20 Cdo 2331/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Olgy Puškinové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněných a) V. J. (dříve Sch.),b) V. Sch., proti povinnému JUDr. V. Sch., pro dlužné výživné, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 49 E 816/2006, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2008, č. j. 39 Co 171/2007-38, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 16. 11. 2006, č. j. 49 E 816/2006-12, nařídil podle rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. 11. 2003, č. j. 5 P 640/98-572, k uspokojení přednostní pohledávky na dlužném výživném pro a) povinného ve výši 88.425,- Kč za dobu od 1. 9. 1997 do 30. 9. 2001 výživné a pro b) povinnou ve výši 89.901,- Kč za dobu od 1. 9. 1999 do 30. 9. 2003 výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy povinného, která mu přísluší od plátce jeho mzdy Ministerstva financí České republiky.
Městský soud v Praze napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí jsou splněny, zejména že exekuční titul je pravomocný a vykonatelný. Nařízení výkonu rozhodnutí nebrání ani povinným uplatněná námitka věci zahájené, neboť další výkon rozhodnutí vedený u téhož soudu byl nařízen na podkladě jiného exekučního titulu, je veden pro výživné v jiné výši a za jiné období. Za nedůvodnou považoval i námitku, že oprávněný není synem povinného s ohledem na v návrhu uvedené jméno a příjmení a) oprávněného, neboť V. Sch., si s účinností od 27. 3. 2006 změnil příjmení na J.
Povinný v dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), uvedl, že mu byly zaslány celkem tři rozhodnutí o nařízení výkonu rozhodnutí pod dvojí spisovou značkou, týkající se výživného stejných účastníků pro výživné za stejné či překrývající se časové období. Výkon rozhodnutí byl nařízen pro dvě údajné pohledávky 13.100,- Kč a 178.326,- Kč, a to na základě dvou odlišných právních titulů. Proti usnesení, jímž byl nařízen výkon rozhodnutí pro 13.100,- Kč, podal odvolání, jehož doručení však soud popřel a vyrozuměl plátce mzdy o právní moci usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí.
Odvoláním napadl i podkladový rozsudek v této věci; to však bylo odmítnuto jako opožděné, ačkoliv povinný se v důsledku chybného doručení rozsudku náhradním způsobem o tom, že mu běží lhůta k odvolání, nedozvěděl. Dodnes soud proto nejednal o chybně vyměřeném výživném, dosud nebylo rozhodnuto ani o návrhu povinného na obnovu řízení. Proto podle jeho názoru bylo nařízení exekuce v obou věcech předčasné. Z těchto důvodů pak přikládá otázkám, „jak zabránit soudům v účelových ztrátách jim do podatelny doručených podání a neumožnit jim neprojednání opravných prostředků do jejich rozhodnutí a chybnému potvrzování vykonatelnosti napadených rozhodnutí za účelem exekuce, a jak zabránit soudům v odmítání projednání opravných prostředků účastníků s účelovým zneužitím chybného doručování zásilek soudu prostřednictvím pošty, které jim umožňuje z procesních důvodů odmítat jejich věcná projednání“ zásadní právní význam.
Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009, dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.). Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – jež podle § 238a odst. 2 o.
s. ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, kterému nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.
s. ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tedy pouze důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř. (nesprávné právní posouzení věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.). Povinný sice přednesl argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, ale hodnocením námitek obsažených v dovolání k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. Předně je nedůvodná námitka, že oprávněný V. J. není ve věci aktivně legitimován, neboť se jedná o osobu, jíž svědčí právo z exekučního titulu a jež doložila, že u ní došlo ke změně příjmení. Nedůvodná je rovněž námitka o nevykonatelnosti podkladového rozsudku z důvodu podání odvolání. Jak sám dovolatel uvedl, nalézací soud jeho odvolání odmítl jako opožděné. Exekuční soud již proto sám tuto otázku řešit nemůže. K námitce, že usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí ze dne 16. 11. 2006, č. j. 49 E 816/2006-12, bylo povinnému doručováno dvakrát, a že povinný podal dvě odvolání, dovolací soud uvádí, že podle referátu ve spise mu bylo usnesení doručováno ještě 19. 3. 2007 proto, že se ve spise nenacházel doklad o jeho předchozím doručení. Proto ani toto námitka není schopna přípustnost dovolání v této věci založit. Nařízení výkonu rozhodnutí rovněž nebrání podání žaloby na obnovu řízení a žaloby o zmatečnost, neboť podání mimořádného opravného prostředku nemá samo o sobě vliv na právní moc ani vykonatelnost napadeného rozhodnutí (§ 235c a § 243 o. s. ř.). Nedůvodná je i námitka překážky věci zahájené, neboť další exekuční řízení proti povinnému je vedeno na základě jiného exekučního titulu. Dovolatel spojuje zásadní právní význam rozhodnutí s otázkami, jak zabránit soudům v účelových ztrátách podání a účelovém zneužívání chybného doručování zásilek prostřednictvím pošty; na posouzení těchto otázek však rozhodnutí odvolacího soudu založeno není. Protože dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Dovolání bylo odmítnuto, oprávněným, jež by jinak měli podle § 146 odst. 3, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o. s. ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, takové náklady podle obsahu spisu nevznikly; této procesní situaci odpovídá výrok, že právo na náhradu nákladů tohoto řízení žádný z účastníků nemá. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 27. dubna 2010
JUDr. Miroslava Jirmanová,v.r. předsedkyně senátu