20 Cdo 2320/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Vladimíra
Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné P. s. s. z., proti povinné H. V.,
za účasti (bývalého) manžela povinné J. V., zastoupeného advokátem, pro
228.079,- Kč s příslušenstvím, zřízením soudcovského zástavního práva na
nemovitostech, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. E
2247/2001, o dovolání MUDr. Jana Votočka proti usnesení Krajského soudu v Praze
ze dne 31.5.2002, č.j. 31 Co 170/2002 - 19, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud potvrdil usnesení, kterým soud prvého stupně nařídil
podle vykonatelného výkazu nedoplatků výkon rozhodnutí zřízením soudcovského
zástavního práva ke 4/6 označených nemovitostí ve společném jmění manželů, a to
povinné a MUDr. J. V. se závěrem, že byly splněny předpoklady
postupu podle § 338b občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů
(dále též jen „o.s.ř.“) pro nařízení výkonu rozhodnutí navrženým způsobem, když
oprávněná prokázala, že předmětné nemovitosti jsou dílem ve společném jmění
povinné a MUDr. V, jenž nedoložil své tvrzení, že jejich manželství bylo
pravomocně rozvedeno a kterážto skutečnost má být prokazována v řízení o
zastavení výkonu rozhodnutí v souladu s § 262a o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl MUDr. J. V., posléze zastoupený
advokátem, včasným dovoláním, jehož důvodnost dovozuje z nesprávného právního
posouzení věci, když namítá, že jeho manželství s povinnou bylo rozvedeno ke
dni 2.9.1994 a že vymáhaný závazek vznikl v důsledku podnikání povinné a po
zániku manželství, jakož i po zrušení společného jmění manželů, jež bylo
vypořádáno podle § 150 odst. 4 o.z., tak, že povinná je vlastnicí jen 1/3 a
on 2/3 nemovitostí, takže nařízení výkonu odporuje ustanovení § 262a odst. 1
o.s.ř.
Dovolání přípustné není.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti
usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu
prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí;
ustanovení § 237 odst. 1 a 3 zde platí obdobně (odstavec 2).
Z toho plyne, že dovolání proti těmto usnesením je přípustné za
předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich), vyslovené v § 237 odst. 1
písm. a/ až c/ o.s.ř.
Jelikož napadené usnesení není měnícím (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.)
ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo
odvolacím soudem zrušeno (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k
založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/
o.s.ř.
Aby mohlo být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.,
musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé
po právní stránce zásadního významu.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v
rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán
zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje
tedy ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným
důvodem je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.),
lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska
těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu
podřaditelné.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Ačkoli dovolání vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení, je
ve skutečnosti založeno na argumentaci skutkovými okolnostmi, které podle
dovolatele odvolací soud nevzal při svém rozhodování do úvahy. Odvolací soud
ovšem skutečnosti bývalým manželem povinné namítané v jeho odvolání posoudil v
souladu s ustálenou rozhodovací praxí soudů, když jeho argumentům o skutkových
okolnostech týkajících se osudu jeho manželství s povinnou a zejména jejich
společného jmění nepřikládal při posuzování důvodnosti odvolání podaného proti
usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí význam. Dovolatel totiž mohl proti
prvostupňovému usnesení o nařízení výkonu namítat jen ty okolnosti, které proti
existenci titulu a jeho poměru k návrhu příslušely povinné, vývoj společného
jmění povinné a dovolatele byl z tohoto hlediska pro odvolací soud a
je tudíž i pro soud dovolací bezcenný.
Ani o existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo
být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v
konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což
rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř.
předpokládá), zde nejde; Nejvyšší soud již ve svém usnesení z 28.5.2003 č.j. 20
Cdo 1054/2002 vyložil, že se ustanovení § 262a o.s.ř. použije i při nařízení
výkonu rozhodnutí postihujícího majetek ze zaniklého společného jmění, které –
k okamžiku rozhodnému ve smyslu § 338b odst. 2 o.s.ř. – nebylo vypořádáno
(dohodou, rozhodnutím soudu nebo na základě domněnky vypořádání podle § 150
odst. 4 obč. zák.); bývalý manžel povinného je v takovém případě účastníkem
řízení (§ 255 odst. 2 o.s.ř.) a protože výkon rozhodnutí soud nařídí zpravidla
bez slyšení povinného a bez jednání (§ 253 odst. 1, 2 o.s.ř.), nelze se v
řízení, jež rozhodnutí o nařízení výkonu předchází, zabývat – kromě jiných
skutečností – otázkou vzniku závazku, jehož vydobytí je navrhováno. Jinak
řečeno, vznik pohledávky za trvání manželství, tj. splnění podmínky nezbytné
pro použití majetku tvořícího společné jmění, se při nařízení výkonu rozhodnutí
neprokazuje; soud vychází z návrhu na nařízení výkonu, z jiných tvrzení
oprávněného, popř. z toho, co jinak vyšlo najevo (např. z listiny dokládající,
že postižené nemovitosti jsou součástí společného jmění povinného a /bývalého/
manžela). Obdobně se pak při nařizování výkonu rozhodnutí nelze zabývat
otázkami vývoje společného jmění, i ohledně jeho existence se vychází z tvrzení
oprávněného.
Lze uzavřít, že odvolací soud, který námitku, že vymáhaná pohledávka nevznikla
za trvání manželství povinné a dovolatele, pokládal za nevýznamnou, byť
nepřiléhavě hovoří o jejím neprokázání, se chyby v právním posouzení dopustit
takto ani nemohl. Nad rámec řečeného a na vysvětlenou dovolací soud připomíná,
že dovolatelovy námitky by mohly být významné leda v řízení zahájeném tzv.
excindační žalobou (srov. § 267 o.s.ř.).
Rozpor s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.) jako podmínka přípustnosti
dovolání nemůže být dán tam, kde námitky dovolatele vycházejí z práva
procesního.
Platí tedy jednak, že odvolací soud uplatnil v dané věci právní názory
v soudní praxi ustálené a nepochybné, jednak že dovolatel rozhodnutí odvolacího
soudu vystavil kritice, již v daném dovolacím řízení zohlednit nelze.
Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního
významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm
c/, odst. 3 o.s.ř.
Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny
již dříve, Nejvyšší soud dovolání bývalého manžela povinné podle § 243b odst.
5, § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Dovolatel nedosáhl přípustnosti svého dovolání, oprávněné, která by
jinak měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné takové náklady
(podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ust. §
146 odst. 3, 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na
náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. ledna 2005
JUDr. Vladimír Kůrka, v. r.
předseda senátu