20 Cdo 2372/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Vladimíra Kurky a JUDr. Pavla Krbka v exekuční
věci oprávněné ELFETEX, spol. s r. o., se sídlem v Plzni, Hřbitovní 31,
zastoupené JUDr. Robertem Vargou, advokátem se sídlem v Plzni, Vlastina 23,
proti povinnému V. Š., zastoupenému Mgr. Liborem Hronkem, advokátem se sídlem v
Praze 6 - Řepích, Nevanova 1069, pro částku 98.613,- Kč prodejem nemovitostí,
vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. Nc 1624/2002, o dovolání
manželky povinného M. Š., zastoupené Mgr. Marcelou Bernardovou, advokátkou se
sídlem v Praze 6 - Řepích, Nevanova 1069, proti usnesení Krajského soudu v
Plzni z 10. července 2003, č. j. 12 Co 339/2003-48, takto:
Usnesení Krajského soudu v Plzni z 10. července 2003, č. j. 12 Co 339/2003-48,
se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Shora označeným usnesením krajský soud potvrdil rozhodnutí z 18. 10. 2002, sp.
zn. Ex 138/2002, jímž soudní exekutor JUDr. Jiří Doležel udělil příklep
vydražiteli P. B..
V dovolání manželka povinného namítá, že cena dražených nemovitostí byla určena
na základě „hrubě zkresleného a neúplného znaleckého posudku“, v čemž spatřuje
vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a
odst. 2 písm. a/ o.s.ř.); kromě toho napadené rozhodnutí podle ní spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), jelikož
bylo vydáno - v rozporu s ustanovením § 14 odst. 1 písm. e) /v dovolání je
nesprávně uvedeno „písm. d)“/ zákona o konkursu a vyrovnání - poté, co krajský
soud 29. 4. 2003 prohlásil na majetek povinného konkurs, jehož „účinkem je
nemožnost provedení exekuce“. Konečně naplnění dovolacího důvodu podle § 241a
odst. 3 o.s.ř. dovolatelka spatřuje v tom, že „soud vzal za zjištěné, že
manželka úpadce odpovídá za závazky vzniklé za trvání jejího manželství s ním“,
ač s podnikáním povinného „nikdy nevyslovila souhlas“.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu
dospěl k závěru, že dovolání přípustné je, jelikož napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ ve spojení s
ustanovením § 238a odst. 1 písm. e/, odst. 2 o.s.ř.); odvolací soud totiž tím,
že dne 10. 7. 2003 vydal napadené rozhodnutí, ač byl usnesením Krajského soudu
v Plzni, č. j. 29K 11/2003 - 28, z 29. 4. 2003 (s účinky k témuž datu)
prohlášen na majetek povinného konkurs, rozhodl v rozporu s judikaturou
dovolacího soudu ( § 237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolání je také důvodné.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle
právní normy (nejen hmotného práva, ale – a o takový případ jde v souzené věci
– i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní
normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový
stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil
nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. e) zákona č. 328/1991 Sb. o konkursu a
vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „konkursní zákon“), nelze
provést výkon rozhodnutí (exekuci) postihující majetek patřící do podstaty a k
tomuto majetku nelze ani nabýt právo na oddělené uspokojení (§ 28). Z tohoto
ustanovení vyplývá pro soud jediný zásadní požadavek – soud (a osoby, které mu
ve vykonávacím řízení poskytují nezbytnou součinnost) je povinen zdržet se po
prohlášení konkursu (po dobu trvání konkursu) všech úkonů, jimiž má být výkon
rozhodnutí bezprostředně realizován (srov. bod XXVI., str. 194/370 stanoviska
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze 17. 6. 1998, Cpjn
19/98, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7, ročník
1998 pod poř. č. 52). Tento závěr odpovídá tomu, že po prohlášení konkursu se
práva úpadcových věřitelů uspokojují zásadně v jiném (konkursním) režimu; po
zrušení konkursu, nebyla-li v něm věřitelova pohledávka zcela uspokojena, a
je-li k dispozici potřebný majetek, pak lze v nařízeném výkonu pokračovat jeho
provedením (§ 45 odst. 1, 2 konkursního zákona).
Udělení příklepu je jedním z úkonů, z hlediska § 14 odst. 1 písm. e)
konkursního zákona směřujících k provedení exekuce. Jestliže odvolací soud
rozhodnutí o udělení příklepu potvrdil, resp. jestliže o odvolání proti
rozhodnutí o udělení příklepu – vůbec – rozhodl v době, kdy již (od 29. 4.
2003) existovaly účinky konkursu, stalo se tak v důsledku nesprávného výkladu
ustanovení § 14 odst. 1 písm. e) konkursního zákona. Lze tedy uzavřít, že
dovolání, namítá-li se v něm, že exekuce neměla být provedena, je důvodné,
Nejvyšší soud tudíž napadené rozhodnutí zrušil a odvolacímu soudu věc vrátil k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 o.s.ř.).
S ohledem na charakter důvodu zrušení napadeného rozhodnutí se Nejvyšší soud
dalšími uplatněnými dovolacími důvody nezabýval.
Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§ 243d odst. 1 věta
za středníkem o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém
rozhodnutí ve věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14.dubna 2004
JUDr. Vladimír Mikušek, v.r.
předseda senátu