Nejvyšší soud Usnesení občanské

20 Cdo 2372/2003

ze dne 2004-04-14
ECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.2372.2003.1

20 Cdo 2372/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.

Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Vladimíra Kurky a JUDr. Pavla Krbka v exekuční

věci oprávněné ELFETEX, spol. s r. o., se sídlem v Plzni, Hřbitovní 31,

zastoupené JUDr. Robertem Vargou, advokátem se sídlem v Plzni, Vlastina 23,

proti povinnému V. Š., zastoupenému Mgr. Liborem Hronkem, advokátem se sídlem v

Praze 6 - Řepích, Nevanova 1069, pro částku 98.613,- Kč prodejem nemovitostí,

vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. Nc 1624/2002, o dovolání

manželky povinného M. Š., zastoupené Mgr. Marcelou Bernardovou, advokátkou se

sídlem v Praze 6 - Řepích, Nevanova 1069, proti usnesení Krajského soudu v

Plzni z 10. července 2003, č. j. 12 Co 339/2003-48, takto:

Usnesení Krajského soudu v Plzni z 10. července 2003, č. j. 12 Co 339/2003-48,

se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.

Shora označeným usnesením krajský soud potvrdil rozhodnutí z 18. 10. 2002, sp.

zn. Ex 138/2002, jímž soudní exekutor JUDr. Jiří Doležel udělil příklep

vydražiteli P. B..

V dovolání manželka povinného namítá, že cena dražených nemovitostí byla určena

na základě „hrubě zkresleného a neúplného znaleckého posudku“, v čemž spatřuje

vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a

odst. 2 písm. a/ o.s.ř.); kromě toho napadené rozhodnutí podle ní spočívá na

nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), jelikož

bylo vydáno - v rozporu s ustanovením § 14 odst. 1 písm. e) /v dovolání je

nesprávně uvedeno „písm. d)“/ zákona o konkursu a vyrovnání - poté, co krajský

soud 29. 4. 2003 prohlásil na majetek povinného konkurs, jehož „účinkem je

nemožnost provedení exekuce“. Konečně naplnění dovolacího důvodu podle § 241a

odst. 3 o.s.ř. dovolatelka spatřuje v tom, že „soud vzal za zjištěné, že

manželka úpadce odpovídá za závazky vzniklé za trvání jejího manželství s ním“,

ač s podnikáním povinného „nikdy nevyslovila souhlas“.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu

dospěl k závěru, že dovolání přípustné je, jelikož napadené rozhodnutí má ve

věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ ve spojení s

ustanovením § 238a odst. 1 písm. e/, odst. 2 o.s.ř.); odvolací soud totiž tím,

že dne 10. 7. 2003 vydal napadené rozhodnutí, ač byl usnesením Krajského soudu

v Plzni, č. j. 29K 11/2003 - 28, z 29. 4. 2003 (s účinky k témuž datu)

prohlášen na majetek povinného konkurs, rozhodl v rozporu s judikaturou

dovolacího soudu ( § 237 odst. 3 o.s.ř.).

Dovolání je také důvodné.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle

právní normy (nejen hmotného práva, ale – a o takový případ jde v souzené věci

– i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní

normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový

stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil

nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).

Podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. e) zákona č. 328/1991 Sb. o konkursu a

vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „konkursní zákon“), nelze

provést výkon rozhodnutí (exekuci) postihující majetek patřící do podstaty a k

tomuto majetku nelze ani nabýt právo na oddělené uspokojení (§ 28). Z tohoto

ustanovení vyplývá pro soud jediný zásadní požadavek – soud (a osoby, které mu

ve vykonávacím řízení poskytují nezbytnou součinnost) je povinen zdržet se po

prohlášení konkursu (po dobu trvání konkursu) všech úkonů, jimiž má být výkon

rozhodnutí bezprostředně realizován (srov. bod XXVI., str. 194/370 stanoviska

občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze 17. 6. 1998, Cpjn

19/98, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7, ročník

1998 pod poř. č. 52). Tento závěr odpovídá tomu, že po prohlášení konkursu se

práva úpadcových věřitelů uspokojují zásadně v jiném (konkursním) režimu; po

zrušení konkursu, nebyla-li v něm věřitelova pohledávka zcela uspokojena, a

je-li k dispozici potřebný majetek, pak lze v nařízeném výkonu pokračovat jeho

provedením (§ 45 odst. 1, 2 konkursního zákona).

Udělení příklepu je jedním z úkonů, z hlediska § 14 odst. 1 písm. e)

konkursního zákona směřujících k provedení exekuce. Jestliže odvolací soud

rozhodnutí o udělení příklepu potvrdil, resp. jestliže o odvolání proti

rozhodnutí o udělení příklepu – vůbec – rozhodl v době, kdy již (od 29. 4.

2003) existovaly účinky konkursu, stalo se tak v důsledku nesprávného výkladu

ustanovení § 14 odst. 1 písm. e) konkursního zákona. Lze tedy uzavřít, že

dovolání, namítá-li se v něm, že exekuce neměla být provedena, je důvodné,

Nejvyšší soud tudíž napadené rozhodnutí zrušil a odvolacímu soudu věc vrátil k

dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 o.s.ř.).

S ohledem na charakter důvodu zrušení napadeného rozhodnutí se Nejvyšší soud

dalšími uplatněnými dovolacími důvody nezabýval.

Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§ 243d odst. 1 věta

za středníkem o.s.ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém

rozhodnutí ve věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14.dubna 2004

JUDr. Vladimír Mikušek, v.r.

předseda senátu