20 Cdo 2357/98
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Mikuška v právní věci
žalobkyně T., t. z., a.s., zastoupené advokátem, proti žalované A. P., ,
zastoupené advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Plzeň -
město pod sp. zn. 13 C 688/92, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Plzni ze dne 11. června 1998. č.j. 13 Co 376/97-135, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 1.075,-Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku,
k rukám zástupce žalované.
Žalobou ze dne 13. října 1992, ve znění změny žaloby ze dne 2 srpna
1996, připuštěné soudem dne 6. listopadu 1996, se žalobkyně domáhala určení, že
žalovaná není vlastnicí označeného pozemku. Tvrdila, že jako vlastnice objektů
na pozemku postavených má právní zájem na dořešení vlastnictví pozemku, k němuž
na základě chyb v katastrálních mapách, respektive v dokladech bývalého
Katastrálního měřičského úřadu v P., uplatňuje nároky žalovaná.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 11. června 1998. č.j. 13 Co
376/97-135, změnil rozsudek ze dne 28. února 1997, č.j. 13 C 688/92-114, jímž
Okresní soud Plzeň - město žalobě vyhověl, tak, že žalobu zamítl. Odvolací soud
dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že žalobkyně nemá - v
intencích ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu (dále též jen "o.
s. ř.") - naléhavý právní zájem na požadovaném určení, jelikož to ve svých
důsledcích neřeší sporný právní vztah a zejména nemůže být podkladem pro zápis
do katastru nemovitostí.
Žalobkyně (zastoupena advokátem) podala proti rozsudku odvolacího soudu
včas dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ o.
s. ř., namítajíc, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (tedy že je dán dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s.
ř.). Dovolatelka nesouhlasí se závěrem, že nemá naléhavý právní zájem na
požadovaném určení. Dále popisuje události, které podle jejího přesvědčení
vedly k administrativním chybám týkajícím se sporné parcely a vysvětluje, proč
se nedomáhala určení, že je vlastnicí pozemku dříve, akcentujíc, že budova
dílen, která na pozemku stojí, na ni přešla v rámci schváleného privatizačního
projektu ze dne 3. března 1992. Je zcela nesporné - pokračuje dovolatelka - že
po roce 1945 se stal vlastníkem sporné parcely stát a že tato parcela později
nikdy nebyla výslovně uváděna v seznamu těch, jež byly svěřovány do správy
jednotlivým právním předchůdcům dovolatelky. Stát, respektive dnes Ministerstvo
financí, jako orgán, který podle dříve platných předpisů o hospodaření s
národním majetkem v případě nejasností ohledně práva hospodaření s tímto
majetkem rozhodoval o tom, komu bude svěřen, bude muset o tomto dodatečně
rozhodnout a dořešit i otázku případného dodatku k původnímu privatizačnímu
projektu nebo jiným způsobem řešit otázku převodu vlastnictví parcely na
žalobkyni. Aby celá tato záležitost mohla vůbec proběhnout, bylo nezbytné
zpochybnit určovací žalobou vlastnické právo žalované. Ta za stávající situace
logicky požaduje po žalobkyni placení nájemného za užívání pozemku a nic jí
nebrání ani v tom, aby jej prodala; proto dovolatelka nemohla, než věc řešit
soudním sporem. Tímto postupem dovolatelka sleduje možnost vyvolat další
jednání se svým zakladatelem co do dodatku privatizačního projektu, s cílem
dořešit převod vlastnictví pozemku do svého vlastnictví. Neoficiální stanovisko
zakladatele přitom bylo takové, že záležitost si musí žalobkyně vyřešit nejprve
sama (uvedenou žalobou), a až poté s ní bude zakladatel ve věci dále jednat.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, když se ztotožňuje
se závěrem odvolacího soudu, že žalobkyně naléhavý právní zájem na požadovaném
určení nemá.
Dovolání je přípustné dle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.,
avšak není důvodné.
Dovolací soud posuzuje z úřední povinnosti pouze vady vyjmenované v § 237 odst.
1 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti) a jiné vady řízení, jestliže mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jinak je oprávněn rozhodnutí odvolacího
soudu přezkoumat jen v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden, přičemž je
vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově
vymezil (§ 242 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Uvedené vady řízení nebyly v dovolání
namítány a z obsahu spisu nevyplývají, předmětem dovolacího přezkumu je tudíž
přezkoumání správnosti právního závěru odvolacího soudu o tom, že žalobkyně
nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 80 písm. c/ o. s. ř. návrhem na zahájení řízení lze uplatnit,
aby bylo rozhodnuto zejména o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či
není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Určovací žaloba podle uvedeného ustanovení je preventivního charakteru a má
místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či
nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak
v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky
vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím
lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení
budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s
podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že
je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém
určení. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové,
ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá (shodně srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník,1997, pod číslem 21).
V posuzované věci uplatňované určení zjevně požadavkům kladeným na určovací
žalobu neodpovídá, neboť jeho prostřednictvím nebude postaven najisto ani
vzájemný vztah účastníků k předmětu určení (pozemku), ani se konečným způsobem
nevyřeší otázka vlastnictví pozemku. Z určení, že žalovaná vlastnicí pozemku
není, totiž bez dalšího nevyplývá, kdo jím je; zda žalobkyně (jež to ovšem ani
netvrdí), stát nebo jiný subjekt. Má-li být podle vlastních tvrzení žalobkyně
vlastníkem pozemku stát (který by měl žalobkyni podle jejích představ pozemek
dodatečně svěřit například dodatkem k privatizačnímu projektu), je na něm, aby
se sám v řízení domáhal ochrany svého vlastnického práva.
Jestliže se dovolatelka v důsledku požadovaného určení dle svého vlastního
tvrzení nestane vlastníkem věci, ani jí na tomto základě nevznikne právo na
převedení věci do jejího vlastnictví, a je-li tímto způsobem pouze "vnucováno"
vlastnické právo na řízení nezúčastněnému státu (navíc způsobem, jenž státu
jistotu o vlastnictví pozemku neposkytuje), pak nemůže být dán ani naléhavý
právní zájem na takovém určení. Naléhavý právní zájem nelze dovodit ani z
tvrzení dovolatelky, že kdyby ve sporu uspěla, stát by se zabýval otázkou, zda
jí pozemek předá (srov. mutatis mutandis i závěry, jež v nálezu ze dne 20.
června 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu ČR, svazku 3, ročníku 1995, dílu I, pod číslem 35, str.
261-266, formuloval Ústavní soud).
Lze tudíž uzavřít, že dovolatelce se prostřednictvím uplatněného dovolacího
důvodu správnost právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit
nepodařilo. Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst.
1, věta první, o. s. ř.), dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 1 a 5 o.
s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1, §
224 odst. 1 a § 243b odst. 4 o. s. ř., když procesně úspěšné žalované vzniklo
právo na jejich náhradu. Její náklady přitom sestávají z odměny ve výši jednoho
úkonu právní služby (vyjádření k dovolání), tedy ve výši 1.000,-Kč (§ 7, § 9
odst. 1 a 3 písm. a/ a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o
odměnách advokátů a náhradních advokátů za poskytování právních služeb -
advokátního tarifu) a z paušální náhrady ve výši 75,-Kč (§ 13 odst. 3
vyhlášky). Nejvyšší soud proto žalované náhradu těchto nákladů v uvedeném
rozsahu přiznal.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může
se oprávněná domáhat soudního výkonu rozhodnutí.
V Brně 14. prosince 2000
JUDr. Zdeněk K r č m á ř , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová