20 Cdo 2316/2010
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v
právní věci žalobkyně TRANSKOREKTA, společnost s ručením omezeným, se sídlem v
Pleteném Újezdu, Zahradní 66, identifikační číslo osoby 619 44 017, zastoupené
JUDr. Vladimírem Doležalem, advokátem se sídlem v Praze 7, Dobrovského 10,
proti žalované Okresní správě sociálního zabezpečení Ostrava, se sídlem v
Ostravě-Moravské Ostravě, Zelená 3158/34a, o vyloučení nemovitostí z výkonu
rozhodnutí, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 C 364/2007, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. srpna
2009, č. j. 11 Co 319/2009 - 97, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. srpna 2009, č. j. 11 Co 319/2009
- 97, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se vylučovací žalobou podle § 267 odst. 1 o. s. ř. domáhala vydání
rozsudku, jímž bude rozhodnuto, že z výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského
zástavního práva nařízeného usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. 9.
2002, sp. zn. 52 E 658/98, jež nabylo právní moci dne 2. 12. 2003, se vylučují
nemovitosti zapsané na listech vlastnictví (dále jen LV) č. 1488 a č. 810 u
Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště Ostravě,
specifikované v petitu žaloby (dále jen „předmětné nemovitosti“). Žalobu
odůvodnila zejména tím, že vlastnicí předmětných nemovitostí se stala na
základě kupní smlouvy, kterou uzavřela s předcházející vlastnicí OSRAMO, Vlček
a spol., s.r.o., IČ 49609181, s právními účinky vkladu vlastnického práva do
katastru nemovitostí ke dni 25. 8. 1998. Vzhledem k tomu, že na majetek této
společnosti byl ke dni 31. 7. 2001 prohlášen konkurs a protože na uvedených
listech vlastnictví byla v době převodu předmětných nemovitostí zaznamenána
„řada“ zástavních práv k zajištění pohledávek třetích osob, vyzval správce
konkursní podstaty úpadkyně žalobkyni výzvou ze dne 29. 5. 2002 ke složení ceny
věcí podle § 27 tehdy platného zákona o konkursu a vyrovnání (dále též jen
„ZKV“), které vyhověla dne 30. 5. 2002, o čemž svědčí prohlášení správce
konkursní podstaty ze dne 21. 11. 2002; tím zanikla veškerá zajišťovací práva k
předmětným nemovitostem v souladu s § 28 odst. 5 ZKV. Na základě toho pak
Katastrální úřad v Ostravě vyhověl návrhu žalobkyně na výmaz veškerých
zástavních práv, záznamů a „obdobných břemen“, zapsaných na LV č. 1488 a LV č.
810, a ke dni 16. 7. 2002 byly tyto listy vlastnictví prosty jakýchkoliv
záznamů o zajišťovacích právech; teprve v roce 2003 byl na nich zapsán záznam o
zřízení soudcovského zástavního práva podle usnesení Okresního soudu v Ostravě
ze dne 17. 9. 2002, sp. zn. 52 E 658/98, pravomocné dne 2. 12. 2003, jímž k
návrhu žalované ze dne 28. 5. 1998 byl nařízen výkon rozhodnutí pro její
pohledávku proti OSRAMO, Vlček a spol., s.r.o. Protože katastrální úřad odmítl
bez pravomocného rozhodnutí soudu, případě návrhu žalované, provést výmaz
soudcovského zástavního práva, nezbylo žalobkyni, než podat excindační žalobu.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. 10. 2008, č. j. 32 C 364/2007-69,
rozhodl, že z výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva
nařízeného usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. 9. 2002, sp. zn. 52 E
658/98, jež nabylo právní moci dne 2. 12. 2003, se vylučují předmětné
nemovitosti, zapsané na LV č. 1488 a LV č. 810 vedených Katastrálním úřadem pro
Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště Ostrava; dále rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně
se stala k datu 25. 8. 1998 vlastnicí předmětných nemovitostí, které nabyla na
základě kupní smlouvy uzavřené s původní vlastnicí OSRAMO, Vlček a spol.,
s.r.o., na jejíž majetek byl dne 31. 7. 2001 prohlášen konkurs, a že předmětné
nemovitosti byly sepsány do konkursní podstaty této společnosti. Dne 29. 5. 2002 vyzval správce konkursní podstaty úpadkyně žalobkyni ke složení ceny
předmětných nemovitostí, což učinila dne 30. 5. 2002, a dne 16. 7. 2002 byla
zástavní práva váznoucí na nemovitostech k datu 25. 8. 1998 vymazána. Dne 28. 5. 1998 podala žalovaná návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zřízením
soudcovského zástavního práva mimo jiné i k uvedeným nemovitostem k uspokojení
její pohledávky proti OSRAMO, Vlček a spol., s.r.o., jemuž bylo vyhověno
usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. 9. 2002, č.j. 52 E 658/98-138,
ve spojení s opravným usnesením téhož soudu ze dne 23. 10. 2002, č. j. 52 E
658/98-147, a usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2003, č. j. 10
Co 534/2003-153, pravomocným dne 2. 12. 2003, s tím, že pořadí pohledávky se
stanoví datem 28. 5. 1998. Dále bylo zjištěno, že konkursní řízení úpadkyně
OSRAMO, Vlček a spol., s.r.o., vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 8
K 64/97, nebylo dosud ukončeno a že u téhož soudu probíhá k návrhu žalobkyně
řízení o vyloučení předmětných nemovitostí z konkursní podstaty úpadkyně, a to
pod sp. zn. 12 Cm 188/2003. Při právním posouzení věci vyšel soud prvního
stupně z § 27 odst. 5 ZKV, ve znění platném k datu 30. 5. 2002, které určovalo,
že „pokud vlastník nemovitostí, jež jsou zatíženy zástavním právem a dané
nemovitosti jsou sepsány do konkursní podstaty, složí jejich cenu na základě
výzvy správce konkursní podstaty, dojde k zániku všech zástavních práv na
nemovitostech váznoucích a vlastnické právo k nemovitostem tak již nebude
nadále nijak zatíženo“. Dovodil, že bylo-li v daném případě soudcovské zástavní
právo k předmětným nemovitostem zřízeno dnem 2. 12. 2003, tj. „po okamžiku, kdy
žalobkyně složila cenu předmětných nemovitostí, avšak na základě návrhu
podaného předtím, dokonce před nabytím vlastnického práva žalobkyně k
nemovitostem, nelze přičíst k tíži žalobkyně, že o návrhu na nařízení výkonu
rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva bylo soudy rozhodnuto a
soudcovské zástavní právo tak zřízeno až po tomto okamžiku“. Pokud by ke vzniku
soudcovského zástavního práva došlo před složením ceny předmětných nemovitostí,
„toto by v důsledku právního významu daného institutu zaniklo také“.
Opačný
názor by podle okresního soudu „byl zcela v rozporu s úmyslem zákonodárce co do
právního institutu „složení ceny věci“ podle § 27 odst. 5 ZKV. Dospěl proto k
závěru, že žaloba na vyloučení předmětných nemovitostí z výkonu rozhodnutí
vedeného u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 52 E 658/98 je důvodná, neboť
žalobkyni svědčí právo nepřipouštějící výkon rozhodnutí ve smyslu § 267 odst. 1
o. s. ř. v „logické souslednosti s § 27 odst. 5 ZKV, a to právo vlastnické,
nezatížené zástavním právem, neboť složením ceny věci se žalobkyně z
povinnosti, jež přechází v rámci soudcovského zástavního práva i na nabyvatele
nemovitostí, tzv. vykoupila“.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. 8. 2009, č. j.
11 Co 319/2009-97, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl,
a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů před soudy obou
stupňů. Odvolací soud převzal skutková zjištění okresního soudu, jeho právní
závěry však nepovažoval za správné. Zánik soudcovského zástavního práva, jež
„žalobkyně dovozovala z § 170 odst. 1 písm. g) obč. zák. ve spojení s § 27
odst. 5 ZKV“ (potažmo jeho výmaz z katastru nemovitostí) totiž podle odvolacího
soudu „ještě neznamená, že by nemovitosti už bez tohoto zajištění nemohly být
výkonem rozhodnutí postiženy“. Řízení o vyloučení předmětných nemovitostí z
konkursní podstaty úpadce (předchozí vlastnice) vedené u Krajského soudu v
Ostravě pod sp. zn. 12 Cm 188/2003 je samostatným řízením, které nemá vliv na
rozhodnutí v této právní věci. Pokud totiž dojde Krajský soud v Ostravě k
závěru, že předmětné nemovitosti patří do konkursní podstaty, dojde k jejich
prodeji v rámci konkursu. Dále krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí
uvedl, že chtěla-li se žalobkyně domoci výmazu soudcovského zástavního práva
„ve vztahu k předmětným nemovitostem v katastru nemovitostí [neboť nastala
skutečnost předpokládaná § 170 odst. 1 písm. g) o.z. ve spojení s § 27 odst. 5
zákona o konkursu a vyrovnání pro jeho zánik], pak měla volit jiný postup,
nikoliv však žalobu podle § 267 o. s. ř.“; otázku zániku soudcovského
zástavního práva tak podle jeho názoru nebylo nutno řešit.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu
uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Poté, co zopakovala zjištěný
skutkový stav věci, odkázala na závěry zaujaté v rozhodnutí Nejvyššího soudu
sp. zn. 29 Odo 1020/2004, které „je postaveno na zásadním rozlišení, k jakému
dni vzniká určení pořadí zástavního práva, a k jakému dni vzniká samotné
zástavní právo, neboli - určení pořadí soudcovského zástavního práva vzniká
dnem doručení návrhu soudu a samotné zástavní právo vzniká dnem nabytí právní
moci tohoto rozhodnutí“. Protože v dané věci bylo soudcovské zástavní právo
zřízeno usnesením Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 52 E 658/98, které nabylo
právní moci dne 2. 12. 2003, je žalobkyně přesvědčena o tom, že toto právo
zaniklo ve smyslu § 14 odst. 1 písm. f) ZKV, neboť bylo zřízeno po podání
návrhu na prohlášení konkursu na majetek úpadkyně OSRAMO, Vlček a spol., s.r.o.
Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k
dalšímu řízení.
Žalovaná se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnila s rozhodnutím
odvolacího soudu, zdůraznila, že pro nařízení výkonu rozhodnutí zřízením
soudcovského zástavního práva je rozhodující stav v době zahájení řízení a že §
14 odst. 1 písm. f) ZKV na danou věc nedopadá. Navrhla, aby dovolání žalobkyně
bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř., a že je
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal rozsudek odvolacího
soudu a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné, i když z jiného než
namítaného důvodu; řízení je totiž postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího
soudu v případě přípustného dovolání přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §
229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (existence
uvedených vad nebyla tvrzena a z obsahu spisu nebyly tyto vady zjištěny), jakož
i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], i když nebyly v dovolání uplatněny.
Vadou řízení ve smyslu uvedeného ustanovení je mimo jiné i nepřezkoumatelnost
odůvodnění napadeného rozhodnutí, jež brání dovolacímu soudu posoudit jeho
správnost.
Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. platí, že není-li dále stanoveno jinak, soud v
odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých
důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a
jasně vyloží, které skutečnosti má za prokázané a které nikoliv, o které důkazy
opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil,
proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc
posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy
účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo
přesvědčivé.
Soud je povinen v odůvodnění uvést, které skutečnosti (skutková tvrzení)
významné pro rozhodnutí ve věci byly dokazováním, shodnými tvrzeními účastníků
nebo jiným zákonným způsobem prokázány a které nikoliv. U každé jednotlivé
prokázané i neprokázané skutečnosti musí soud vyjádřit, jak k tomuto závěru
dospěl, tj. jak tyto důkazy hodnotil, zejména jde-li o důkazy protichůdné, a
proč nevyhověl všem návrhům účastníků a vedlejších účastníků. Jednotlivé
prokázané skutečnosti je třeba promítnout do závěru o skutkovém stavu věci,
který je rozhodný pro její právní posouzení. Právním posouzením věci se pak
rozumí výklad o tom, z jakých ustanovení zákona nebo jiného právního předpisu
soud vycházel (proč pod tato ustanovení podřadil zjištěný skutkový stav) a jak
je případně vyložil, a výklad o tom, jaká mají účastníci na základě zjištěného
skutkového stavu podle těchto ustanovení ve vztahu k předmětu řízení práva a
povinnosti a jak proto byla věc rozhodnuta (srov. shodně Bureš J., Drápal L.,
Krčmář Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C.
H. Beck 2006, strana 725).
Povinnost soudů rozsudky odůvodnit způsobem zakotveným v § 157 odst. 2 o. s.
ř., je jedním z principů řádného a spravedlivého procesu vyplývajících z článku
36 a následujících ustanovení Listiny základních práv a svobod a z článku 1
Ústavy České republiky, který představuje součást práva na spravedlivý proces.
Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při
hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
Stav, kdy rozsudek postrádá náležitosti uvedené v § 157 odst. 2 o. s. ř., ve
svých důsledcích vede k tomu, že se stává nepřezkoumatelným. To platí i pro
napadené rozhodnutí.
Z jeho odůvodnění vyplývá, že odvolací soud převzal skutková zjištění učiněná
soudem prvního stupně, neboť - jak uvedl - mají oporu v provedených důkazech, a
proto je považoval za správná. Dále odvolací soud poté, co citoval ustanovení §
267 odst. 1 o. s. ř., vysvětlil smysl excindační žaloby, a to i ve vztahu k
výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva. Pokud jde o právní
posouzení věci, krajský soud dovodil, že zánik soudcovského zástavního práva z
důvodu zaplacení ceny zástavy správci konkursní podstaty [podle mínění
odvolacího soudu podle § 170 odst. 1 písm. g) obč. zák. ve spojení s § 27 odst.
5 zákona o konkursu a vyrovnání] není relevantním důvodem „dle § 267 o. s. ř. k
tomu, aby mohlo být dosaženo účelu tohoto právního institutu, jinak řečeno,
zánik soudcovského zástavního práva (potažmo jeho výmaz v katastru nemovitostí)
ještě neznamená, že by nemovitosti už bez tohoto zajištění nemohly být výkonem
rozhodnutí postiženy“, a že řízení o vyloučení předmětných nemovitostí z
konkursní podstaty úpadce (předchozího vlastníka) je samostatným řízením, které
nemá vliv na rozhodnutí v této právní věci. Z tohoto důvodu, aniž by podle
názoru odvolacího soudu bylo nutno řešit otázku zániku soudcovského zástavního
práva, změnil rozsudek okresního soudu podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a
žalobu zamítl. Odůvodnění napadeného rozhodnutí tak zcela postrádá právní závěr
o tom, zda soudcovské zástavní právo zřízené na předmětných nemovitostech k
návrhu žalované (oprávněné) ze dne 28. 5. 1998 k uspokojení její peněžité
pohledávky proti OSRAMO, Vlček a spol., s.r.o., usnesením Okresního soudu v
Ostravě ze dne 17. 9. 2002, č. j. 52 E 658/98-138, ve spojení s opravným
usnesením téhož soudu ze dne 23. 10. 2002, č. j. 52 E 658/98-147, a usnesením
Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2003, č. j. 10 Co 534/2003-153,
pravomocným dne 2. 12. 2003, zaniklo či nikoliv z důvodu, že žalobkyně
zaplatila dne 30. 5. 2002 správci konkursní podstaty úpadkyně cenu zástavy, a
zda jí svědčí vlastnické právo k těmto nemovitostem takto zřízeným soudcovským
zástavním právem nezatíženým, tedy zda je žaloba podle § 267 odst. 1 o. s. ř.
důvodná či nikoliv. Protože dovolacímu soudu tím bylo zabráněno posoudit z
hlediska uplatněného dovolacího důvodu správnost rozhodnutí odvolacího soudu,
Nejvyšší soud k této vadě řízení přihlédl ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o.
s. ř., i když nebyla uplatněna v dovolání.
Nejvyšší soud z uvedeného důvodu rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil
Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za
středníkem a § 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Při novém rozhodování o věci odvolací soud nepřehlédne, že byť se žalobkyně po
právní stránce vedle § 267 odst. 1 o. s. ř. dovolává § 28 odst. 5 ZKV,
neznamená to, že by nebylo možno uplatněný nárok posoudit podle jiného
ustanovení, než je žalující stranou navrhováno (viz § 160 odst. 1 obč. zák., ve
znění účinném od 1. 1. 2001, podle kterého platí, že zástavní právo na základě
rozhodnutí soudu nebo správního úřadu vzniká dnem nabytí právní moci tohoto
rozhodnutí, což bez výslovné úpravy platilo i před 1. 1. 2001 - k tomu srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. března 2006, sp. zn. 29 Odo 1020/2004,
uveřejněný pod číslem 98/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na nějž
dovolatelka poukazuje). Nárok uplatněný žalobou je totiž charakterizován
vylíčením rozhodujících skutkových okolností, jimiž žalobce svůj nárok
zdůvodňuje, a nikoliv ustanovením právního předpisu uvedeným v žalobě.
Skutkovým základem vylíčeným v žalobě ve spojitosti s žalobním petitem je
charakterizován a vymezen základ uplatněného nároku, který je předmětem řízení,
a to bez ohledu na to, jak žalobce po právní stránce svůj nárok kvalifikuje.
Soud není totiž vázán tím, jak po právní stránce žalobce odůvodňuje svůj nárok
a podle jakého ustanovení navrhuje, aby věc byla posouzena (k tomu srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. září 1998, sp. zn. 2 Cdo 2091/97).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí rozhodne
soud o náhradě nákladů původního i dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. listopadu 2011
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu