20 Cdo 2327/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové v
exekuční věci oprávněné V. S. reg. Gen.m.b.H., zastoupené advokátem proti
povinným 1) F. O. a 2) M. O., o 36. 336,41 EUR s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 9 Nc 4725/2004, o dovolání oprávněné
proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem z 1. 3. 2006, č. j. 29 Co
292/2005-17, takto:
I. Dovolání se v části směřující proti výrokům i náhradě nákladů řízení
a o nákladech exekuce odmítá.
II. Jinak se dovolání zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Shora označeným rozhodnutím krajský soud změnil usnesení z 1. 11. 2004,
č. j. 9 Nc 4725/2004-4 (jímž okresní soud s poukazem na ustanovení článku 66
odst. 2 písm. b/ Nařízení Rady /ES/ č. 44/2001 /dále též jen „Nařízení“/
nařídil exekuci „pravomocného příkazu Zemského obvodního soudu v Salzburgu, č.
j. 12 Cg 103/00w-1, ze dne 6. 9. 2000), tak, že návrh na nařízení exekuce
zamítl (výrok I.), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.) a o
nákladech exekuce (výrok III). Své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že ustanovení
článku 66 odst. 2 písm. b) Nařízení „se neuplatní, neboť ČR nebyla vázána
Bruselskou ani Luganskou úmluvou …, takže časová působnost podle tohoto článku
Nařízení dána nebyla, a tím spíše nebyla dána podle obecného ustanovení článku
66 odst. 1 Nařízení, protože exekuční titul byl vydán 6. 9. 2000. I kdyby však
časová působnost Nařízení dána byla, exekuci by podle odvolacího soudu nebylo
možno nařídit, jelikož v návrhu na její nařízení chyběl návrh na prohlášení
rozhodnutí za vykonatelné podle článku 38 Nařízení“. V dané věci bylo tedy
podle názoru odvolacího soudu třeba postupovat podle zákona č. 97/1963 Sb., o
mezinárodním právu soukromém a procesním; podle tohoto předpisu však exekuci
stejně možno nařídit nebylo, a to proto, že „nebyla zajištěna vzájemnost výkonu
rozhodnutí v civilních majetkových věcech (§ 64 písm. e/ zákona) a nebyla tudíž
splněna podmínka vzájemné vykonatelnosti exekučních titulů (smlouva mezi ČSFR a
Rakouskou republikou ze dne 20. 5. 1990, publikovaná vyhláškou č. 113/1992 Sb.,
zajišťovala vzájemnost pouze ve věcech trestních)“.
V dovolání (podaném výslovně do všech výroků napadeného usnesení)
oprávněná namítá nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s.
ř.), jež spatřuje v závěru odvolacího soudu, že s ohledem na neexistenci
dvoustranné či vícestranné mezinárodní smlouvy, jež by zajišťovala vzájemnost
výkonu rozhodnutí v civilních majetkových věcech, nebyla splněna podmínka
vzájemné vykonatelnosti exekučních titulů. Podle článku 249 (bývalého článku
189) Smlouvy o založení Evropského společenství má Nařízení obecnou platnost,
je tedy podle dovolatelky „závazné v celém rozsahu a přímo použitelné ve všech
členských státech; pro Českou republiku jako členský stát Evropského
společenství v návaznosti na článek 2., části první Aktu o podmínkách
přistoupení České republiky k Evropské unii, a stejně tak pro Rakouskou
republiku jako členský stát Evropského společenství jsou tedy nařízení ES
závazná. Nařízení řeší otázku uznávání a výkonu rozhodnutí orgánů jiných
členských států ES v kapitole III. Rozhodnutí orgánu jiného členského státu ES
je tedy za podmínek daných Nařízením uznatelné a vykonatelné v jiném členském
státě ES a na základě toho je tedy dána vzájemnost ve všech členských státech
ES“.
Dovolání (přípustné podle § 238a odst. 1 písm. c/ a § 238a odst. 2 ve
spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) důvodné není.
Jelikož vady podle ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o.
s. ř., jež by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení, které by mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a
k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z
úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), v dovolání namítány
nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán
uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3
věta první o. s. ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího
soudu, že exekuci nařídit – pro nedostatek vzájemnosti a tedy pro nesplnění
podmínky vzájemné vykonatelnosti titulů – nelze.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil
podle právní normy (nejen hmotného práva, ale – a o takový případ jde v souzené
věci – i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní
normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový
stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil
nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Dovolatelka se mýlí především již v závěru, že vzájemnost je dána –
samotným – Nařízením. Odvolací soud správně dovodil, že tento předpis nelze
použít, byl-li exekuční titul vydán 6. 9. 2000, tedy přede dnem 1. 3. 2002, kdy
Nařízení vstoupilo v platnost (k výkladu přechodného ustanovení článku 66 odst.
1, 2 Nařízení /jež dovolatelka pomíjí/ srov. usnesení Nejvyššího soudu z 18. 4.
2007, sp. zn. 20 Co 710/2006). Pouze pro úplnost se dodává, že nesprávná je i
dovolací argumentace ustanoveními kapitoly III. Nařízení (a to nejen proto, že,
jak bylo uvedeno výše, toto Nařízení nelze v daném případě aplikovat). Právě v
této kapitole je totiž zařazeno ustanovení článku 38, podle jehož bodu 1.
rozhodnutí vydané v jednom členském státě, které je v tomto státě vykonatelné,
bude vykonáno v jiném státě poté, co zde bylo na návrh kterékoli zúčastněné
strany prohlášeno za vykonatelné. Odvolací soud tedy správně uzavřel, že
exekuci by nebylo možno nařídit již proto, že návrh na prohlášení titulu za
vykonatelný, vůbec nebyl (a opak netvrdí ani samotná dovolatelka) podán.
Zcela zásadní pro danou věc je ovšem – správný – závěr odvolacího
soudu, že titul nelze vykonat pro nedostatek vzájemnosti ve smyslu ustanovení §
64 písm. e) zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním,
jehož právní režim je pro danou věc jedině použitelný (že vzájemnost podle
tohoto předpisu, ať již v materiálním /tedy faktickým vykonáváním titulů/ či ve
formálním /tedy na základě dvoustranné či vícestranné smlouvy/ slova smyslu je
dána, ostatně opět netvrdí ani samotná dovolatelka).
S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že se oprávněné prostřednictvím
uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit
nepodařilo, Nejvyšší soud tedy bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.)
dovolání jako nedůvodné (podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř.)
zamítl.
V části směřující výslovně do výroků o náhradě nákladů řízení a nákladech
exekuce bylo dovolání jako nepřípustné – protože nejde o věc samu – podle
ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto.
Oprávněná s dovoláním úspěšná nebyla, povinným, jež by jinak měli právo na
náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné náklady tohoto řízení (podle obsahu
spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 142
odst. 1, § 224 odst. 1 a § 234b odst. 5, věty první, o. s. ř. výrok o tom, že
na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. října 2007
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.
předseda senátu