20 Cdo 2359/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného D. p. hl. m. P., a. s., zastoupeného advokátem, proti povinné H. Ž., pro 800,- Kč s příslušenstvím, srážkami z důchodu, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 22 E 851/2004, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2005, č.j. 27 Co 58/2005-24, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 14. 1. 2005, č.j. 22 E 851/2004-18, kterým okresní soud odmítl odvolání proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí pro opožděnost.
Pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu napadla povinná dovoláním.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237 až § 239 o.s.ř.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o.s.ř. není dána proto, že napadeným usnesením potvrzené usnesení soudu prvního stupně (o odmítnutí odvolání) není usnesením ve věci samé. Podle ustanovení § 238, § 238a ani § 239 odst. 1 a 2 o.s.ř. dovolání přípustné také není, jelikož v souzené věci se nejedná o žádný ze zde taxativně vyjmenovaných případů. Přípustnost dovolání nelze dovozovat ani z ustanovení § 239 odst. 3 o.s.ř., neboť podle něj je dovolání přípustné jen tehdy, bylo-li potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby nebo jiného návrhu na zahájení řízení podle § 43 odst. 2 o.s.ř., nikoliv však usnesení o odmítnutí odvolání pro opožděnost podle § 208 odst. 1 o.s.ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1124/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 5, ročník 2003 pod č. 41).
Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl, aniž bylo nutno se zabývat splněním podmínky povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241b odst. 2, část věty za středníkem, o.s.ř.).
Na nepřípustnosti dovolání nic nemění ani nesprávné poučení v napadeném usnesení, podle kterého dovolání proti němu je přípustné; takové poučení přípustnost dovolání nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 6, ročník 2003 pod č. 51).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, větu první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.; povinná na jejich náhradu právo nemá a oprávněnému náklady v této fázi řízení (podle obsahu spisu) nevznikly; za náklady potřebné k účelnému uplatňování práva (§ 142 odst. 1 o.s.ř.) přitom nelze považovat náklady spojené s vyjádřením k dovolání, jež svým obsahem k výsledku dovolacího řízení nevedlo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. února 2007
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu