20 Cdo 2312/2000
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce M. B.,
proti žalované N. B., a.s., o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v
Bruntále pod sp. zn. 10 C 67/99, o dovolání žalované proti usnesení Krajského
soudu v Ostravě ze dne 15. června 2000, č.j. 10 Co 599/2000-44, takto:
Dovolání se odmítá.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 15. června 2000, č.j. 10 Co
599/2000-44, zrušil usnesení ze dne 5. dubna 2000, č.j. 10 C 67/99-35, jímž
Okresní soud v Bruntále zastavil řízení o žalobě na vyklizení označených
nemovitostí, a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud
- na rozdíl od soudu prvního stupně - uzavřel, že žalovaná námitku, že věc má
být podle dodatku nájemní smlouvy účastníků ze dne 25. dubna 1997, uzavřeného
dne 1. října 1998, projednána v řízení před rozhodci - neuplatnila při prvním
svém úkonu ve věci samé (za který měl soud prvního stupně její vyjádření k
žalobě ze dne 9. srpna 1999). Za první úkon žalované ve věci samé
totiž odvolací soud považoval již vyjádření, jež podala u soudu osobně dne 28.
dubna 1999, a které tuto námitku neobsahovalo. Důvod k zastavení řízení podle
ustanovení § 106 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.\")
zde tedy nebyl.
Žalovaná (zastoupena advokátem) podala proti usnesení odvolacího soudu včas
dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ a § 238a
odst. 1 písm. c/ o. s. ř., namítajíc, že v řízení došlo k vadám dle § 237 o. s.
ř. a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, takže
jsou dány dovolací důvody dle § 241 odst. 3 písm. a/ a d/ o. s. ř. Naplnění
dovolacího důvodu dle § 241 odst. 3 písm. a/ o. s. ř. spatřuje dovolatelka v
tom, že ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. není ve věci dána pravomoc
soudu a existenci dovolacího důvodu popsaného v § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.
v tom, že ve vztahu ke správně zjištěnému skutkovému stavu správně použitý
právní předpis byl nesprávně vyložen. V řízení před soudem prvního stupně již
při prvním úkonu ve věci (ve vyjádření k žalobě, respektive v doplnění
vyjádření k žalobě) namítla, že věc má být projednána v řízení před rozhodcem,
a to v souladu s tzv. rozhodčí doložkou účastníků ze dne 25. dubna 1997. V
rámci tohoto úkonu, který dovolatelka vůči soudu učinila ještě před nařízením
prvního jednání v posuzované věci, byla uplatněna námitka nedostatku podmínky
soudního řízení. Ve shodě s ustanovením § 2 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o
rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, je ve věci založena pravomoc
rozhodce. Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení
zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237, § 238a a § 239
o. s. ř. Podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. není dovolání
přípustné proto, že usnesení odvolacího soudu nebylo usnesením měnícím, a
napadané rozhodnutí nelze podřadit ani případům vyjmenovaným v § 238a odst. 1
písm. b/ až f/ o. s. ř.
Oproti očekávání dovolatelky nezakládá přípustnost dovolání ani ustanovení §
238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť usnesení odvolacího soudu není usnesením,
jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě
jímž věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží.
Podmínky stanovené v § 239 o. s. ř. daná věc rovněž nesplňuje, neboť napadené
usnesení není usnesením potvrzujícím.
Zbývá posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení § 237 o. s. ř.
Ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém)
s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího
soudu zmatečným. Přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatel
příslušnou vadu řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou
skutečně trpí.
Protože jiné vady řízení dle § 237 odst. 1 o. s. ř. tvrzeny nebyly a z obsahu
spisu nevyplývají, je pro závěr o přípustnosti (a současné důvodnosti) dovolání
rozhodující, zda řízení trpí vadou, na niž poukazuje dovolatelka.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. je dovolání přípustné,
jestliže bylo rozhodnuto ve věci, která nenáleží do pravomoci soudů.
Podle ustanovení § 7 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a
rozhodují soudy věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních,
rodinných, družstevních, jakož i obchodních vztahů (včetně vztahů
podnikatelských a hospodářských), pokud je podle zákona neprojednávají a
nerozhodují o nich jiné orgány (odstavec 1). Jiné věci projednávají a rozhodují
soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon (odstavec 2).
Z ustanovení § 106 odst. 1 o. s. ř. pak vyplývá, že jakmile soud k námitce
odpůrce uplatněné nejpozději při prvním jeho úkonu ve věci samé zjistí, že věc
má být podle smlouvy účastníků projednána v řízení před rozhodci, nemůže věc
dále projednávat a řízení zastaví; věc však projedná, jestliže účastníci
prohlásí, že na smlouvě netrvají. Soud projedná věc i tehdy, jestliže zjistí,
že věc nemůže být podle práva České republiky podrobena rozhodčí smlouvě, nebo
že rozhodčí smlouva je neplatná, popřípadě že vůbec neexistuje nebo že její
projednání v řízení před rozhodci přesahuje rámec pravomoci přiznané jim
smlouvou, anebo že rozhodčí soud odmítl se věcí zabývat.
Nejvyšší soud nemá pochybnosti o tom, že spor o vyklizení nemovitostí, založený
na tvrzení, že žalobce účinně odstoupil od nájemní smlouvy uzavřené účastníky
dne 25. dubna 1997, je sporem vyplývajícím z občanskoprávních
vztahů účastníků, který obecně - v intencích § 7 odst. 1 o. s. ř. - podléhá
soudní pravomoci. Otázkou je, zda soud nepřišel o možnost věc projednat a
rozhodnout prostřednictvím námitky žalované, vycházející z úpravy obsažené v
ustanovení § 106 o. s. ř., že věc má být podle smlouvy účastníků projednána
před rozhodci. Ustanovení § 106 o. s. ř. je věnováno úpravě postupu soudu v
případě konfliktu soudní pravomoci s pravomocí rozhodců. Překážku rozhodčí
smlouvy v řízení před soudem nezkoumá soud z úřední povinnosti, nýbrž pouze k
námitce účastníka, který je ve sporu žalovaným; takovou námitku však žalovaný
může uplatnit - stejně jako námitku místní nepříslušnosti - nejpozději při svém
prvním úkonu ve věci samé. Stane-li se tak, a jde-li o námitku
důvodnou (potud, že rozhodčí smlouva byla stranami sjednána v souladu se
zákonem), soud přichází o kompetenci o věci jednat a rozhodnout ji (jinak
obecně platná zásada „perpetuatio jurisdictionis\" se v takovém případě
neprosadí).
Pro závěr o existenci vady dle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. je tedy
určující, zda žalovaná námitku, že věc má být podle smlouvy účastníků
projednána před rozhodci, vskutku uplatnila při svém prvním úkonu ve věci.
Z obsahu spisu se podává, že prvním úkonem žalované ve věci bylo písemné
vyjádření k žalobě (č.l. 12), datované 23. dubna 1999 a podané u soudu osobně
téhož dne. Jde o určitý a srozumitelný procesní úkon, jenž splňuje všechny
obsahové náležitosti podání (§ 42 odst. 4 o. s. ř.), a v jehož rámci se
žalovaná (s poukazem na to, že žalobcovo odstoupení od smlouvy je neplatné, a
že i při platném odstoupení od smlouvy nájemní vztah trvá, jelikož se obnovil
dle § 676 odst. 2 občanského zákoníku) domáhala zamítnutí žaloby. Námitku, že
projednání věci před soudem brání rozhodčí smlouva, však toto podání
neobsahuje. Tuto námitku žalovaná uplatnila až v písemném podání ze dne 9.
srpna 1999, podaném u soudu osobně dne 11. srpna 1999 (č.l. 17), označeném jako
doplnění vyjádření k návrhu, tedy po více než třech měsících od svého prvního
úkonu ve věci.
Na tomto základě lze uzavřít, že žalovaná námitku opírající se o ustanovení §
106 odst. 1 o. s. ř. uplatnila opožděně, takže pravomoc soudu k projednání a
rozhodnutí věci zůstala zachována; vadou dle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
tudíž řízení rovněž netrpí.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako
nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1,
část věty před středníkem, o. s. ř.), podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1
písm. c/ o. s. ř. usnesením odmítl.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. října 2000
JUDr. Zdeněk K r č m á ř, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková