20 Cdo 2313/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce T. S. proti žalovaným 1)
M. P., 2) J. S., 3) Ing. M. K., o obnovu řízení, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 6 pod sp. zn. 18 C 197/99, o dovolání žalobce proti usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 30. dubna 2002, č. j. 18 Co 139/2002-165, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit 3. žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 1200,-Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám jeho zástupkyně advokátky.
Obvodní soud usnesením ze dne 4. 10. 2001, č. j. 18 C 197/99-135,
zamítl žalobcův návrh na povolení obnovy řízení vedeného u něj pod sp. zn. 18 C
224/98, na náhradě nákladů řízení zavázal žalobce zaplatit prvnímu žalovanému
částku 3.775,-Kč a třetímu žalovanému částku 4.600,-Kč a konečně rozhodl, že
žalobce a druhý žalovaný navzájem nemají právo na náhradu nákladů řízení.
Městský soud usnesení obvodního soudu k odvolání žalobce potvrdil a o
nákladech odvolacího řízení rozhodl tak, že na jejich náhradu má ve vztahu k
žalobci právo první a třetí žalovaný, každý ve výši 2.325,-Kč; ve svém
rozhodnutí se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že nebyl naplněn
žádný ze zákonných důvodů, pro které lze obnovu řízení povolit.
Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadl žalobce včasným (viz též
usnesení tzv. velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze 17.
prosince 2002, sp. zn. 35 Odo 317/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura
č. 1, ročník 2003 pod poř. č. 7) dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z
ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu v nyní účinném
znění, a jímž namítá zejména nesprávnou aplikaci jeho ustanovení § 228 odst. 1
písm. a) o.s.ř.
Třetí žalovaný navrhl zamítnutí dovolání.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy I
(Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. Jelikož rozhodnutí soudů obou stupňů v řízení sp. zn. 18 C
224/98, jehož obnova je navržena, byla vydána přede dnem nabytí účinnosti
zákona č. 30/2000 Sb. (viz bod 16. přechodných a závěrečných ustanovení),
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm - oproti očekávání dovolatele
- podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném před
novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. účinném do 31. prosince 2000
(dále jen „o. s. ř.”).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost
dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237, § 238a a § 239 o. s. ř. O
žádný z případů v těchto ustanoveních zmíněných však ve věci nejde.
Ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém)
s vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným;
takovéto vady, k nimž je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti
(§ 242 odst. 3 o. s. ř.), v dovolání namítány nejsou a z obsahu spisu
nevyplývají.
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z § 238a odst. 1 o. s. ř.,
jelikož napadené rozhodnutí není měnící nýbrž potvrzující a nelze je podřadit
ani dalším případům vyjmenovaným v odstavci 1 tohoto ustanovení (a tedy ani pod
jeho písmenem d/, jelikož sice jde o usnesení potvrzující, nikoli však takové,
jímž by bylo potvrzeno usnesení o zastavení řízení pro nedostatek pravomoci
soudu).
Použitelnost ustanovení § 239 o. s. ř. není dána již proto, že
rozhodnutí o povolení (případně nepovolení) obnovy řízení, a
tedy ani usnesení odvolacího soudu, jímž bylo takové rozhodnutí soudu prvního
stupně potvrzeno, není rozhodnutím ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího
soudu z 2. prosince 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, uveřejněné ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek č. 10, ročník 1998, pod poř. č. 61). Návrh na
připuštění dovolání (předpokládaný ustanovením § 239 odst. 2 o. s. ř.) navíc
ani nebyl podán.
Protože dovolání není v dané věci přípustné podle žádného z výše
uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je - aniž se mohl zabývat zkoumáním jeho
důvodnosti - bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení
§ 243b odst. 4 věty první, odst. 5 části věty za středníkem a § 218 odst. 1
písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl.
Žalobce z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto,
třetí žalovaný tedy má podle ustanovení § 146 odst. 2 věty první per analogiam,
§ 224 odst. 1 a § 243b odst. 4 o. s. ř. právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Náklady dovolacího řízení, jež vznikly 3. žalovanému, spočívají v
částce 1125,- Kč představující sazbu odměny za zastupování advokátem (§ 1
odst. 1, § 2 odst. 1, § 10 odst. 1, § 15 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou
se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo
notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou
se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti (advokátní tarif), ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“), sníženou o 50% podle § 18 odst. 1
vyhlášky, a v částce 75,- Kč paušální náhrady ve smyslu ustanovení § 13 odst.
3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. října 2003
JUDr. Vladimír Mikušek, v.r.
předseda senátu