20 Cdo 2332/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Miroslavy Jirmanové a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavlíny Brzobohaté v
exekuční věci oprávněného JUDr. P. S., zastoupeného JUDr. Jiřím Machourkem,
advokátem se sídlem v Brně, Moravské náměstí 3, proti povinnému ČKD Blansko
Strojírny, a. s., se sídlem v Blansku, Gellhornova 1, zastoupené JUDr. Janem
Nekolou, advokátem se sídlem v Praze 2, Trojanova 12, pro 4.300.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 2 NcE 713/2004,
o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 10. 2007,
č. j. 12 Co 258/2006-344, takto:
Dovolání se odmítá.
Okresní soud usnesením ze dne 30. 1. 2006, č. j. 2 NcE 713/2004-221, zamítl
návrh povinného na zastavení exekuce, nařízené dne 27. 1. 2004, č. j. 2 NcE
713/2004-6 (výrok I.), a zamítl i návrh povinného na zastavení exekuce v části
vedené prodejem podniku povinného (výrok II.).
Krajský soud napadeným rozhodnutím potvrdil výrok I. usnesení okresního soudu a
ve výroku II. usnesení zrušil a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
Uzavřel, že exekučním titulem v projednávané věci je notářský zápis se svolením
k vykonatelnosti, který splňuje všechny zákonné požadavky. Neshledal důvodným
tvrzení povinného, že z důvodu absolutní neplatnosti ujednání o ručitelském
závazku, z něhož má nárok oprávněného vyplývat, ve skutečnosti vůči oprávněnému
žádný dluh nemá. Odvolací soud však učinil závěr, že k udělení zákonem
požadovaného souhlasu s převzetím ručitelského závazku ve smyslu § 196a zákona
č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„obch. zák“), došlo dne 27. 4. 2001, a to rozhodnutím jediného akcionáře, jímž
bylo schváleno poskytnutí zajištění ve formě ručení, přičemž toto časově
předcházelo uzavření smlouvy o půjčce (26. 7. 2001). Soud neuvěřil povinnému,
že souhlas s převzetím ručitelského závazku byl vytvořen až dodatečně pro
potřeby exekučního řízení, a souhlas shledal dostatečně určitým i platným. Vzal
v úvahu, že tento souhlas se stal nedílnou součástí notářského zápisu ze dne
27. 3. 2002 (N 287/2002, NZ 276/2002), jímž byla potvrzena jeho autentičnost;
připomněl, že notářský zápis je veřejnou listinou, u níž je presumována
správnost údajů v nich obsažených (§ 6 zákona č. 358/1992 Sb.). Dále dospěl k
závěru, že nedošlo ani k porušení § 161e obch. zák., neboť půjčka poskytnutá
oprávněným společnosti FINNET SYSTEMS a. s. a zajištěná ručením povinné
společnosti nebyla použita na nákup akcií povinného. Soud totiž zjistil, že
finanční prostředky, které FINNET SYSTEMS a. s. půjčkou od oprávněného získala,
nebyly použity na uhrazení ani části kupní ceny za nákup akcií povinné
společnosti, ale na nákup společnosti Druhá slévárna Blansko, a. s. Porušení
povinností oprávněného jako advokáta ve vztahu ke klientovi (povinnému) z
hlediska střetu zájmů i poukaz na § 22 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), nepovažoval
odvolací soud pro posuzovanou otázku platnosti převzetí ručitelského závazku ze
strany povinného (kdy v pozici předsedy jeho statutárního orgánu jednal ing.
R.) za relevantní; význam by mohly tyto skutečnosti mít jen v rámci posuzování
odpovědnosti advokáta za kárné provinění.
Proti potvrzujícímu výroku usnesení krajského soudu podal povinný dovolání,
jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“).
Namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a
odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), a současně vytýká i vadu řízení, jež spatřuje „v
procesu aplikace práva při výběru právní normy a následně v její interpretaci“.
Soudu také vytýká, že se nezabýval námitkou neplatnosti úkonů oprávněného jako
právního zástupce povinného z hlediska § 22 odst. 2 obč. zák. a toto ustanovení
aplikoval pouze na osobu statutárního zástupce. Protože zájmy advokáta byly v
rozporu se zájmy zastoupeného (povinného), nemohl jej zastupovat; pokud se tak
přesto stalo, je takový postup v rozporu s § 22 odst. 2 obč. zák. a tyto úkony
jsou neplatné pro rozpor se zákonem (§ 39 obč. zák.). Dále tvrdí, že současně
došlo k porušení § 19 a § 20 zákona č. 85/1996, o advokacii, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 85/1996 Sb.“), a to z důvodu střetu
zájmů advokáta jakožto věřitele a zájmů povinného jako jeho klienta. Nesouhlasí
se závěrem, že porušení § 19 a § 20 zákona č. 85/1996 Sb. by mohlo mít význam
jen v rámci odpovědnosti advokáta za kárné provinění; to by znamenalo, že
platnost úkonů advokáta je posuzována odlišně od platnosti úkonů zástupce
obecně, navíc v neprospěch klienta. Napadené rozhodnutí má po právní stránce
zásadní právní význam pro povinného proto, že poskytuje právní ochranu
subjektu, který své právo nabyl v rozporu se zákonem na základě neplatných
právních úkonů.
V doplnění dovolání ze dne 10. 9. 2009 povinný tvrdí, že odvolací soud se
nesprávně vypořádal s námitkou neplatnosti převzetí ručitelského závazku z
důvodu absence předchozího souhlasu valné hromady povinného s jeho převzetím ve
smyslu § 196a obch. zák. Uvedl, že v době převzetí ručitelského závazku byla
jediným akcionářem dovolatele společnost FINNET SYSTEMS a. s., IČO 25368567, se
sídlem Ostrava-Moravská Ostrava, Stodolní 12; rozhodnutí jediného akcionáře ze
dne 27. 4. 2001 (udělení souhlasu s převzetím ručitelského závazku) bylo
učiněno dodatečně pouze Ing. M. R., předsedou představenstva FINNET SYSTEMS a.
s., ačkoli mělo být přijato celým představenstvem, které v té době mělo tři
členy, Ing. M. R., J. H. a Z. P. Soud měl také pochybit v tom, že nedovodil
porušení § 161e obch. zák., spočívající v poskytnutí půjčky (mezi oprávněným a
společností FINNET SYSTEMS a. s.) zajištěné ručením ze strany povinného a v
následném použití takto získaných prostředků na nákup akcií povinného, což
podle dovolatele vedlo k absolutní neplatnosti ručitelského závazku. Navrhl,
aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Oprávněný ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že poukaz dovolatele na § 22
odst. 2 obč. zák. považuje za irelevantní, neboť v době převzetí ručitelského
závazku povinným žádná kolizní situace mezi účastníky neexistovala; navíc
povinný převzal ručení nikoliv smlouvou, ale na základě jednostranného právního
úkonu. Námitka porušení § 19 a § 20 zákona č. 85/1996 Sb. je z hlediska
dovolání neprojednatelná, vady řízení nelze uplatnit k prokázání přípustnosti
dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Proto dovolání považuje za
nepřípustné. Navrhuje zamítnutí dovolání.
Dovolací soud rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009, dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl.
II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Předně je třeba připomenout, že účastníci mohou měnit dovolací důvody a rozsah,
ve kterém rozhodnutí odvolacího soudu napadají, jen po dobu trvání lhůty k
dovolání. Tato vázanost se projevuje nejen v tom, který z důvodů uvedených v §
241a odst. 2 a 3 o. s. ř. byl uplatněn, ale především v tom, jak byl dovolací
důvod vylíčen (srov. Bureš. J., Drápal. L., Krčmář. Z. a kol. Občanský soudní
řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck. 2006. 1280 s.).
Dovolací soud se proto zabýval dovolacími námitkami jen v tom rozsahu, v jakém
byly uplatněny v dovolání ze dne 7. 2. 2008.
Dovolání není přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně
zamítl návrh na zastavení exekuce, je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm.
d) o. s. ř. ve spojení s § 130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a
exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších
předpisů (dále též jen “zákon č. 120/2001 Sb.), přípustné za podmínek
vymezených v § 237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. § 238a odst. 2 o.
s. ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno
(usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem
zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen
z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji spojuje se závěrem
dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která
v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací přezkum předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je
předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního
právního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením § 241a odst.
2 písm. b) o. s. ř., tj. tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci.
Ačkoliv dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní
význam, hodnocením argumentace v dovolání obsažené k takovému závěru dospět
nelze.
Podle § 22 odst. 2 obč. zák. zastupovat jiného nemůže ten, kdo sám není
způsobilý k právnímu úkonu, o který jde, ani ten, jehož zájmy jsou v rozporu se
zájmy zastoupeného.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že otázka možného střetu zájmu mezi oprávněným
a povinným by v souzené věci vyvstala, pokud by oprávněný zastupoval povinného
při uzavírání smlouvy o ručení. Tak tomu však v souzené věci nebylo, za
povinného jednal Ing. M. R. jako předseda statutárního orgánu, který podepsal
prohlášení o převzetí ručitelského závazku ze dne 26. 7. 2001 (č.l. 112).
Skutečnost, že jinak oprávněný zastupoval povinného v rozhodné době na základě
mandátní smlouvy, proto není rozhodná. Ze stejného důvodu tak není na místě ani
odkaz na § 19 a 20 zákona č. 85/1996 Sb., týkající se povinného odmítnutí
poskytnutí právních služeb.
Odvolací soud tak vyložil § 22 odst. 2 obč. zák. v souladu se soudní praxí.
Protože dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení,
Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.)
podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu podle § 87 a
násl. zákona č. 120/2001 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. července 2010
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á , v. r.
předsedkyně senátu