20 Cdo 2348/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Kurky a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného L. S., zastoupeného advokátkou, proti povinné K. S., zastoupené advokátem, pro 750.000,- Kč s příslušenstvím srážkami ze mzdy, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. E 1322/2001, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2003, č.j. 12 Co 90/2002-25, takto :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 26. 11. 2001, č.j. E 1322/2001-8, kterým Okresní soud v Jihlavě nařídil podle svého rozsudku ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 4 C 351/90, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 19. 9. 2000, sp. zn. 16 Co 74/98, k vydobytí pohledávky 750.000,- Kč a nákladů předcházejícího řízení ve výši 14.275,- Kč výkon rozhodnutí srážkami z důchodu, na který má povinná nárok u České správy sociálního zabezpečení v P.; v části týkající se exekučních nákladů a soudního poplatku z návrhu na nařízení výkonu bylo usnesení zrušeno a věc (v tomto rozsahu) vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud uzavřel, že předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí byly splněny, zejména podkladová rozhodnutí shledal vykonatelnými (§ 251 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o.s.ř.“). Jelikož posouzení správnosti postupu soudu v nalézacím řízení a jeho výsledku (tj. exekučního titulu) nemůže být předmětem vykonávacího řízení, nezabýval se odvolací soud výhradami v tomto směru v odvolání uplatněnými.
Rozhodnutí odvolacího soudu (v potvrzujícím výroku věci samé) napadla povinná dovoláním, vytýkajíc vady, kterými podle jejího názoru bylo postiženo řízení, v němž byly vydány vykonávané rozsudky; průtahy v tomto řízení zapříčinily pro ni nepříznivější a z jejího pohledu nespravedlivé rozhodnutí ve věci. Ve vztahu k vykonávacímu řízení namítá, že v případě srážek z důchodu nic nezbude pro její existenci, a odvolacímu soudu vytýká, že o odvolání měl vyčkat do rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva o její stížnosti proti postupu soudů v nalézacím řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, je odvolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. (srov. § 238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (usnesení, jímž byl nařízen výkon rozhodnutí, nepředcházelo dřívější – odvolacím soudem zrušené – rozhodnutí soudu prvního stupně), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; způsobilým důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit (a kterým je při přezkumu dovolací soud vázán, viz § 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), je tedy pouze důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
(nesprávné právní posouzení věci).
Dovolatelka – jak se podává z obsahu dovolání – nenamítá, že odvolací soud vystavěl své rozhodnutí na nesprávném právním posouzení otázek, jež jsou v daném stadiu vykonávacího řízení z věcného hlediska relevantní. Výtky, které dopadají do řízení, jež vydání podkladových rozhodnutí předcházelo, jsou (jak již poznamenal i odvolací soud) při nařízení výkonu rozhodnutí bezcenné. Protože rozsah srážek zákon upravuje tak, aby byly zajištěny základní potřeby dovolatelky (srov. § 276 až § 281, § 299 odst. 1, 2 o.s.ř.), neobstojí její tvrzení, že nebude mít k dispozici žádné peněžní prostředky. Argument předčasnosti rozhodnutí o odvolání je – jakkoli sám o sobě nepřípadný – podřaditelný důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., který je vyhrazen vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; k takovým vadám však může dovolací soud přihlédnout jen za – zde nenaplněného – předpokladu, že shledá napadené rozhodnutí zásadně právně významným, tudíž přípustným (srov. § 242 odst. 3, větu druhou, o.s.ř.).
Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, větu první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. (oprávněnému náklady v tomto stadiu řízení nevznikly a dovolatelka na jejich náhradu právo nemá).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. října 2004
JUDr. Pavel K r b e k , v.r.
předseda senátu