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 1972, sp. zn. 11 Co 84/72, uveřejněné pod č. 19 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1973, rozsudky Nejvyššího soudu SSR ze dne 30. 11. 1977, sp. zn. 2 Cz 151/77, uveřejněný ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR IV, str. 775, a ze dne 27. 3. 1987, sp. zn. 4 Cz 26/87, uveřejněný pod č. 6 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1989), z níž vychází – vyjma případů, kdy jde o rozhodnutí, smíry a výkazy nedoplatků vydané orgány státní správy, které mohou být v souladu se zvláštní úpravou vykonány bez zřetele na lhůtu uvedenou v § 71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb. (námitku, že v daném případě je právě takový titul vykonáván, dovolatelka nevznesla) – i současná judikatura (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1887/98, uveřejněného v časopise Soudní judikatura 2/1999 pod č. 21, příp. důvody usnesení ze dne 28. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 437/99, uveřejněného v časopise Soudní judikatura 1/2000 pod č. 11).
Pokud jde o výtku týkající se nečinnosti soudu, Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. 20 Cdo 984/2002, vysvětlil, že průtahy v provádění nařízeného výkonu, byť mohly způsobit marné uplynutí lhůty podle § 71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., vadou řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., jež by ostatně přípustnost dovolání nebyla s to založit (viz § 242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.), být nemohou.
O rozpor s právem hmotným ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. nejde proto,
že otázka, jejíž řešení odvolacím soudem dovolatelka napadla, spadá do oblasti práva procesního.
Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je odmítne (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, větu první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. (povinnému, který by měl na jejich náhradu právo, v tomto stadiu řízení náklady nevznikly).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. ledna 2005
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu