20 Cdo 2332/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v
exekuční věci oprávněné JEDNOTA, spotřební družstvo Zábřeh, se sídlem v
Zábřehu, Masarykovo nám. 5, identifikační číslo osoby 00032433, zastoupené Mgr.
Miroslavem Hoferem, advokátem se sídlem v Leštině, Komenského 107, proti
povinné E. H., zastoupené opatrovnicí Ivou Vanýskovou, zaměstnankyní Okresního
soudu v Šumperku, za účasti obmeškalé vydražitelky M. M., zastoupené JUDr.
Václavem Stříbrným, advokátem se sídlem v Opavě, Ostrožná 40, a JUDr. Antonína
Dohnala, soudního exekutora se sídlem Exekutorského úřadu v Jeseníku, Otakara
Březiny 229, pro 36 218,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Šumperku pod sp. zn. 15 Nc 6716/2002, o dovolání M. M. proti usnesení Krajského
soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 28. 1. 2010, č. j. 40 Co
646/2009-137, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Šumperku usnesením ze dne 4. 5. 2009, č. j. 15 Nc 6716/2002-82,
rozhodl, že vydražitelka M. M. je povinna zaplatit do rozdělované podstaty ve
věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 15 Nc 6716/2002 částku 191
000,- Kč k rukám JUDr. Antonína Dohnala, soudního exekutora (výrok I). Dále
rozhodl, že na závazek pod bodem I. se započítává složená jistota ve výši 25
000,- Kč (výrok II).
Krajský soud napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil a
uložil M. M. zaplatit oprávněné na nákladech odvolacího řízení do tří dnů od
právní moci usnesení k rukám jejího zástupce 6 431,- Kč. Stejně jako soud
prvního stupně dovodil, že M. M. nezaplatila včas nejvyšší podání, a proto ji
stíhají povinnosti vyplývající z § 336n odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), tj.
nahradit náklady, které státu a účastníkům vznikly v souvislosti s dalším
dražebním jednáním, škodu, která vznikla tím, že nezaplatila nejvyšší podání, a
bylo-li při dalším dražebním jednání dosaženo nižší nejvyšší podání, rozdíl na
nejvyšším podání. Tento rozdíl v souzené věci činí 191 000,- Kč. Protože postup
soudu prvního stupně byl v souladu se zákonem, nemůže být v rozporu s dobrými
mravy a představovat tvrdost, odporující ústavně zaručeným lidským právům a
principům. Pokud obmeškalá věřitelka vznesla námitku promlčení příslušenství
pohledávky oprávněného, uvedl, že tato námitka je v tomto stadiu řízení
nedůvodná, neboť svým obsahem se nevztahuje k rozhodnutí, jež bylo předmětem
přezkumu odvolacího soudu.
Dovolatelka v dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř., namítá, že napadené rozhodnutí je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že spočívá na nesprávném právním
posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu
spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 2 písm. a/
a b/, odst. 3 o. s. ř.). Vadu řízení spatřuje v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí
soudu prvního stupně, na niž upozornila už ve svém odvolání. Věcnou nesprávnost
napadeného rozhodnutí spatřuje ve skutečnosti, že její povinnost zaplatit
rozdíl na nejvyšší podání, když při opakované dražbě bylo dosaženo nižší
nejvyšší podání, sice vychází z procesního předpisu, nemá však oporu v hmotném
právu. Částka 191 000,- Kč připadá do rozdělované podstaty. S ohledem na výši
vymáhané částky 36 218,60 Kč, výši propadlé složené jistoty (25 000,- Kč) a
výši nejvyššího podání při dalším dražebním jednání je zřejmé, že po zaplacení
dalších 166 000,- Kč by součet posledně tří uvedených částek výrazně převyšoval
vymáhanou pohledávku s příslušenstvím (které považuje dovolatelka za
promlčené). Uvedla, že podstatná část z částky 166 000,- Kč by byla vyplacena
povinné E. H., vůči níž nemá dovolatelka žádný dluh a vůči níž není v žádném
hmotněprávním vztahu. Nejvyšší soud dosud tuto otázku neřešil, a proto
napadenému rozhodnutí přisuzuje po právní stránce zásadní význam. Navrhla, aby
dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k
dalšímu řízení.
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění
účinném od 1. 7. 2009 (viz Část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 12.
zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3, ve spojení s §
238a odst. 1 písm. f) a odst. 2 o. s. ř., neboť dovolací soud se dosud
posouzením povinnosti obmeškalého vydražitele zaplatit rozdíl na nejvyšším
podání ve smyslu § 336n odst. 1 o. s. ř. nezabýval. Dovolání však není důvodné.
Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.) i k vadám podle ustanovení § 229
odst. 1, odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i k
jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Ačkoli dovolatelka vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, namítá (viz níže), řízení žádnou z uvedených vad netrpí. Protože jinak
je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového
vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je předmětem dovolacího přezkumu
závěr odvolacího soudu o povinnosti obmeškalé vydražitelky doplatit rozdíl na
nejvyšším podání z dalšího dražebního jednání po započtení složené jistoty.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní
normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně
určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval. O takový případ však v souzené věci nejde.
Podle § 336m odst. 2 o. s. ř. platí, že nezaplatil-li vydražitel nevyšší podání
ani v dodatečné lhůtě, kterou mu určil soud a která nesmí být delší než jeden
měsíc, usnesení o příklepu se marným uplynutím lhůty dodatečné lhůty zrušuje a
soud nařídí další dražební jednání.
Podle § 336n odst. 1 o. s. ř. vydražitel uvedený v § 336m odst. 2 je povinen
nahradit náklady, které státu a účastníkům řízení vznikly v souvislosti s
dalším dražebním jednáním, škodu, která vznikla tím, že nezaplatil nejvyšší
podání, a, bylo-li při dalším dražebním jednání dosaženo nižší nejvyšší podání,
rozdíl na nejvyšším podání. Na tyto závazky se započítá jistota složená
vydražitelem; převyšuje-li jistota tyto závazky, zbývající část se vrátí
vydražiteli.
Podle § 336n odst. 2 o. s. ř. o závazcích podle odstavce 1 rozhodne soud po
jednání usnesením.
V souzené věci bylo zjištěno, že soudní exekutor udělil usnesením ze dne 13. 2.
2008, č. j. 014 Ex 459/02-14 (ve spise okresního soudu založeným na č. l. 39),
příklep na vydražené nemovitosti dovolatelce M. M., a to za nejvyšší podání 291
000,- Kč. Dalším usnesením ze dne 10. 4. 2008, č. j. 014 Ex 459/02-16, stanovil
dovolatelce dodatečnou lhůtu k zaplacení nejvyššího podání. Ani v té však
dovolatelka nejvyšší podání nedoplatila. Při dalším dražebním jednání byly
nemovitosti vydraženy za 100 000,- Kč (viz usnesení soudního exekutora z 26. 6.
2008, č. j. 014 Ex 459/022-19).
Zaplatit rozdíl mezi nezaplaceným nejvyšším podáním dosaženým při původní
dražbě a nejvyšším podáním dosaženým při dalším dražebním jednání (kde bylo
vydraženo za částku nižší) vyplývá pro dovolatelku (kterou zákon označuje jako
obmeškalou vydražitelku) přímo z citovaného § 336n odst. 1 o. s. ř. Zákon
přitom nespojuje povinnost zaplatit tento rozdíl s výší vymáhané pohledávky.
Je-li nemovitost vydražena za vyšší částku, než činí vymáhaná pohledávka, vrátí
se zbytek rozdělované podstaty, kterou tvoří nejvyšší podání a úroky z něho,
popř. náhrady, které do podstaty připadají podle § 336n odst. 4 o. s. ř. a na
tyto náhrady započítaná jistota vydražitele uvedeného v § 336m odst. 2 o. s. ř.
(§ 337a o. s. ř.), povinné osobě (§ 337c odst. 6 o. s. ř.). Z tohoto důvodu
jsou v projednávané věci zcela bez významu námitky dovolatelky, že její
povinnost zaplatit rozdíl mezi nejvyššími podáními nemá oporu v hmotném právu a
že nemá k povinné osobě žádný vztah.
Dovolatelka rovněž namítala, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tuto vadu spojuje s přesvědčením, že
odvolací soud „přijal“ rozhodnutí soudu prvního stupně, ačkoliv je
nepřezkoumatelné. S tímto názorem však nelze souhlasit, neboť soud prvního
stupně rovněž dovodil povinnost obmeškalé vydražitelky k zaplacení rozdílu mezi
nejvyšším podáním a nejvyšším podáním dosaženým při dalším dražebním jednání z
ustanovení § 336n o. s. ř.
Závěr o povinnosti obmeškalé vydražitelky doplatit rozdíl na nejvyšším podání z
dalšího dražebního jednání (po započtení složené jistoty), je tedy správný.
Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.
s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle § 243b odst. 5, § 224
odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.; oprávněné, která by měla právo na náhradu
nákladů dovolacího řízení, v tomto stadiu řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. února 2012
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu